Vinohradský sbor ČCE

Marie a Marta

Kázání Martina T. Zikmunda 13. neděli po Svaté Trojici, dne 14. září L.P. 2003 na Královských Vinohradech

Text: L 10, 38-42

Sestry a bratři,

minulou neděli jsme slyšeli  podobenství o milosrdné akci Samařanově. Dnes navazujeme na to, co bylo řečeno, setkáním Ježíšovým s Marií a Martou. Evangelista Lukáš spojuje tyto texty k sobě, a je zřejmé proč. Zatímco v prvém případě má Ježíš co činit se zákoníkem v Písmu kovaném, který navíc dokáže rozlišit jádro zvěsti od periférie, s mužem schopným studovat, mluvit i naslouchat, v druhém případě Ježíš naráží na Martu, která je naopak celá žhavá posluhovat a vymýšlet, co je ještě potřeba přinést mu ke stolu. Přirozeně pak Pán onomu studentovi klade za vzor člověka pohotového k soucitu a praktické pomoci, extravagantní a příliš ustarané ženě pak její sestru, jež byla dychtiva slyšet Ježíšovo slovo. Tyto dva příběhy, jeden vymyšlený (podobenství) a jeden skutečný, se doplňují a je potřeba vidět je ve vzájemné souvislosti.

Už v raném středověku totiž sílila tendence tyto dva důrazy rozpojit. V onom podobenství byl spatřován model aktivního života ve světě (vita activa) a v Mariině příkladu byl shledáván předobraz rozjímavého života v odloučenosti od společnosti, tedy pravzor klášterního života (vita contemplativa). Takto vykládal tyto oddíly např. papež Řehoř Veliký, významný starokřesťanský buditel, organizátor církevního života a iniciátor tzv. gregoriánské reformy. Vůči tomuto výkladu se však celou vahou své osobnosti postavil Jan Calvin, reformátor města Ženevy a otec reformovaného protestantismu. Ten nepochyboval o tom, že scestný výklad tohoto biblického místa pervertoval vše, co se nám vybavuje pod pojmem rozjímavý, kontemplativní život. Zhoubné na této středověké praxi bylo především to, že tzv. kontemplativní život se stavěl nad život aktivní, život v klášterech byl ceněn víc než život ve světě, v rodině, v zaměstnání. Zatímco evangelista Lukáš klade tyto dva příběhy vedle sebe, aby se vzájemně vyvažovaly, středověký ideál tyto dva důrazy, důraz na soucit a praktickou službu bližnímu na jedné straně a důraz na slyšení slova Ježíšova na druhé straně, od sebe oddělil a každému vymezil své místo. Jedni mají sloužit a druzí mají rozjímat, přičemž způsob života těch prvních je hodnocen jinak než způsob života těch druhých.

Sestry a bratři, je jedním z trvalých vkladů reformace, že tuto nevyváženost dvou křesťanských životních stylů odmítla. Život má být podle reformace z jednoho kusu. Na druhé straně se však za reformace důraz na rozjímavý život upozadil až příliš, takže se -žel - s vaničkou vylilo i dítě. Dnes se znovu probouzí v lidech touha zastavit se uprostřed ruchu a nepokoje života moderní společnosti a někteří mladí i starší lidé ze západní společnosti hledají v rozjímavých tradicích buddhismu a jiných východních náboženství zakotvení svých životů. Neznamená to však nezbytně odklon od křesťanství a od odpovědnosti za společnost. Je celá řada mladých i starších lidí (také u nás), kteří touží strávit nějaký čas v klášteře či v ašrámu a pak se znovu vrátit do svého aktivního života. Nedávno jsem oddával mladého muže, který těsně před svatbou strávil několik měsíců v buddhistickém klášteře, aniž by měl úmysl či chuť zůstat déle, než pokládal za nezbytné. Ano, také v klášteře si je možno něco důležitého osvojit právě pro pozdější život ve společnosti uprostřed ruchu rodiny, práce, sboru a obce. Samozřejmě i v ašrámech se projevuje zemitá člověčina, ani zde nejsme chráněni před různými návnadami toho zlého, ale přesto může mít takové místo celkově vzato blahodárný vliv pro okolní svět. Příkladem je třeba ekumenické společenství ve francouzské vesničce Taizé. Zde žije komunita mnichů pocházejících z různých částí světa a také se sem z různých koutů světa po celý rok sjíždějí mladí lidé, aby zde načerpali sílu, inspiraci, pokoj. Někteří ani nevědí, proč přijíždějí. Mnozí z nich se pohybují na hranicích víry či ještě před jejími branami. Ale cosi je na této komunitě a na tomto místě přitahuje. Mimochodem: kánony, které zpíváme také na Vinohradech při slavení Limské liturgie a které se tak rozšířily po Evropě, pocházejí zpravidla z tohoto místa a svou jednoduchou latinskou předlohou (snadno přeložitelnou a zapamatovatelnou) spojují příchozí z různých zemí i církví.

