Vinohradský sbor ČCE

Jen takové maličkosti

Rozhovor s Olgou Langrovou

Olga Langrová, rozená Bakosová, roč. 1930, prožila celý život na Vinohradech. Dnes bydlí se synem v bytě pár set metrů od sborového domu. Stěny obývacího pokoje zakrývají knihovny s vyrovnanými řadami sebraných spisů: Masaryk, Beneš, Jirásek, Šalda..., obrazová dokumentace všesokolského sletu z roku 1938. “To víte, tatínek Karel Bakos býval velký Sokol”, směje se. “A hodně četl.”

Jak to vlastně bylo s mým tatínkem? Pocházel z chudých poměrů, vyrůstal v Nerudově ulici u Riegrových sadů. Byl to sklepní byt bez příslušenství. Nakonec, když byly již děti odrostlé, našetřili si jeho rodiče i na domek v Přelouči a od roku 1934 tam až do konce života bydleli. Měl tři sourozence, on byl z nich nejstarší. Jeho maminka byla evangelička, pocházela z Pusté Rybné. Do Prahy přišla za výdělkem. Sloužila jako kuchařka a seznámila se s panem Bakosem. On byl katolík, ale začal s maminkou chodit do kostela a nakonec přestoupil na evangelickou víru. Všechny děti pak byly vychovány tady ve sboru. Pamatoval, jak se ještě za pana faráře Kašpara chodilo do původního vinohradského kostela v Koperníkově ulice. Nejvíc ale vzpomínal na pana faráře Karafiáta. Jak ten se prý věnoval mládeži! Bydlel v ulici Na Smetance a konfirmandi i mládež za ním chodívali.

Před první válkou bývala v neděli odpoledne ve sboru čajová posezení; káva tehdy nebyla. Dopoledne byly bohoslužby. Pak se šlo domů na oběd a okolo druhé hodiny odpoledne přicházeli rodiče s dětmi. Děti měly nedělní školu. Dospělí zvali různé kazatele a vzdělance, kteří vyprávěli o svých zkušenostech z misií v Africe. Promítali přitom světelné obrazy tehdy se tomu tak říkalo. Sesterská služba se starala o občerstvení. Tatínka to tak zaujalo, že pojal touhu stát se misionářem. Když skončil měšťanku, zašel za jeho rodiči farář, aby ho dali na školy. Rodiče byli proti, protože v něm měli největší oporu; tatínek měl dvě sestry a mladšího bratra. Dědeček prý tehdy prohlásil: “Když chce dělat misii, ať ji dělá doma.”

Tatínek se proto vyučil čalouníkem. V roce 1917 byl odveden. Poslali ho na italskou frontu. Válka už se chýlila ke konci a tatínkovou největší touhou bylo, aby ho Pán Bůh chránil, aby nikoho nemusel zastřelit. Naštěstí byl vždy přidělen do strážního oddílu. Když přišel říjen 1918, dostal první dovolenou, asi na týden. Jel navštívit příbuzné na Vysočinu a tam se o den opozdil. S obavami pak šel na náměstí dnes Republiky, kde se měl hlásit na velitelství. Už tam ale nedošel, protože ho na Václavském náměstí zastavily zástupy lidí. “Kampak, vojáčku”, křičeli na něj a strhávali mu orlice z jeho rakouské uniformy.

Když takhle dobojoval, zařídil si ve Varšavské ulici dílnu. Seznámil se s maminkou, ale odkládali svatbu, až prý budou mít kde bydlet. Kolem roku 1922 pak vzniklo sokolské bytové družstvo a začalo stavět někde poblíž Orionky. “Vy jste mi pěkní bratři”, vyčetl jim, když se to dozvěděl. “Máte tu bytové družstvo a mně nic neřeknete.” A oni: “No jo, my to máme pro rodiny, ale ty jsi přece svobodný.” On na to: “Svobodnej jsem jedině proto, že nemám byt. Děvče mám!” Tak ho tam nahlásili také, musel se však co nejrychleji oženit. Nakonec ale byt stejně nedostal a bydleli u rodičů. Pak sehnali cosi na Lysinách v Hodkovičkách. Dílnu ve Varšavské, denně se něco najezdil tramvají. Krátce pak bydleli přímo ve Varšavské, ale tam pro vysoký nájem vydrželi jen do roku 1935. Jednou večer po cestě z kostela spatřil domovníka družstevního domu, jak věší oznámení o volném bytě. “Sundejte tu cedulku”, povídá, “já se s družstvem ráno dohodnu,” řekl a v bytě jsme pak zůstali deset let. Do dnešního bytu nás v pětačtyřicátém přetáhla tehdejší paní domácí. “Pane Bakos, já mám tady volný byt, je to přímo v přízemí a já bych tu chtěla mít dobré nájemníky.” Od té doby jsme tady.

