Vinohradský sbor ČCE

Francie

Pár dojmů z prázdninového dobrovolnického pobytu

Prostředek léta, červenec.

Ten letošní červenec, plný úmorného vedra a bezvětří.

V ty dny nebyl lepší způsob, jak trávit prázdniny, než ve stínu u vody nebo s Kofolou, knihou, pina coladou a klimatizací v hotelu s výhledem na vařící se moře.

Cokoli by ale bylo lepší, než v poledne na plném slunci vykopávat pětikilové kameny, které někdo před staletími s velkou péčí pohřbil v zemi. To mi musíte věřit, protože tenhle způsob jsem si vybrala já.

Ty dotyčné kameny se nacházely ve zpustlé uličce středověké vesničky Poët Laval a ta zase v jižní Francii, v Provence. V době od 10. do 29. července 2006 jsem se v těchto místech nacházela i já, samozřejmě ne sama.

Spolu se dvěma kamarádkami jsem využila nabídku naší francouzské lektorky a přihlásila se na mezinárodní dobrovolnický pobyt v departementu Drome, uprostřed jižní Francie. Na tři týdny jsme se staly součástí mezinárodní skupiny, která měla v jedné z údajně deseti nejkrásnějších vesnic Francie zrekonstruovat cestu.


Já, spolužačky Anička, Alenka, tři slečny z Koreje a Angličan Nick jsme od 9 do 13 hodin pracovali na stavbě pod vedením jednoho z našich dvou „animateurs“ (vedoucích) a kameníka Nielse a odpoledne jsme si sami zvolili program. Spolu s Nielsem a jeho partnerkou, herečkou Clotylde, která se nám starala o jídlo, jsme poznávali okolí, jejich přátele, další brigádníky, francouzskou kulturu, památky, zkrátka „L’esprite de la France“ — ducha Francie.

Musím zmínit, že všichni místní, které jsme na svých cestách potkali, nás přijímali velmi přátelsky a otevřeně, což byl vlastně také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala tento typ práce. My jsme je totiž nepřijeli připravit o místa (jak jsou tam většinou zahraniční pracovníci vnímáni), ale naopak jim pomoci, což bylo přijímáno místy až neuvěřitelně nadšeně.

Setkala jsem se tedy prakticky jen se samými pozitivními dojmy, co se lidí i kraje týče. Projeli jsme, jak už jsem řekla, s naším devítimístným Fordem valnou část kraje Drome, rozkládajícím se v horách napravo od města Valence a dálnice A3. Největším centrem je tu město Montélimar, odkud pochází známý nugát. On to tedy vlastně žádný nugát není, spíš hodně dobrý turecký med. I tam jsme byli, dokonce v první místní nugátové továrně…

Viděli jsme samozřejmě i mnoho dalších měst, městeček a vesniček při našich výletech za francouzskou kulturou. Provensálský venkov totiž, na rozdíl od našeho, oplývá nejen záhony levandule a malebnými kopci, ale i nepřebernou nabídkou koncertů, slavností, výstav a oslav. Neodepřeli jsme si ani klasická večerní posezení u hry petanque či oblíbené barbecue.

Spřátelili jsme se také s nejbližší skupinou dobrovolníků (Francouz, Belgičanka, tři Korejky, Holanďan a Alžířan), s nimiž jsme podnikli několik akcí. Bylo zajímavé sdílet názory s lidmi z tak rozdílných prostředí, a tak se určitě nebudete divit, že jsme většinu společného času divoce diskutovali. Francouzsky, anglicky, německy, španělsky o školství, Francii, kabelové televizi, dějinách. Probrali jsme snad všechno od mezinárodních problémů po naše oblíbené barvy.

A i když jsme byli po práci většinou hodně unavení, nevyhnul se nám ani sport. Pokud nepočítám všudypřítomnou petanque, sjeli jsme na kajacích řeku Jambron a vyšplhali se na hřebeny, tyčící se nad námi.

Všechny tyto zážitky, ať kulturní, sportovní či jakékoli jiné hravě předčil „cestovní víkend“, kdy jsme přes národní park a nádherný zámek Grignan jeli na divadelní festival v Avignonu. Barevný, zářivý Avignon plný života, ulice přecpané k prasknutí plakáty, upoutávkami a pouličnímu umělci, a nad tím vším se tyčící strohá okázalost papežského paláce nás okouzlily natolik, že se (pevně doufám) příští rok vrátíme znovu na delší čas.


Zřejmě se zdá, že ty tři neděle byly plné úžasných zážitků, lenošení a pohody. Tak úplně to samozřejmě nebylo. Hlavním cílem našeho pobytu byla práce, všechno ostatní takříkajíc „bonusy“. Rekonstrukce postranní uličky středověké templářské vesnice probíhala samozřejmě tradičními metodami — tj. rukama, krumpáčem a lopatou, a to všechno v oněch červencových vedrech. Musel to být určitě zajímavý pohled pro všechny ty zvědavé turisty a místní, jak se snažíme napodobit řemeslníky z roku 1432. Ze začátku jsme byli trochu zaskočeni, ale postupně nás práce začala těšit a hlavně její očividné denní výsledky… Ale přiznávám, že jsme si všichni oddechli, když jsme všechno (a něco navíc) dokončili ve stanoveném termínu a na konečné „vernisáži“ si přiťukli s radními.

Tím přípitkem všechno pomalu končilo. Úklid nářadí, balení, objíždění přátel, slavnost s ostatními na zámku, srdceryvné loučení s Hee En, L’Nao a Su Jin, chytání autobusu na dálnici…

Pro většinu lidí Provence znamená pole fialové levandule. Pro mě skvělé přátele a jednu malou uličku uprostřed Poët Laval.

Blanka Uličná

číslo 68, říjen 2006
předchozí   další

Obsah

Tam, kde jsme na konci, je Bůh
Ke kořenům našeho evropanství I.
Za potravou do Tisu
Pravidla moštárny aneb podle čeho žít
Francie
Na Sionu čest Ti vzdává…
Adopce
Z historie vinohradského sboru XXXI.
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).