Vinohradský sbor ČCE

Bůh sestupující

Kázání Ivo Mareše na 3. neděli adventní, dne 14. prosince 2003 na Královských Vinohradech.

Text: Fp 2, 6-11

Středem zvěstování církve a základem naší víry je Ježíš Kristus. Vyznání "Ježíš Kristus je Pán" nás rozhodně nepohoršuje ani neuráží, možná v nás dokonce ani nevyvolává údiv nebo otázky. Těžko bychom si dokázali představit život bez Krista a některé výpovědi víry považujeme téměř za samozřejmost.

Pro většinu lidí je však právě toto osobní vyznání “Ježíš je můj Pán a Spasitel” zcela nepochopitelné, záhadné, nepřijatelné – je to pro ně prázdné spojení slov, které nemá žádný konkrétní obsah. Co to znamená? Znamená to, že dnešní postmoderní člověk nevěří vůbec ničemu, nebo je snad pro něj zvěst evangelia nesrozumitelná? Určitě není pravda, že by dnešní člověk nevěřil ničemu. Zeptáte-li se někoho, kdo se nepovažuje za křesťana, v co věří, často uslyšíte odpověď, že v něco ano (katolický teolog Tomáš Halík docela vtipně označuje tuto skupinu za “něcisty”). Takový člověk vám patrně neřekne, že věří v Boha, ale spíš v nějakou formu vyšší spravedlnosti, nebo věří tomu, že život má hlubší smysl a že by člověk měl být slušný a dodržovat určité etické normy. Dalo by se říci, že i v sekularizovaném světě přetrvává víra v hodnoty. Málokdo však tyto hodnoty spojuje s křesťanstvím a naprostá většina lidí by se určitě zdráhala spojovat je s osobou Ježíše Krista.

Co je tedy pro nás křesťany na Kristovi tak důležitého? Snad to, jak vypadal, kolik vážil a měřil a jak byl zbožný a moudrý? Pochopitelně ne. Kristus není základem naší víry pro své kvality, nýbrž proto, že v něm jednal a stále jedná sám Bůh. Bůh v Kristu, Bůh, který sestoupil na zem v Ježíši Nazaretském, to je vlastní téma Nového zákona, nikoliv krásný, zbožný a moudrý člověk Ježíš, který uměl jímavě vyprávět o Bohu. Novozákonní zvěst jde však ještě dál: Ježíš je docela jiný Mesiáš, než jakého si Hospodinovi věrní představovali. “Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?” ptá se Jan Křtitel. Jan byl v té době ve vězení a trápil se otázkou, zda se přece jen nezmýlil, když v něm viděl Božího Syna: Ježíš totiž nejednal tak, jak Jan očekával. Místo spravedlivého trestu nad hříšníky Ježíš hříšným lidem káže evangelium, uzdravuje a pomáhá. Křtitelova představa o ohni, v němž shoří plevy, se neshodovala s láskou, jež v Ježíši přišla do zlého světa.

Jan mluví za všechny ty, kteří očekávali příchod Mesiáše, ale kteří nevěřili, že Ježíš z Nazaretu je skutečně Spasitelem. Ježíš byl - jak bychom dnes řekli - kontroverzní postavou. Jeho osoba i jeho činy dost často vyvolávaly pohoršení. Mnoho lidí prostě čekalo jiného Mesiáše - snad geniálního politika, který sjednotí rozhádané představitele jednotlivých směrů tehdejšího judaismu, snad hrdinného vojevůdce, jenž vyžene z Judeje římské okupanty, nebo možná divotvorce, který svými mocnými skutky přesvědčí nevěřící - a tito lidé byli pak zklamaní a rozčarovaní, že skutečnost je v rozporu s jejich očekáváním.

Podobné rozpaky možná lidé prožívají při četbě evangelia i dnes. Proč Ježíš? Pro své vtělení si přece Bůh mohl vybrat kteroukoliv postavu světových dějin: mohl se stát Alexandrem Velikým, Sokratem, Budhou nebo třeba římským císařem. Proč si zvolil zrovna zdánlivě bezvýznamnou osobu tesaře z Galileje? A proč se vůbec stal jedním z lidí? Copak by k naší spáse nestačilo, abychom v Boha věřili a dodržovali jeho přikázání? Copak by nestačilo, aby Bůh jednal prostřednictvím svých vyvolených, pomazaných a proroků, jako byli Mojžíš, David nebo Izajáš? O tom, jak se Hospodin skláněl k svému lidu, přece vypráví celý Starý zákon. Boží přicházení a sestupování k lidem lze ukazovat na mnoha biblických příbězích už od knihy Genesis, kde se vypráví o jeho sestoupení k Abrahamovi, až po Daniele, který byl zachráněn před lvy, protože věřil ve svého Boha.

Nový zákon na tyto otázky dává jasnou odpověď: V Ježíši Kristu je Bůh Bohem, který sestupuje k lidem jinak než kdykoliv předtím; který na tom nechce být lépe než my; který se stává tím, kým jsme my; který je s námi zaměnitelný. Tato solidarita s naším lidstvím v celé jeho bídě a křehkosti je tím, co odlišuje Boží zjevení v Kristu od všech předchozích zjevení a také od jiných náboženství.

