Vinohradský sbor ČCE

Kázání na 1. neděli adventní

1. prosince L.P. 2002 na Královských Vinohradech
Martin T. Zikmund

text: Matouš 21,1-9

Sestry a bratři,

v Ježíši Kristu vjíždějícím do Jeruzaléma na oslátku se dokonává to, co řekli bychom v mystické zkušenosti zažil Eliáš na hoře Chorébu. Hospodin nebyl přítomen ani v ohni, ani ve větru, ani v hromobití, nýbrž v hlasu tichém a jemném. Do Jeruzaléma také nevjíždí král na koni, v pompě a lesku, na prostřených kobercích a s náležitou ochrankou, nýbrž docela jiný král. Muž, který zde cosi nezvyklého představuje - ostatně jako by si tropil z kolem stojících blázny. A oni na tu jeho hru zase jako by přistupují: vždyť mu házejí pod nohy své šaty a vítají ho, jako kdysi zástupy vítaly Elijášem pomazaného krále Jehu. Tamten však dokázal vládnout mečem. Tento přijíždí vpravdě bezbranný, jak dosvědčuje ubohé oslátko. Co tím sleduje? Provokaci? Protest? I dnes vidíváme na anarchistických demonstracích politickou satiru v dramatickém podání. Mínil tím Ježíš také takovou demonstraci? Nebo šlo o normální, tehdy běžný způsob dopravy? - Jisté je, že si Pán nenechal poslat pro osla kvůli tomu, že byl unaven. Věděl, co dělá. Měl smysl pro gesta a symboly. Také volba hory Olivetské byla záměrná. Vjel do města tak, jak chtěl a jak si to naplánoval. Byl to vpravdě mesiášský protest. Do očí bijící protest proti rozšířené představě vysvoboditele židovstva coby jakéhosi borce, který těm druhým, těm nepřátelům ukáže co proto a nám samým vrátí pošramocené sebevědomí.

Ano, sestry a bratři, tento vjezd do Jeruzaléma se stal centrální Ježíšovou akcí. Jako muslimové přiznávají Mohamedovu vítěznému vpádu do Mekky epochální význam, tak již dávno před nimi křesťané považovali Ježíšovu jeruzalémskou operaci za předěl. Rozdíl mezi nimi však není nepatrný. Zatímco Mohamed dobýval Mekku silou zbraní a počtem svých spolubojovníků, Ježíš odmítl meč na svou záchranu. Ježíš vjíždí do města na oslátku, vzápětí však město opouští s křížem na ramenou. To je celý on: je jiný než ostatní. Je i jiný, než ostatní figury světových náboženství. Je to král, který jde do nejtěžší bitvy, kterou kdo kdy vedl; a jde sám. Zatím má za sebou alespoň skupinu sympatizantů, ti však budou brzy přehlušeni a potlačeni těmi, kterým tato provokace - stejně jako celá Ježíšova činnost - už dlouho ležela v žaludku. Právě oni jako by opakovali to upřímné pokárání Velkého Inkvizitora z Dostojevského románu: "Proč jsi nám přišel překážet?" Tam odpovídá Ježíš dlouhým mlčením a pak nečekaným polibkem na stará, bezkrevná ústa kardinálova. Zde Ježíš také nemluví. Zatím ještě ne. Jeho cesta však vede ke chrámu, kde brzy ztropí nevídaný rozruch, neboť On promluví a bude jednat jako ten, jemuž byla dána moc. Tu směnárníci a stánkaři teprve měli spatřit, kdo je to ten tichý král.