Rekábejci, o nichž jsme slyšeli v 1. čtení, byli původně ne-Izraelci. Přidali se však k Izraeli a osvědčovali velmi horlivě svou víru v Hospodina. Chtěli se svým způsobem života chránit všech pokušení baalovského modlářství. Proto nejprve žili kočovně jako pastevci. Odmítali se usadit, pěstovat vinnou révu a pít víno. Prorok Jeremjáš je klade judským za vzor. Na rozdíl od Rekábejců padají prorocká slova ve vlastním lidu na neplodnou půdu. Judejci jsou tvrdošíjní a nechtějí nic slyšet o pokání a životě s Bohem. Nenaslouchají jako Rekábejci Božímu Slovu. Jsou příliš usazení, zatvrdlí a uzavření vůči jakékoli změně svého stereotypu. Slovo pokání jim nic neříká. “Proto Hospodin zástupů, Bůh Izraele, praví toto: Hle, uvede na Judu i na všechny obyvatele Jeruzaléma všechno zlo, jež jsem proti nim vyhlásil, protože jsem k nim mluvíval, a neposlouchali, volával jsem na ně, a neodpovídali.”

Ježíš přišel do jedné vesničky blízko Jeruzaléma navštívit sestry Marii a Martu. V evangeliu podle Jana je tato vesnice nazvána Betánie. Tam se též dozvídáme, že jejich bratrem byl Lazar, jehož Ježíš měl rád a na němž demonstroval svou moc nad smrtí, když ho vzkřísil k životu. V Janově evangeliu se povahy obou sester zcela shodují s tím, co nám vykresluje Lukáš. Tam také Marta obsluhovala, zatímco Marie vzácným olejem z nardu pomazávala Ježíšovy nohy a utírala je svými vlasy – pomazání olejem zde naznačilo Ježíšovo mesiášství. U Lukáše Marie nedělala nic, jen seděla u Ježíšových nohou a pozorně naslouchala jeho slovům. Touto hledačskou dychtivostí prokázala Pánu větší čest než Marta, která nevěděla, kdy má s přípravami skončit. Marie naslouchala, a tím si dle Pána vyvolila svůj díl, svou porci, svou stránku, o kterou nepřijde. Neboť člověk je živ nejen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.

Marta to myslí dobře. Obsluhuje. V řeckém textu se doslova praví, že slouží (diakonein), počíná si jako diakonka. A přece v tuto chvíli to trochu přehání. Pro samou starost kvůli jídlu ztrácí soustředění na to, co ji Pán přináší. A ještě si na té své službě poněkud zakládá. Vyvolává ještě Marii, ať jí pomůže, a vůbec jí nedochází, že by hosta musela nechat samotného, ano, že ten host nepřišel proto, aby byl obsluhován, ale aby on sám sloužil. Měl pro ně slovo, měl pro ně poselství, přišel je navštívil, nikoli ztrácet čas čekáním na hostině o mnoha chodech, kdy se mysl pak zaměstná i unaví samotným konzumem. Ježíšovi nechyběl smysl pro hostinu. Vždyť samotné království Boží přirovnal k hostině.

Tyto hostiny však měly smysl v tom, že se v nich dálo a vytvářelo společenství lásky a pokoje. Martina přehnaná péče v nepravou chvíli společenství s hostem naopak nevhodně rušila.

Které ze sester spíše odpovídá naše situace? Zdá se nám, že se podobáme více Marii, anebo její sestře Martě? Za oběma přišel Pán. Každá z nich snad měla i jinou povahu. Možná byla Marie spíše introvertní a Marta extrovertní. Ale je Boží slovo určeno jen lidem určité povahy? Obrací se evangelium jen na některé lidi?

