Vinohradský sbor ČCE

Kázání

proslovené 23. března ve vinohradském sboru Petrem Slámou

Oči mé vždy patří k Hospodinu. (1S 3, 1–21)

Stalo se pak, když šli cestou, řekl jemu jeden: Pane, půjdu za tebou, kam se koli obrátíš. I řekl jemu Ježíš: Lišky doupata mají a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil. I řekl k jinému: Pojď za mnou. A on řekl: Pane, dopusť mi prve jíti a pochovati otce mého. I dí jemu Ježíš: Nech, ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží. I řekl opět jiný: Půjdu za tebou, Pane, ale prve dopusť mi, ať se rozžehnám s těmi, kteříž jsou v domu mém. Řekl jemu Ježíš: Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný k království Božímu. (Lk 9, 57–62)

Oculi mei semper ad Dominum, oči mé vždy patří k Hospodinu. "Okuli", oči, tak se jmenuje dnešní postní neděle – podle verše 25. žalmu. V tomto žalmu upíná David oči k Hospodinu a vyznává: "Oči mé vždycky patří k Hospodinu, on zajisté z leči vyvodí nohy mé." (Ž 25,15) A pokračuje: "Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěný a ztrápený". Touží po tom, aby si s Hospodinem hleděl z očí do očí, jak odvážně nazývá úzké společenství s Pánem Bohem. Vyhlíží společenství s Pánem, které bude znamenat konec všech nástrah a útrap. Je uprostřed úzkostí a vyhlíží vysvobození Boží.

Co děláme uprostřed úzkostí my? Často se nám roztěkají oči, hledáme, jestli přece jen někde není nablízku nějaká "instantní" záchrana. Mnohé v životě zvládneme – k tomu nám byly dány hlavy a ruce. Ale někdy tu hlavu prostě strčíme do písku, otočíme ji, nasadíme si růžové brýle nebo všelijak míchané nápoje zapomnění. Název dnešní neděle ukazuje smysl půstu: přestat těkat očima, zkusit mít dost na Božích zaslíbeních, zkusit sundat růžové brýle a na chvíli odsunout číši požitků těla i ducha. A to ne z nějakého škarohlídství, ale proto, abychom zažili a uskutečnili členitost života: tedy to, že existuje pořadí dobrých věcí, jsou věci dobré a špatné i horší a lepší – a tím úplně nejlepším je Boží království, které zde od dob Pána Ježíše začalo být takovým způsobem, že zachycuje naše životy (naše "oči") a směruje je tam, odkud samo přichází, k Pánu Bohu.

Když se ale obracíme na jednu stranu, znamená to, že se od druhé strany odvracíme. Ve světě, v němž žijeme, a s našima očima nejde stát čelem ke všemu. K něčemu stojíme čelem, k ostatnímu stojíme zády. O tom je řeč ve třech krátkých setkáních, které měl Pán Ježíš "na té cestě". Na které? Na cestě do Jeruzaléma, kam Ježíš "upřel svou tvář" (Lk 9,53). Minulý týden jsme slyšeli o Petrově vyznání víry, že Ježíš je Mesiáš (Mk 8, 27–33). Ta událost na úpatí pohoří Hermon na severní hranici Izraele byla bodem obratu – a ani pochválený Petr Ježíše neodvrátí od poslušnosti cestě, která skončí křížem. Neboť cesta do Jeruzaléma je cestou na kříž. A během té cesty se vyjasňuje, co znamená následování. Během půstu si máme i my vyjasňovat, co v našich souřadnicích znamená následování.

Na cestě do Jeruzaléma proběhly tři rozhovory o následování. Dvakrát misijně se při nich Pán Ježíš, řekli bychom, nechová. Všechny tři rozhovory jsou konfliktní. Ani v jednom nezjistíme, kdo se to s Ježíšem setkal. A Lukáš mlčí i o tak důležité věci, jak to nakonec dopadlo. Příběh zůstává otevřen pro nás, kteří se k Pánu Ježíši hlásime jako ke Kristu, svému Pánu. Možná ne tak silnými slovy jako ten první, který prohlašuje "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš", přesto ale tak, že i nám platí Ježíšova odpověď (v.58) "Lišky doupata mají a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil." Snad tu Ježíš dopředu naznačuje svou bezbrannost a opuštěnost v den zatčení. Hlavně ale tlumí nadšení těch, kteří měli za to, že být v jedné partě s Mesiášem znamená už dnes si rozdílet ministerstva nebeského království. Jít s Kristem znamená mít podíl na jeho bezdomovectví. Jít s Kristem znamená problémy navíc. Kdybychom nechodili do kostela, ušetřili bychom čas a starosti se vstáváním, nesetkali bychom se s lidmi, kteří nejsou podle našeho gusta – a možná nám někdy až příliš okatě hledí do talíře. Namísto otázek bez odpovědí bychom ušetřený čas mohli věnovat třeba pomoci chudým. Proti těmto realistickým úvahám je zde Ježíšova cesta do Jeruzaléma, na kříž, cesta, která vede do Božího království. Ale na skládání hlavy je dost tvrdá. Vydáme se po ní?