Novozákonní svědkové ukazují tři roviny či rozměry Božího příklonu k člověku, které by bez inkarnace vůbec nebyly možné – tou první je již zmíněná solidarita s naším lidstvím (Kristus s námi). V hymnu z epištoly Filipským jsme slyšeli tato slova: “Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.” Tam, kde český překlad čte zmařil, je použit řecký termín ekenósen, což doslovně znamená sám sebe vyprázdnil, stal se prázdným, nicotným; v přeneseném smyslu lze také přeložit stal se bezmocným. Tento obrat a hned vzápětí slovo služebník (doslova otrok) zde označuje lidství v protikladu k Boží slávě a plnosti. Ježíš si uvnitř lidského světa nevybral žádné povýšené místo, naopak sestupuje tak nepřekonatelně hluboko, že se stává nejenom člověkem, nýbrž i sluhou, otrokem. Kristův příběh není pouhým divadélkem, ve kterém si věčný, neproměnný Bůh vykračuje v lidském převleku po světě, není to ani příběh náboženského supermana, který je sice k nerozeznání podobný člověku, ale pod pláštíkem se skrývá bytost s nelidskými a nadlidskými schopnostmi. Kristus je pravý člověk – je ve všem jako my: sdílí s námi vše, co nás tu tíží a svírá, co nás děsí a ohrožuje, nejsou mu cizí naše slabosti. Je však pravým člověkem i v tom smyslu, že nám ukazuje pravé lidství, které se projevuje milosrdenstvím, odpuštěním, nezištnou láskou a službou bližnímu.

Druhou rovinou Božího příklonu k člověku je solidarita v utrpení (Kristus pro nás). Je-li řeč o utrpení, nikdy se jako křesťané nevyhneme otázce, jak lze ospravedlnit a věrohodně obhájit víru v moudrého, dobrého, spravedlivého Boha tváří v tvář nesmírnému utrpení nevinných obětí absurdního zla, demoralizující bídy, nesmyslného násilí, bezpráví a krveprolití. Se vší naléhavostí tuto otázku nově otevřel německý teolog Dietrich Bonhoeffer, který byl v posledních dnech druhé světové války popraven za účast na spiknutí proti Hitlerovi. Ve svých Listech z vězení Bonhoeffer píše: “Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě tak je s námi a pomáhá nám. Podle Mt 8,17 je zcela zjevné, že Kristus nepomáhá silou své všemohoucnosti, ale silou své slabosti, svého utrpení! Zde je rozhodující rozdíl ode všech náboženství. (…) Bible ukazuje člověku bezmoc a utrpení Boha; jen trpící Bůh může pomoci.” Tato přísná slova jsou polemikou s tradičním učením církve o Boží prozřetelnosti, s představou, že se vše na světě děje pod svrchovanou vládou všemohoucího Boha. “Kdekoliv na světě nevinní strádají, trpí, hynou v dějinných či přírodních katastrofách, tam nic neospravedlní Boha absolutní světovlády, který tyto hrůzy inscenuje, na lidi sesílá, dopouští nebo jim apaticky přihlíží,” píše Jan Dvořáček v předmluvě k Bonhoefferovým dopisům.

Osvobozující pravda je skryta v evangeliu. Kristovo utrpení je utrpením spravedlivého. Ničeho se nedopustil, ničím se neprovinil, a přece musel podstoupit potupnou popravu na kříži. Jde pro nás na smrt, protože nás miluje. Bůh tu obětuje sebe sama – pro nás, za nás, za všechny lidi. V osobě Krista se tak prolíná Boží příběh s příběhem člověka tím nejintimnějším způsobem: Bůh je s námi i v našem utrpení až do smrti.

Tím se dostáváme ke třetí rovině Božího sestoupení k člověku, kterou je solidarita ve smrti (my s Kristem). V dnešním čtení z epištoly Filipským jsme slyšeli, že se Kristus ponížil a podstoupil smrt, aby byl poté vyvýšen. Kristus vítězí nad smrtí jako ponížený a poražený. Jen v bezmoci je mocný; jen tím, že se stal malým, je velký; jen jako služebník je Pánem. Jeho vzkříšení je osobní nadějí ve smrti i pro nás. Naděje na věčný život je v novozákonním pojetí spojována výhradně s Kristovou smrtí a vzkříšením. “Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít,” píše apoštol Pavel křesťanskému sboru v Římě. Představu nesmrtelné duše, která se po smrti oddělí od tělesné schránky a dál trvá, Nový zákon nezná. Přestože v novozákonních spisech najdeme pojmy duše, duch i tělo a dokonce rozlišení mezi tělem přirozeným a tělem duchovním, člověk je tu vždy vnímán jako celek. I smrt je v tomto smyslu zánikem celého člověka, je posledním nepřítelem, který relativizuje veškeré hodnoty a činí člověka pouze jakýmsi článkem dějin, jejichž smysl je mimo něho. Avšak Bůh v Ježíši Kristu sestoupil nejen do naší bídy, ale i do naší smrti. Učinil za nás to, co z vlastních sil nikdy nemůžeme udělat – přemohl smrt. Vyrovnat se s umíráním je v oblasti lidských možností, přemoci smrt je vzkříšení.

Kdyby se Bůh nestal jedním z nás, byl by Ježíšův kříž jen zbytečnou smrtí mučedníka a naše víra by byla prázdná. Nový zákon není důkazem, nýbrž svědectvím. Záleží jen na tom, jestli ho chceme přijmout. Vždycky záleží na tom, jestli chceme přijmout to, co nám evangelium říká. Bůh nás nenutí, ani s námi nemanipuluje. Čeká na náš souhlas a na naši víru. Amen.

číslo 38, prosinec 2003
předchozí   další

Obsah

Bůh sestupující
Malé hospodářské rozjímání
Zas na mě zapomněli...
Historie vinohradského sboru XII
Byl kdys kdes chrám...
Informace ze staršovstva
Recepty z Bohemky
Program sborových akcí

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).