Vinohradský sbor ČCE

SOS není volání o pomoc

rozhovor s Dagmar Bružovou o tom, odkud a kam jdou SOS vesničky

M. Ch.: Co jsou SOS vesničky?

Vesničky jsou náhradní rodiny pro opuštěné děti. Ve společenství 10-12 samostatných domečků vyrůstá skupina dětí, o které se stará jejich SOS maminka.

Dostávají to nejdůležitější: bezpečí domova, mateřské lásky i sourozeneckých vztahů. Přitom patří i do většího celku obce, městečka nebo města.

M. Ch.: Jak vůbec vesničky vznikly?

Bylo to v Rakousku, kde dr. Herman Gmeiner dal za svých 600 šilinků koupit pozemek pro první SOS vesničku v Tyrolech. Dojala ho spousta sirotků v poválečné zemi a měl geniální nápad - dát sirotkům matku a ovdovělým ženám naplnění mateřského citu. Ze skromných počátků se vyvinulo světové hnutí. Dnes je v několika světadílech dohromady na 400 vesniček.

M. Ch.: Čím jsou SOS vesničky v dnešní době?

Směr a smysl se nemění: vždycky jsou děti, které z různých důvodů nelze adoptovat, ale které trpí ústavní výchovou. Maminka i děti zapadají do kultury a zvyklostí té země, kde vesnička vznikla. To se týká jazyka i vyznání.

M. Ch.: Kdy přišly vesničky do Čech?

Když byla po roce 1948 zrušena výborná československá sociální síť pěstounské péče, musely všechny děti přejít do státních domovů. Dvacet let hledali lékaři i jiní odborníci vzor, který by mohli zavést u nás. Koncem šedesátých let byl dr. Gmeiner pozván, aby přednášel odborným špičkámř, a myšlenka jeho vesniček získala své příznivce. V okupovaném Československu potom chytla i srdce naší veřejnosti. Byli jsme první, kdo v sovětském bloku uskutečnil tento typ péče - a to bez jakékoliv finanční podpory ze strany státu.

M. Ch.: A jak přišla Dagmar Bružová do SOS vesniček?

Měla jsem velikou výsadu, že mne k této práci pozval prof. Zdeněk Matějček již v lednu 1969. Tehdy jsme měli psací stůl se strojem a 12 milionů korun na kontě od spontánních dárců. Ze soukromého bytu jsme po pár měsících přešli do maličké kanceláře, jejíž provoz jsem měla pomoci organizovat. Adresa byla honosná: SOS vesničky, Praha, Hrad. Díky paní Svobodové, manželce prezidenta, jsem dostali 11m2 v areálu hradní údržby. Zakladateli SOS byli nadšenci a vynikající specialisté: pediatři, psychologové, psychiatři, architekti, právníci. Zadarmo a ve volném čase připravovali celý projekt, přičemž využívali zkušenosti minulých desetiletí. Byli mezi nimi evangelíci i katolíci. Tvořili nejen předsednictvo Sdružení přátel SOS dětské vesničky, ale vedli i odborné komise. Do r. 1975, kdy stát přinutil sdružení, aby se samo zlikvidovalo, jsme ještě měli čas darovat vesničky příslušným ONV. Ministerští pracovníci nám tehdy kolektiv našeho předsednictva tiše záviděli, neboť vykonal úžasnou práci.

M. Ch.: Za minulého režimu to SOS vesničky určitě neměly lehké ….

Za pouhých šest let existence postavilo SOS sdružení dvě kompletní vesničky (Doubí v Karlových Varech a Chvalčov u Kroměříže). K třetí vesničce v Brně dokončilo inženýrské sítě. Velkým úkolem byl výběr maminek - pěstounek. Z mnoha set přihlášených prošlo prvním kurzem 22 žen. Úroveň kurzu vzbudila obdiv i v zahraničí. V první vesničce bylo z 12 matek 9 věřících, leč v tehdejším režimu nesměly vodit své děti do kostela. Mít Bibli bylo riskantní i v soukromém maminčině pokoji. Ale byly tam. Zejména katolické ženy byly sledovány - nesměly jsme být prodlouženou rukou církví. Tady se osvědčila osobní víra maminek; vštěpovaly dětem lásku, pravdivost, ochotu k odpuštění, štědrost. Jak děti vyrůstaly, sdílely s nimi matky i leccos z duchovního života.

Ze strany úřadů nikoho nezajímaly opuštěné děti a jejich potřeby. Zato jsme museli vyvracet opakované podezření, že jsem financováni ze zahraničí - inu, jak by ne: konto 777 rostlo neuvěřitelně, a to vše z darů organizací a jednotlivců. Maličký sekretariát podával úctyhodné výkony. Často jsem musela posílat děvčata domů, aby nepracovala tak dlouho do večera. Mezi zaměstnanci na Hradě koloval vtip: “Co je to, pracuje to od slunka do slunka a ještě déle? Přece ti z SOS”. Všichni nás úžasně podpořili svou zručností: naše auto hned opravili, meziměstské hovory spojovali horkou linkou přes Černínský palác, Hradní stráž konala sbírky stejně jako kolegové z ministerstva vnitra. Roky mezi 1975 a 1989 musely maminky přečkat za zhoršených podmínek bez podpory sdružení. Vedoucí vesničky byl kádrovou posilou okresu. Do uprázdněných domků dosazoval úřad ne maminky, ale manželské páry s vlastními dětmi, k nimž přidali jen několik “opuštěných” dětí. Původní kruh maminek však všechny újmy snášel, děti rostly, vyspívaly, vyučily se řemeslu (studentů nebylo, vždyť děti většinou neměly vrozené předpoklady pro studium) a zakládaly rodiny. Jako soukromá nestranická osoba jsem zůstávala ve styku s rodinami SOS, solidarita byla skvělá. Již roku 1972, tři roky před likvidací, jsme se museli stěhovat z Hradu do Nuslí, Gustáv Husák nás nechtěl. V tmavém druhém suterénu v Nuslích jsme pracovali do roku 1975. Bedny písemností z likvidovaného pracoviště byly předány do skladu Ministerstva práce a sociálních věcí.