Pan Chadim psal v Hroznu č.22 o volbách kurátora Jana Filipiho. Tatínek tehdy dostal jeden hlas. Přišel domů a vyprávěl to mamince. Ta se zhrozila a řekla: “Jestli tě zvolí kurátorem, začnu chodit do Vršovic.” Ale tatínek se o to nijak nedral. Jenom při schůzích staršovstva se vždy zastával kostelníka, pana Vančury. Ten to neměl tehdy lehké, měl dvě děti, koupelna tam v bytě dnešní “domovinky” snad ani nebyla.

Moc rád měl tatínek pana Laichtera, otce dnešního kurátora. Také pana Hromádku, s tím si vždy dlouho povídali.

Protože tatínek sám nemohl studovat, velmi si přál, abychom já i můj bratr vystudovali. Bratr se přihlásil v roce 1948 na medicínu. Začaly se tam tehdy tvořit svazácké kroužky. Bratr ale povídá: “K čemu nám to je? Přišli jsme studovat medicínu, a ne nějaké vaše žvásty”. Po skončení dvou semestrů ho spolu s deseti dalšími vyloučili. Pracoval jako laborant. Jenže do jednoho roku vyletěli od zkoušek všichni ti “dobří soudruzi” a za Karlem přišli kolegové, že se může vrátit. Bratr ovšem věděl, že smýšlení nezměnil a soudruhem nebude. Přemýšlel, jak je má při návratu pozdravit. Nakonec ze sebe přece jen dostal “Čest práci”. “Hele, nech toho, my víme, co jsi zač”, řekli mu. “Můžeš studovat dál, ale pěkně znovu od prvního ročníku.”

Já jsem studovala zdravotní školu, pracovala jsem jako dětská sestra v jeslích a v dětském domově v Říčanské. Pak přišla rodina, děti, rozchod, od šedesátého čtvrtého žiji zase v bytě s rodiči. Jeden syn šel na elektroprůmyslovku, druhý se vyučil zámečníkem. Oba pak nastoupili koncem 70. let na vojnu, ten starší se oženil a dnes má dvaadvacetiletou dceru. Neštěstí bylo, že přestali chodit do mládeže. Já vím, že jsou věřící. Ale nějak je to netáhne do společenství. Kolikrát už s nimi mluvila Eva Šormová. Oni ale říkají, že to bylo jejich mládí, že teď mají práci. A v kostele jsou navíc lidé, které neznají.

PS: Jak vypadal sborový život za nacistické okupace?

OL: Já myslím, že to žádné velké změny nepřineslo. Ještě pořád to tehdy byl silný sbor. Kolaborant ve sboru nebyl snad žádný. Drželi jsme při sobě. Několik lidí v našem okolí, ať už ze sboru nebo ze Sokola, bylo zavřených. Někteří ve sboru byli ve spojení s odbojem. Tatínek ale spíš doporučoval Němce moc neprovokovat. Snažil se pomáhat postiženým. Pořádaly se různé sbírky peněz a jídla.

Moc rádi jsme chodili do nedělní školy. Vedla nás paní Šimková. Byly to tři rodné sestry: paní Luklová, paní Šimková a paní Svobodová. Po válce pak vedl nedělní školu i můj tatínek. Býval s nejmladšími ve sborové místnosti během nedělních bohoslužeb. Po bohoslužbách měly nedělní školu starší děti, které pak už domů došly samy. Dorost se scházíval v pátek večer, mládež v pondělí. Ke konfirmaci nás připravovali pan farář Jerie a pan vikář Vraný, pomáhal diakon Zdeněk Jokl.

Zlom nastal, když se v roce 1951 osamostatnily Vršovice. Mnoho lidí odešlo tam. Ale i jinak začal sborový život ochabovat. Snad to bylo tím, že se mnozí odstěhovali. Se mnou bylo v roce 1944 konfirmovaných bezmála padesát dětí. (Olga Langrová na chvilku odchází a přichází s černobílou konfirmační fotografií. Pod kazatelnou a tehdy i varhanami stojí ve třech řadách děti se dvěma faráři, hoši v sakách s kravatami, děvčata ve světlých šatech.) Dnes z nich nechodí ani jeden.

PS: Čím to podle vás je, že přestali chodit? Mohli za to komunisté?

OL: Ani bych neřekla. Vezměte si třeba mého bratra. Když začal s medicínou, ptal se vždy: “Jak mám věřit ve zmrtvýchvstání, když vím, že tělo prostě umře? Co to je vzkříšení?” Já myslím, že u syna Božího to možné je. Je to ale možné u všech lidí? Co myslíte?

PS: Já myslím, že ne tak, aby to bylo stejné tělo jako předtím. To bychom se sem ani nevešli. Když na konci vyznání víry říkáme, že věříme v “...těla z mrtvých vzkříšení a život věčný...”, chápu tak, že Pán Bůh nás chce zachránit s duší i tělem. Že se nedá rozdělit duše od těla, že nás každého vidí jako celek.