Často nás tato otázka postaví před těžko řešitelný problém, stejně jako toho, jemuž právě umíral či zemřel otec. Že je takový člověk vyňat ze všech ostatních povinností a má se věnovat svému synovskému poslání, cítíme všichni. Úcta k předkům patří od starověku až po dnešek k předním ctnostem. Tam, kde se tato úcta ztrácí, je to znamení, že se společnost rozpadá na shluk sobeckých já s vygumovanou pamětí – a dny takové společnosti bývají sečteny. Církev se někdy ozývá (a považuji to za správné) s připomínkou této mizející úcty. Vždyť i sám Ježíš kritizuje (Mk 7,11) soudobou zákonickou tradici, podle níž má korbán, dar označený jako oběť Bohu, přednost před synovskými povinnostmi vůči rodičům. Jak tedy vůbec může říci "Nech mrtvé pochovávat své mrtvé, ty ale jdi a rozhlašuj království Boží"? Hovoří zde fanatik? Nebo cynik? Zde jsme u samého jádra tajemství Ježíšovy osoby. Znovu se vrací otázka, kterou Ježíš položil Petrovi v Cesareji Filipově: Za koho mě pokládáte vy? Petrovo vyznání, jím samotným ještě značně nedopochopené, slyšíme svýma povelikonočníma ušima jako vyznání Mesiáše, který přemohl smrt. Jedině ten, v němž byla smrt přemožena, může říci "Nech mrtvé pochovávat své mrtvé." Později to po něm zazpívá apoštol Pavel (1K 15,55): "Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?" Jenom tehdy, když byla zlomena absolutní moc smrti, lze o ní hovořit s tímto nadhledem. To je ovšem víra, která se bude vždy blížit – zvenčí viděno – cynismu nebo fanatismu. Však to tak připadá i všem nám, kteří v běžném pracovním dni jen pracně kázníme své oči z roztěkanosti k hledění k Pánu Bohu. Doba půstu je dobou naslouchání tomuto drsnému slovu, je časem pro otázku: Věřím tomu, že v Kristu Bůh zlomil všemoc smrti, nebo ne?

Drsná výzva k tomu, ať si mrtví pochovávají své mrtvé, je ale také slovem o lidské kultuře a civilizaci, o našich tradicích rodinných, církevních i národních. Úcta k rodičům a předchozím generacím patří k vrcholům každé civilizace. Pán Ježíš svým slovem nebourá civilizaci, kulturu a jednotlivé tradice: ty jsou prostředím, do něhož jsme postaveni a ve kterém máme žít a působit podle jeho příkladu. Pro kulturu a civilizaci ale platí totéž, co pro smrt: jsou okolnostmi našich životů, okolnostmi nikoli nedůležitými, okolnostmi, které stojí za to kultivovat, připravovat se na ně. Ale nejsou – ani kultura ani smrt – něčím, co by smělo zpochybnit nebo zastínit, že patříme Pánu.

To může znít jako hrozba i jako osvobození zároveň. Jako hrozba to mohlo znít onomu třetímu, který byl Ježíšovým zjevem zaujat a chtěl ho následovat, zároveň to ale byl vyloženě rodinný typ – a chtěl se proto jít napřed rozloučit s těmi, kteří mu patřili a on jim. A kdo z nás by nechtěl? Vždyť i starozákonní Elíša (1Kr 19), povolán Eliášem, se směl se svou rodinou rozloučit. Přitvrzuje tedy Ježíš oproti svému starozákonnímu prorockému předchůdci? Zdá se, že ano – a že tak činí ve jménu přicházejícího Božího království. Toto přicházející Boží království, volání k bezprostřední blízkosti Pánu Bohu, nás každého vyloupává ze slupky vztahů a vazeb, včetně těch rodinných, povolává nás z rodné hroudy a od rozorané brázdy. Zase: nikoli tak , že by je zničilo nebo popřelo. Ale tak, že je postaví na patřičné místo: na druhé, na třetí a na další. Nemyslím, že by byl ideál oslovovat po vzoru Jana Ámose své manželky "má drahá, po Bohu nejdražší". Ani to, kdyby se do vchodových dveří našeho kostela sbíhaly čáry po patách dětí vlečených sem za lokty svými rodiči. Patříme však prvořadě a především Pánu Bohu. Tomuto stavu se říká Boží přicházející království. Toto království sesazuje z trůnu našich životů okolnosti, jako je kultura nebo smrt, darovanosti, jako je naše rodina a naši nejbližší, ale i všechny brázdy, které jsme už v životě vyorali (nebo "zvorali") a jsme na ně hrdí (či se za ně stydíme). Existuje biblické tajemství, jakási zvláštní tendence, podepřená důležitými zaslíbeními Písma (např. Mt 16,25), že totiž právě ti, kteří to své dokáží pro Boží království opouštět a mít to až na druhém a třetím místě, nacházejí toto své požehnaně obhospodařené samotným Pánem Bohem. – Jen si z toho nesmějí udělat metodu či pravidlo, jak opravdu bytelně zajistit zase to své.
Amen

 

číslo 32, duben 2003
předchozí   další

Obsah

Kázání
Čtete historii?
K dějinám vinohradského sboru VI
Syn zapuzený
Šabat a šoulet
Ohlášky

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).