Vinohradský sbor ČCE

Obětavost

Kdybych někdy sestavoval slovník církevního argotu, skvělo by se mezi nejdůležitějšími hesly slovo obětavost. V tom smyslu, jak jej v církvi většinou chápeme a používáme, se v jiných skupinách nevyskytuje. Za zvláště pěkný příklad slangového použití považuji ustálené sousloví "zvýšení obětavosti". V mimo církevních textech jsem tento výraz (ve smyslu dávání peněz) našel pouze u autora, který popisoval fungování sekt. Jejich příjmy prý "pocházejí zejména z finanční obětavosti jejich členů." I on považoval za nezbytné připojit pro vysvětlení onen přívlastek finanční. Předpokládal, že jeho text bude čten hlavně v necírkevních kruzích. Na půdě sborové takto podrobného výkladu není třeba, přesto pro pořádek: dnešní povídání o obětavosti bude věnováno hlavně oné obětavosti finanční.

Majetek bývá někdy mezi křesťany chápán jako něco nekřesťanského. Je to ale správný postoj? Vždyť peníze a majetek jsou součástí našeho života. Bible varuje před milováním peněz, před chamtivostí a lakotou. Ne před majetkem jako takovým. Peníze se mohou stát prostředkem zjevování lásky a péče o druhého. Jen mám pocit, jako by se tento aspekt z církve ztrácel.

To, že církev může jen ztuha fungovat bez hmotné podpory, je dávno známá pravda. Z darů odevzdávaných církvi byly (a jsou) kryty potřeby spojené s její bohoslužebnou a charitativní činností. V dobách středověku byla tato potřeba zajištěna hlavně díky starozákonnímu ustanovení desátku (Dt 26,12, Lv 27,30 …). Až do  šestého století ovšem nemělo poskytování darů církvi pevný rámec. Starozákonní předobraz byl v Novém zákoně posílen např. slovy 1K 9,13n: Což nevidíte, že ti, kteří slouží svatyni, dostávají ze svatyně jídlo a ti, kteří přisluhují při oltáři mají podíl na obětech? Tak i Pán ustanovil aby ti, kdo zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. Zde je základ "legalizace" desátků, kterou zmiňuje list biskupů z Tours (567) a o osmnáct let později zavádí Maconský koncil. V Čechách zmiňuje institut desátků poprvé na začátku jedenáctého století Kosmas. Vedle odvodů církvi platili naši středověcí předchůdci také světskou daň, hlavně formou odvedené práce.

Nebudu už unavovat historií; jednak je to všechno dávno, ale nadto se dnes o desátkách opravdu neuvažuje. Jejich ustavení se vztahuje k zemědělským produktům k obilí, vínu, volům (že by třeba dnes politické strany měly dát chudým desátý díl všech volů, které vyprodukují ???). Navíc to ustanovení nezní pro naši dobu moc prakticky - sám si nedovedu představit, že bychom si s naším kazatelem sedli pod Píseckou bránu, pojídali tam desátý díl všeho, co nám Pán v předešlém roce nadělil a přitom se dělili s vdovou a sirotkem. To není zlehčování, jen poukaz k nekompatibilitě některých přesných starozákonních předpisů s dobou o tisíce let posunutou (asi žádný z nás s sebou nenosí kolík, jak stanoví Dt 23,13 kdo má Bibli k najití, čti). Navíc se nám někdy zdá, že ustanovení dnes svou "starozákoností" není tak úplně závazné vždyť jeho základy vězí hluboko v Pentateuchu a v Kristově evangelijním učení ani ve Skutcích nijak zvlášť podporováno není. Přesto např. Augustin praví, že dávání desátku je povinností a ten, kdo jej nedává, jako by druhému bral, co mu patří. Jiný ze směrodatných mužů církve, Tomáš Akvinský, říká, že ta část desátků, která má být dána chudým (Dt. 14:28,29), je v novozákonním světle opravdu důležitá a nabývá nového většího rozměru, neboť podle Ježíšova slova nemáme chudým dávat jen desátou část, ale je máme obdarovat veškerým naším nadbytkem. Však i z toho, což máte, dávejte almužnu, a aj, všecky věci vaše čisté budou (Lk 11,41). Při výzvě ke štědrosti nejde o jeden ze starozákonních příkazů, se kterými si dnes nevíme rady, ale o živou výzvu k radosti. Hmotné zabezpečení církve již dávno opustilo systém desátků, přesto i nám platí výzva, abychom se o určitý díl hmotných statků, kterými nás Hospodin obdařuje, dělili. Přestože se někdy má za to, že obětí Kristu nejmilejší je žití v pokoře a poslušnosti Písma, platí, že rovněž hmotná oběť , i když dnes ne ve výši desátku a většinou ani ne ve formě naturálních dávek, je Bohu velmi milá. Na závěr této části proto citát z hospodářského řádu ČCE (čl. 7): "Hospodaření církve spočívá na dobrovolné obětavosti jejich členů. Jejich ochota pečovat o hmotné potřeby církve je jedním z projevů živé víry a vztahu ke sboru a církvi."