OL: Ano, Bůh to všechno vidí. My si vůbec na nic nemůžeme dělat nárok. Ani nemůžeme nic soudit. Jen se musíme snažit navzájem si pomáhat, dělat dobro.

PS: Tak proto, když se před rokem ve sboru nemohl najít nikdo, kdo by uklízel chodby, jste se do toho dala vy sama?

OL: Jo, to jsem se dozvěděla od Boženky Coufalové. Nechtěla jsem se zavázat k úklidu všech místností, tak jsem alespoň vždy za týden umyla schody a dolejší vestibul. Ale Švarcovi, kteří tam teď uklízejí, ti to dělají pěkně a rychle, neloudají se s tím tak jako já.

PS: Je ve sboru něco, co vám chybí nebo vadí?

OL (po chvíli mlčení): Byly by to jen takové maličkosti. Třeba když někdo někoho upozorňuje, že nás v kostele ruší a on za to třeba nemůže a ani to není tak strašné, ale jej to zraní a třeba přestane chodit. Měli bychom se více snášet pohromadě.

Také je škoda, že lidé nesedávají vepředu. Musí to být těžké i pro faráře, má-li kázat prázdným předním lavicím.

Mrzí mě, že se lidé méně účastní setkání starších v Chotěboři. Těším se, že tam sama pojedu na podzim.

A konečně, když teď naposledy bylo setkání s faráři ze Švýcarska a předtím s nějakými Němci, viděla jsem, že když budeme v Evropské unii, měli bychom znovu pořádně oprášit němčinu. To nejde, aby diskutoval jenom pan farář a jeho otec a matka. Já jsem úplně zapomněla konverzaci. Irenka Šebestová říkala, ať chodím do mateřského centra, maminky se tam prý němčinu učí. Anebo angličtina, ta je také důležitá. Jestli sem teď častěji budou chodit návštěvy z ciziny, je trapné říci jim jenom “Guten Tag” a “Auf Wiedersehen.” Člověk by jim toho chtěl říct víc.

PS: Co jste říkala, když se před třemi lety v kostele objevily obrazy?

OL: Když jsem slyšela, že to budou obrazy pana Rady, říkala jsem si: “Jemináčku, to bude nějaká fantazie.” Předtím jsem totiž byla na jeho výstavě ve Vltavínu. Snažila jsem se dívat na ty obrázky, ale nepoznala jsem, co na nich má být... ještě že to tam bylo vždy napsáno. Když byly odhaleny obrazy v našem kostele, řekla jsem si, že tady alespoň člověk ví, co má před sebou. Snad jenom ten hlavní obraz toho má trochu moc, i když chápu, že to tam pan Rada chtěl všechno mít: je tam večeře Páně, nad ní ukřižování, nanebevstoupení. Někomu vadí, že beránek na stole nevypadá jako beránek. Ale to je přece vedlejší. Přikláněla jsem se k panu Rumlovi, který upozorňoval, že v reformovaném kostele by obrazy neměly být. První sbory také neměly žádné obrazy a lidem mělo stačit Slovo. Tak by to asi viděl i můj tatínek. Jenže od jeho smrti uběhlo mnoho let, možná by to dnes viděl jinak. Proč by vlastně sbor obrazy nemohl mít? Když to vezmu duchovně, nedívám se na to, jak vypadají jednotlivé postavy. Ptám se, co nám to představuje.

PS: Co byste na závěr vzkázala čtenářům Hroznu?

OL: Snad aby se lidé nebáli a psali více příspěvků. Zvláště ti starší, kteří přece mají co říci, by to neměli nechávat jenom na mladých.

A také je důležité, abychom to, co slyšíme v kázání, navzájem užívali. Abychom se nestranili jeden druhého, abychom při sobě drželi. Aby byla ještě přátelštější shoda, než je. Třeba tuhle nedávno se nás po bohoslužbách ptal Jeník Frinta, jestli nemáme brusku na zbroušení parket. Chce prý přichystat byt, až v září přijede strýc Mirko z Ameriky. Řekly jsme mu s Květou Střelbovou, že to stačí vydrhnout kartáčem a napustit hydrovoskem. “Tak jo,” povídá “a kdy přijdete?” Domluvily jsme se na hodině, přišla i Jasna Krupičková, a pěkně jsme mu tam vygruntovaly.

Ptal se Petr Sláma, 28. června 2003

číslo 34, červenec-srpen 2003
předchozí   další

Obsah

V Gilgálu kolem stolu Páne
Jen takové maličkosti
Setkání s curyšskými faráři
Historie vinohradského sboru VIII
Informace ze schůze staršovstva
Anketa

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).