Ježíš opáčil vyčítavé Martě slovy: “Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.” Doslova zde Pán mluví o tom, že přehnaná péče vede Martu k nepokoji, že ji zneklidňuje, že se zbytečně trápí. Milí přátelé v Kristu, kolika věcmi podružné hodnoty se naše mysl zneklidňuje? Není to tak vždycky nutné. Přijměme toto slovo Páně jako povzbuzení ve víře, jako pozvání k dalšímu naslouchání Slovu života. Dobrou stránku jste vyvolili, sestry a bratři, když přicházíte do nedělního shromáždění, když se vám neděle stala dnem Páně. Už v tom, že jste vážili cestu na bohoslužby, se ve vás projevuje kus Mariiny naslouchavé odevzdanosti Pánu Ježíši.

Martina starost o hosta je v zásadě dobrá. Na jiných místech k tomu také Písmo vybízí. Naše věřící mysl musí sama rozpoznávat, kdy je na místě starání se a kdy se máme zastavit a naslouchat. Je čas akce a čas modlitby, čas pro diakonii a čas pro učednicky dychtivé vysedávání u nohou Mistra, který vyučuje. My sami musíme zvážit, jak tuto rovnováhu v životě udržovat, abychom nebyli ani jako zákoník, který si snad až příliš liboval ve spekulativních otázkách, ani jako Marta, pro niž přehnané obsluhování u stolu bylo překážkou soustředěnému naslouchání. Tomu prvnímu platí příklad Samařana a Ježíšovo strohé: jdi a jednej také tak. Té druhé zase příklad Marie a pobídka, aby už přestala obskakovat hosta, sedla si a naslouchala.

Ježíšův vzkaz Martě je uvozen větou, která se stala slavnou : “Jen jednoho je třeba.” Pochybné, nesprávné, až úsměvné výklady vypovídají o tom, že Ježíš zde myslí na chod při stolování. Stačí jeden chod, není třeba chystat hostinu o více chodech. Jistě v tuto chvíli však na žádnou hostinu nemyslel, vždyť volal Martu od příprav k naslouchání. Ježíš zde nemyslel na jídlo.

Podle kralického znění “Jednohoť jest potřebí” nazval Jan Amos Komenský svou působivou knížku ze závěru svého života. Napsal ji v 77 letech a uložil do ní vše, na čem mu záleželo. Nedávno zesnulý profesor Luděk Brož ji znovu přeložil a nazval: “Jedno nezbytné”. Nové vydání s novým překladem je k dostání v Kalichu v Jungmannově ulici. Myslím, že nám může být pomocí. Komenský zde pojednává také o roztěkanosti mysli a vyslovuje se proti tomu, abychom věnovali stejné úsilí a stejnou starost věcem důležitým i nedůležitým. Právě pro život v dnešním světě, v němž člověk čelí mnoha nejrůznějším podnětům, může být tato příručka skvělým průvodcem. Uvedu z původní verze krátký úryvek.

Nebo musím-li vskutku něco zaříditi podle své vlastní rady, nebude to rada jiná než ona, kterou mi dal Kristus: abych spokojuje se jedním potřebným všechny věci nepotřebné od sebe vzdaloval nebo spíše spálil podle hrdinného příkladu Alexandra Velikého. O tom totiž píše Plutarchos, že když se chystal na pochod do Indie a viděl, že vojsko táhne pomalu, jsouc obtíženo kořistí perskou, spálil povozy své i svých přátel (vlastnoručně přiloživ oheň). Jeho příkladu následovali vojáci a rozdělivše vše potřebné mezi nuzné a spálivše ostatní, naplnili Alexandra i samy sebe bojechtivým zápalem.

Ježíšovo slovo: “Jen jednoho je třeba” je míněno osvobodivě. Všechno v životě nemá stejnou hodnotu. Chystání nedělního oběda v době bohoslužeb nemá stejnou cenu jako účast na shromáždění. Je úkolem víry, abychom v těchto věcech dokázali rozlišovat. Náš Pán nás osvobozuje k takovému životu, který slovy Jana Amose Komenského v narážce na Alexandrovo tažení na východ, směřuje k “nebeské Indii” (kapitola X.). Je-li před námi tento cíl, pak má cenu se zaměřit především na to, co nás k tomu cíli přiblíží, co nás k němu dovede. Svíce nohám mým jest slovo tvé a světlo stezce mé.
Amen.

číslo 37, listopad 2003
předchozí   další

Obsah

Marie a Marta
Konvent
Je Bůh milosrdný?
Bobule, jablka, ...
O naději nad ději
Rozměr křesťanské služby
Historie vinohradského sboru XI
Štědrý večer ve sboru
Informace ze staršovstva
Velký předvánoční úklid
Program sborových akcí

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).