M. Ch.: Byla tedy poslední léta 20. století radostnější?

Přišel listopad 1989. Již 1. prosince se sešlo bývalé předsednictvo u dr. Dunovského a dr. Matějčka v Thomayerově nemocnici a obnova byla zahájena. Půl roku byla kancelář v mém jednopokojovém bytě, od května opět na Pražském hradě. Hned v lednu začal výběr matek, obnovený sekretariát navazoval na přerušenou práci s novým osazenstvem. S velkými obtížemi, byť za vydatné podpory místních radních, jsme konečně začali budovat brněnskou vesničku v Medlánkách. Na podzim roku 2003 byla otevřena a je to jediná vesnička uprostřed velkoměsta ve střední Evropě.

M. Ch.: Přinesla změna společenského klimatu i změnu koncepce SOS vesniček?

Koncepce zůstává v zásadě v původní podobě: maminka pěstounka, skupina dětí osvojených do její péče, v domečku se žije s vlastním rodinným rozpočtem a programem. Všechny děti zůstávaly doma do 18 let, někdy i déle. Novinkou je budování “Domova pro dorůstající mládež”, který by měl být co nejblíže vesničky, eventuálně přímo v jejím areálu. Proti dřívějším dobám přibyl k vedoucímu vesničky a jeho zástupci (oba s vlastními rodinami) ještě pedagog a psycholog. Počet dětí v domku se snížil z dřívějších 8-10 na 6. Ovšem síla dětských vesniček zůstává v tom, že přijímají celé skupiny vlastních sourozenců, dosud rozptýlených v různých ústavech dle pohlaví a věku. Měli jsem i skupiny sedmi pokrevních sourozenců.

Před 34 lety bylo snazší najít vhodnou ženu pro práci SOS matky. Tehdy jsme žasli, jak nesnadno získávali adeptky naši rakouští a němečtí přátelé. Po roce 1990 jsme téměř v jejich situaci. SOS maminkou by měla být žena vnitřně harmonická, s dostatkem mateřského citu, silně motivovaná být matkou dětem, které nevynikají ve škole a vyšly z těžkých poměrů, žena, která by citlivou moudrostí rozeznávala, co které dítě může zvládat, a která by neměla své “oblíbenější“ mezi nimi. Snad mezi 200 000 obyvateli je jen jedna pravá. A jsme u počtu, který sotva kryje potřeby tří vesniček.

M. Ch.: Kam se SOS vesničky ubírají?

Dnešek se velice liší od počátků našeho hnutí. Nesměli jsme se nazývat SOS (aby se vyloučila jakákoliv souvislost s Rakouskem či jinými "západními" zeměmi), což ovšem ani dnes neznamená volání tonoucí lodi, nýbrž SOciální Společnost. Nesměli jsme být v kontaktu s vesničkami v zahraničí, nesměli jsme oficiálně navazovat vztahy s církvemi (ač 90 našich sborů bylo mezi prvními kolektivními členy sdružení hned v roce 1969). Dnes jsme členy mezinárodního svazu SOS, třetina našeho rozpočtu je kryta ze světového fondu, zbytek z tuzemských zdrojů. O výstavbě brněnské vesničky již spolurozhodovalo světové ústředí. Tehdy nesměly naše maminky jet na praxi do rakouské nebo německé vesničky. Nyní vidí adeptky dvě kompletní vesničky a jejich život u nás. Vycestovat mohou kdykoliv. Ovšem jiná je i situace v dětských domovech. Protože se rozpadají romské rodiny, je v ústavech až 80% romských dětí. Jen zasvěcení odborníci vědí, jak velice bychom potřebovali romské ženy, které by byly dostatečně zralé, aby vychovaly skupinu sourozenců. Dr. Matějček říkává, že se za 30 let vesniček naučil věcem, které jinde poznat nemohl. Proto víme, že maminek, které si vědí rady se zvláštnostmi opuštěných dětí (nadto s jejich jinou genetickou vybaveností), je opravdu málo.

Zítřek je otevřený po všech stránkách: svoboda kontaktů, avšak nejistota přílivu financí. Nadšení z let 1969 - 1975 lze přirovnat k výstavbě Národního divadla v 19. století. Opravdu štědře přispívali jak bohatí, tak chudí. Ve společnosti určitého blahobytu není SOS vesnička tak naléhavě nutná, proto pro naši malou zemi bohatě postačí tři. Prozatím zůstává úkolem číslo jedna vyhledávání matek. Úkolem číslo dvě je informovat a instruovat soudce a sociální pracovníky o zásadách osvědčených pro výběr dětí do SOS vesničky.

Heslem dr. Gmeinera bylo: Všechny děti jsou naše. Když stál u rozestavěné vesničky v Doubí v roce 1970, řekl se slzami v očích: “Nikdy jsem nevěřil, že se toho dočkám. Vesnička v komunistické Evropě! A takové nadšení!”

číslo 40, únor 2004
předchozí   další

Obsah

Kázání
Tradice, tradicionalismus a cesty vinohradských evangelíků
Historie vinohradského sboru XIV
SOS není volání o pomoc
Ze staršovstva
Bzenec 2004
Program sborových akcí

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).