Vinohradská obětavost.

"... výzva synodní rady ke sborům, aby údové jich upravili salár přiměřeně ke svým příjmům dle daných směrnic, našla porozumění a příjmy sboru se zvětšily ...."

Ach ano, tato libě znějící slova platí o vinohradském sboru. Dobře se poslouchají a v člověku se usadí pěkný pocit. Jenomže: pochvala sice patří vinohradským, avšak úplně jiné generaci. Touto hezky znějící větičkou uvedl přehled k výročním účtům bratr Zavodský v roce 1942. To bylo před šedesáti lety. Vůbec tehdy panovaly jiné mravy! Zatímco dnes je výše saláru jednou z nejcitlivěji chráněných informací, najdeme ve věstníku Českobratrské církve evangelické na Král. Vinohradech z roku 1942 šestnáct stran hustě popsaných jmény salárníků s patřičnou částkou odvedenou do sboru na saláru a na jubilejním daru za rok 1941. Hvězdičkou je v tom seznamu označen člen staršovstva a tučným písmem člen zastupitelstva. Přitom tehdy, uprostřed druhé světové války, kdy mnoho rodin bylo v situaci pro nás dnes stěží představitelné, jen málokdo zpochybňoval, že by měl dát oněch tehdy předepsaných 1% - 2,5% z ročního čistého příjmu.

Kdyby svůj přehled k účtům psal bratr Závodský dnes, patrně by si respekt k doporučením synodní rady nepochvaloval. Dnešní doporučená výše saláru je 5% z čistého ročního příjmu. Největší počet vinohradských salárníků odvádí roční salár ve výši 500 Kč, o něco méně jich platí salár ve 1000Kč a přes hranici 2000 Kč ročně se dostane jen okolo čtyřiceti salárníků. To je každopádně smutné zjištění. Pokud totiž výše darů skutečně odpovídá doporučeným 5% z příjmu, znamená to, že zde spolu s námi na Vinohradech žije přes sto padesát bratří a sester (či dokonce celých rodin), kteří musí vyjít s devíti sty korunami na měsíc a jsou tak hluboko pod oficiální světovou hranicí chudoby. Ale to se mi moc pravděpodobné nezdá. Zbývá proto druhá možnost, také smutná, že se totiž většina salárníků svou obětavostí doporučené hranici nepřiblíží. Doporučení synodní rady přeložené do konkrétních čísel totiž znamená: Ten, kdo má čistý měsíční příjem 5000 Kč, by měl dávat salár ve výši 3000 korun ročně.

Mezi doporučením a skutečností je dnes velká propast a je zřejmé, že někde je něco špatně. Ti, kdo sedávali v těchto zdech za hubených válečných let, doporučení dodržovali (tehdy byly sice o něco nižší sazby a progresivně pojaté). Zato my, žijící dnes v relativní jistotě a blahobytu (rozhodně v jistotě a blahobytu ve srovnání se čtyřicátými léty dvacátého století), máme problém s tím, abychom jako dík za hmotná obdarování "ofěrovali" to, co bychom měli. Čím to, že jsme na začátku jedenadvacátého století ochotni dávat méně, než naši předchůdci během druhé světové války?

Tady jsem chtěl původně tento oddíl ukončit, dočetl jsem se však v Kalvínově komentáři ke Sk 4 něco, co bylo napsáno před několika staletími, je ale pozoruhodně aktuální.

"Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a veliká milost byla na nich všech. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená ,syn potěšení', Levita, rodem z Kypru, měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů." (Sk 4,32-37).

Kalvínův komentář připojuje: "Jestliže při čtení tohoto příběhu necítíme dojetí, musí být naše srdce tvrdší než ocel. V tehdejší době věřící hojně rozdávali z toho, co měli. Dnes se nejen že nespokojíme s tím, že si žárlivě střežíme, co nám patří, ale bezohledně okrádáme druhé... Oni tehdy prodávali svůj majetek; dnes nade vším panuje rozkoš z nakupování. Tenkrát láska přetvářela soukromý majetek ve společné vlastnictví ve prospěch těch, kteří byli nuzní; v dnešní době jsou mnozí tak nelidští, že ani nepřejí chudým, aby s nimi společně přebývali na zemi, společně užívali vodu, vzduch či oblohu."

Vím, že vám předchozí odstavce mohou znít poněkud hartusivě. Vím, že jsou mezi námi duše přeobětavé, které sboru slouží jinými hodnotami nežli finančně. A že je jejich služba lidově řečeno "k nezaplacení". Těch bych se v žádném případě nechtěl dotknout. Věřím, že ti ,kdo jsou v pravé radosti obětaví, mi rozumějí.

Oběť radostná a bolestná

Poslední oddíl bych chtěl směřovat k podstatě obětavosti samé, tedy k podstatě dávání obětí. Co si každý z nás představí když slyší slovo obětavost? V jeho jádru je přinášení obětí, sebe-obětování. Slovo oběť vlastně nemá nijak zvlášť příjemnou konotaci. Spíše nám naskočí "oběti 11. září, oběti holocaustu, oběti podvodů, oběti válek, oběti zvůle, oběti vlastní pýchy a hlouposti." Nic příjemného. Spíše pocit, že jde o něco, co bude bolet, fyzicky nebo psychicky. A upřímně: kdo by s takovými představami v podvědomí přinášel rád oběti?

Jenže slova obětavost a oběť jsou ve svých kořenech (slovo kdysi dávno vzniklo z výrazu větiti, obvětiti = zaslíbiti) vázána na radost. Výraz oběť se tedy dá vyložit jako věc přislíbená či zaslíbená (stejně jako ofěra), jako výraz díků za věci, které jsme bez svého přičinění již dostali. Myslím si, že i naše dnešní evangelická obětavost souvisí spíše s tímto starším chápáním nežli se současným jazykem. Není tomu, totiž, tak dávno, co slovo oběť bylo chápáno zcela jinak. Jedna z prvních českých encyklopedií má pod heslem oběť opravdu hezké vysvětlení: "Návyk obětovat se zakládá na přirozenosti lidské , dílem vděčné, dílem soběcké sebevědomý tvor, cítě, že pomůcky mu k živobytí a jednání odjinud poskytnuté převyšují zásluhy jeho, hledí přebytek alespoň tím poněkud vyrovnati , že jej co dar dobrotivý uznává, bera jej vděk, zároveň však slibuje, že se dle sil svých odmění, aby narovnal převršenost. Obětovati můžeme i lidem i Bohu dle poměrů svých a v skutku rádi obětujeme, cítíme-li ulehčení mysli, či prospěch zjevný. Oběť povyšuje na mysli vděčného, hlavně vědomím, že byla s radostí přijata. Nucená oběť však tratí všechnu cenu mravní, jakož i cenu tu snižuje samolibé vynášení a seběvedomá hrdost."

Není pochyb o tom, že naše oběť tak, jak ji chápal pan Rieger, je radostně přijímána. Odložme proto pocit (pokud jej máme) nepohodlí a možných útrap spojený se slovy oběť a obětavost. Spíše se upřeme se k jejich náplni a radostně dle svých sil odměňujme, abychom narovnali převršenost Bohem nám již darovanou. Dávat je velké bohatství. A dostávat v nouzi od bratří a sester jako od Pána to vede ke skutečné chvále a velebení Boha.

Matěj Cháb

číslo 26, říjen 2002
  další

Obsah

Obětavost
Mezi požehnáním a prokletím
Jsme schopni být dospělou církví?
K dějinám vinohradského sboru IV
Za sestrou Uhrovou

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).