Ježíšova tichost vychází ze starozákonního chápání. Podle Bible tichost není vlastnost charakteru. Vždyť Nový zákon ji označuje jako ovoce Ducha svatého. My dnes vnímáme tichost takto: tichý je ten, který nemluví, který se málo projevuje, introvert, atp. Taková tichost však nemá s biblickým pojetím nic společného. Tiší v zemi podle Bible byli lidé nuzní, pronásledování, všelijak trpící, a zároveň - a to je podstatné - usilující o to žít podle Boží vůle. Byli to muži a ženy, kteří se i při všem strádání odevzdávali Bohu a očekávali na splnění jeho zaslíbení. Proto Ježíš i v blahoslavenstvích klade tiché vedle plačících, chudých duchem, milosrdných, pokojných, čistého srdce a žíznících po spravedlnosti. Tiší se nevzpouzejí a nebouří proti bezpráví a nespravedlnosti na nich samých páchaných, neboť to přijímají jakoby od Boha. Oni věří, že jejich život se nevymkl Pánu Bohu z rukou.. Mají jistotu, že On je s nimi, že je vede a že je i dovede k cíli života. Příkladem může být David, který - když utíkal z Jeruzaléma při vzpouře svého syna Abšalóma - se střetl s benjamínovcem Šimeím, který na něj házel kamení a proklínal jej. A David, ač nebyl žádný třasořitka, vždyť si vojensky podrobil všechny své pohanské sousedy, si toto klení a odsuzování nechal líbit. Řekl svým mužům: "Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin." On to tak ve víře přijal - sám pro sebe. Druhého by asi nenechal tak urážet, ale sám sebe ano. Věřil, že je to součástí Božího záměru. Právě tak si "Syn Davidův" nechal na kříži líbit posměch - tím dovršil starozákonní tichost, ještě než proslovil ono "dokonáno jest".

Milí přátelé, je zřejmé, že tichost, kterou Ježíš naplňuje, je jiným výrazem pro zbožnost. Tato tichost učí člověka nežít jen z vlastních sil. Učí ho spoléhat na Hospodina - ve vší bezbrannosti a nezajištěnosti. Ne snad že by se křesťan neměl proti různým nezdarům pojišťovat. Jeden americký presbyterián mi kdysi řekl: víte, my zde v Americe se spoléháme jak na Boha, tak na pojišťovací společnosti. Je třeba ocenit, že nahlas pojmenoval dilema, kterému čelíme každý z nás. Ono se snadno řekne: důvěřuj v Boha, když v tomto případě nelze dodat "důvěřuj, ale prověřuj". To nelze. To by nebylo ono očekávání na hlas tichý a jemný. Tichost je přece nejen královský rys, a1e i riziko. Vede k hlubokému zakotvení naší radosti i k identifikaci se společenstvím, které vítá přijíždějícího Krále.

Ježíšův advent je pro nás povzbuzením. Vězme, že naše důvěra v Něj je to nejlepší rozhodnutí (stále znovu obnovované), které můžeme v životě učinit. On nás ve štychu nenechá. Jako tehdy přišel, aby se ujal nemocných, tichých, zraněných, zlomených a padlých, tak přijde, ba už teď - v této době, v tomto čase - přichází, aby se ujal těch, kdo v něho i při všech nezdarech svého vlastního života doufají. Taková zbožnost nemá sice na růžích ustláno, ale nikde jinde nenajdeme více svobody, radosti a naplnění, než právě zde. Je vůbec možné i dnes doufat v Hospodina? - tak se můžeme oprávněně ptát. Je to možné, ale ani dnes to nejde bez stálého pokání. Už podle Sofonjáše proroka "hledat tichost" předpokládá revidovat svůj život. Nově jej nahlédnout - z hlediska toho, komu patříme a koho vítáme. Je to celostný obrat k Hospodinu, snaha vše od něho očekávat. To však nefunguje, nežijeme-li s Biblí. Jsme tedy zváni k tomu, abychom vyšli na největší dobrodružství lidského života, na cestu vyvolanou a vyvolávanou Slovem. Až se budeme začítat do nových partií Písma jako náruživí čtenáři do nových dílů bestselleru paní Rowlingové, ba s ještě větším gustem a mnohem větším těšením, bude to znamení, že už se před námi začíná odvíjet ono skvělé dobrodružství víry, ve kterém působí a jedná ještě cosi silnějšího než tajemná kouzla, totiž MOC PŘEDIVNÁ, moc Boží, která se dokonává v naší slabosti. Ta moc bezmocných, jíž patří zaslíbení. "Na světě soužení míti budete, ale doufejtež, já jsem přemohl svět."

Právě dnes máme velkou šanci v novém společenském klimatu poukázat na tu dimenzi víry, která se vědomě nechce ztotožnit s trendem neustále sama sebe zviditelňovat tím nejlepším, co je k dispozici. Ježíš na oslátku se vysmívá všem těmto prostředkům vlastní reklamy a sebeprezentace. Ne snad že by bohatství, světská sláva a dobrá kariéra, třeba politická, nebyly cestou také pro křesťana. To vůbec ne. Ale pokud to tak má být, pokud to křesťan má zvládnout a být tak či onak činný nejen jako profesní odborník, ale také jako "tichý v zemi", potřebuje být zakořeněn v této biblické kultuře, ponořen v tomto ovzduší víry, v tomto ježíšovském rozměru bytí. Když jdu do politiky, do podnikání nebo když to chci ve svém zaměstnáním dotáhnout co nejdál a nejvýš, pak to znamená, že musím o to víc žít ve společenství víry, o to víc potřebuji podporu bratří a sester, o to víc potřebuji žít s biblí, o to víc potřebuji strávit na kolenou, a o to víc potřebuji milost Boží zprostředkovanou svátostmi a zvěstováním. To je ta dimenze, kterou potřebujeme znovu objevit: vytvářet prostor pro kultivování této provokativní tichosti, této ježíšovské zbožnosti. A když nám někdo říká: "teď není čas na budování Hospodinova domu", tak mu odpovězte slovem prorokovým: "A k tomu je čas, abyste sami bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách?" Měl to Ježíš lehčí než my? Jak to, že on se tolik modlil? Nebylo to proto, že věděl, že potřebuje sílu od svého Otce? Neprosil za Ducha svatého? On to potřeboval, my ne? My si stačíme sami? My to zvládneme? Čím větší slávy, bohatství, a profesního úspěchu dobudeme, tím více vnitřní síly potřebujeme, abychom to, co děláme, chápali stále jako službu přicházejícímu království a jako specifickou cestu, na kterou nás povolal Ten sedící na oslu.

Milí přátelé v Kristu, už ono gesto Ježíšovo nechat dovést k sobě oslici s oslátkem dává předpoklad pro univerzální pochopení Ježíšovy "tichosti". Ta oslice prý podle Origena a dalších reprezentuje židy, oslátko pak nově připojivší se pohany. Tu vyvstává otázka: nepobíhá na světě i kolem nás ještě mnoho pohanů, kteří se mají k církvi připojit? Aby se však měli k čemu připojit, nemáme tedy - my, křesťané - ze sebe dělat osly? Ano, snad. Ne však tak, abychom to ubohé zvíře karikovali. Spíše máme mít odvahu být podobní svému Pánu, jehož via dolorosa se počala odvíjet tak obyčejně, tak směšně nenápadně. A přitom - světe div se - ten, který zvolil tento nejprostší způsob sebeprezentace, byl zástupy vítán jako "syn Davidův" a jako přicházející "ve jménu Hospodinově". Ano, milí křesťané, Pravda se prosazuje svou vnitřní vahou. O ni dbejme, ji hledejme, ostatní nám bude přidáno. Blaze tichým, neboť oni dědičně obdrží zemi. Vždyť tento svět je Boží svět. To, co se zdá být právě módní, není rozhodující. Ten Nazaretský, který přichází za vámi, praví: "Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí duším svým". Obecně se má zato, že ticho léčí. Snad. Vždyť mnoho z nás, kdo žijeme v ruchu velkoměsta, po ničem jiném tak netouží jako po trošce ticha a klidu. Jisté však je, že tento tichý, který nás zve do vztahu se sebou samým, je ten pravý lékař pro naše rozbolavělé a ustarané duše. V jeho hlasu tichém a jemném nalezne odpočinutí každý, kdo jej v důvěře slyší. Vždyť tento tichý král přišel, aby sám sebe obětoval pro naši záchranu.

Amen.

číslo 28, prosinec 2002
předchozí   další

Obsah

Kázání na 1. neděli adventní
O službě umírajícím – rozhovor s Lenkou Payneovou
Problematické stanovisko
K dějinám vinohradského sboru V (pokračování z č. 27)
Předvánoční volání
Adventní a vánoční program
Na Štědrý večer ve sboru

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).