Vinohradský sbor ČCE

Uzdravení chromého

Kázání bratra faráře Michala Šourka 15.10.2006 na Vinohradech

Čtení: Skutky 3,1-16
Text: Skutky 3,6

Milí přátelé, bratři a sestry,

vypráví se příhoda, která se měla stát někdy ve středověku. Do Říma prý přijel jakýsi vznešený muž odněkud z východních zemí a navštívil papeže. Papež se před ním chtěl pochlubit a ukázal mu celé papežské sídlo a také všechny poklady, které tam byly nashromážděny: zlato, stříbro, drahé kamení a šperky, krásná roucha, umělecká díla.

Zálibně na to hleděl a pak s nadšením pravil svému vzácnému hostu: „Podívej se, synu, na to všechno. Nástupce apoštola Petra by už dnes nemusel říci chromému u Krásné brány slova, která říkal Petr: ‚Stříbro ani zlato nemám.‘“

Host se zamyslel, chvíli byl tiše a pak s úsměvem odpověděl: „Ano, máte pravdu. Petrův nástupce už nemusí říkat: ‚Stříbro ani zlato nemám.‘ Pravda ale je, že nemůže povědět ani druhou část toho, co řekl apoštol Petr chromému: ‚Ve jménu Ježíše Krista vstaň a choď.‘“

Ať je tento příběh skutečný, nebo ho vymyslel někdo, kdo chtěl pozlobit bratry jiného vyznání, vystihuje velmi pravdivě a hluboce skutečnost.

Za slovo „papež“ bychom mohli dosadit jiného představitele církve, patriarchu, biskupa nebo třeba synodního seniora. Anebo — a to je věci nejpřiměřenější — také sami sebe. A když tam dosadíme sami sebe, pak musíme ve svém srdci ucítit bodnutí. Musíme prožít smutek a stesk. Ale měli bychom prožít také touhu po Duchu svatém, který je dárcem velikých darů a velikých divů.

Je to jasná scéna. Ten žebrající chromý nečeká na poklady, čeká na peníz do své žebrácké čepice. Nepohrdne ani padesátníkem či korunou, ale zlatá nebo stříbrná mince by jistě byla lepší. Měl by alespoň jisté jídlo na ten den. Musíme to připomenout, aby se někdo z nás nenechal svést myšlenkou, že on by klidně také mohl říci: „Stříbro ani zlato nemám.“ Většinou bychom museli říci: „Stříbro a zlato mám.“

Zmrzačení a ochrnutí dnešních dnů jsou v ulicích našich měst. Všude, kam se člověk podívá. Chromí na těle, ale také chromí a ochrnutí na duši. Čekají na smilování, čekají na almužnu — aspoň malou — od těch, kteří jsou na tom lépe.

„Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“, říká Petr chromému žebrákovi. Chci připomenout několik věcí, které mne oslovují nad tímto příběhem.

1. Apoštol Petr a Jan v tom člověku probudili naději.

Člověk se většinou musí zastavit nebo aspoň zpomalit, aby mohl hodit žebrákovi peníz. A pro toho, kdo žebrá, je tohle zpomalení a zastavení dobrým znamením. Petr a Jan se zastavili — a probudili naději.

Je to ohromná věc, probudit očekávání, touhu, naději. Nejhroznější stav je rezignace: člověk už nic nečeká, v nic nedoufá, ničeho se nenaděje. Nic se přece nezmění, vše zůstane při starém.

Apoštolé od svého Pána a Mistra převzali dech naděje. Jako Ježíš i oni probouzeli naději, touhu, očekávání. Apoštol Petr (1.Petrova 3,15) napsal: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“ Odpověď o naději, svědectví o naději, tak je tu nazván obsah víry v Pána Ježíše.

Jestli jsme přijali Krista, máme dávat odpověď o naději. Máme probouzet naději, doufání, očekávání. Naděje má zářit z našeho srdce a vyzařovat z našich očí. Naděje má znít z našich úst, ne nářky a hubování. Slabost dnešní církve je v tom, že v lidech tak málo vyvolává očekávání a naději, že by mohli dostat něco z Božích bohatství. Pán Ježíš nás poslal, abychom nesli naději.

2. Petr říká: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám.“

Každý z nás můžeme dávat jen z toho, co máme. Nikdo nemůže dát druhému to, co nemá. A platí to přesně tak i v duchovním životě. Nemohu vám dávat to, co nemám.

A přece to často praktikujeme: myslíme si, že jeden nebo dva lidé ve sboru by měli dávat všechno. Často vládne představa, že všechny dary musí být soustředěny v osobě kazatele, případně malé skupinky lidí. Podle svědectví Písma je to nesmysl a přesto se toho držíme. Sbor ale je společenstvím darů Ducha svatého. Každý, kdo uvěřil, dostal něco a má něco, čím může a má sloužit. A každý má dávat z toho, co dostal.

Dávat ale vskutku můžeme jen z toho, co sami máme. Jestli nemáme hlubokou radost, jak ji můžeme dávat? Když nemáme pokoj, jak ho můžeme dávat? Když nemáme lásku, jak ji můžeme dávat? Když nemáme dar slova, jak zvěstovat? Když nemáme dar uzdravování, jak uzdravovat? Co jiného zbývá, než prosit a prosit, abychom měli co dávat. Abychom mohli něco nabídnout z nesmírného pokladu Boží milosti.

Máme co nabídnout? Máme co dát? Co můžeme lidem nabídnout? Co nabízíme jako jednotlivci, jako sbor, jako církev? Co máme z duchovního bohatství?

3. Petr říká: „Co mám, to ti dám.“

Nestačí jen mít. Dokonce ani duchovní dary nestačí mít. Nestačí ani mít Ducha svatého. To vše může zůstat naprosto bez užitku, pokud nemáme ochotu dát to. Co by bylo platné, že měl Petr dar uzdravování, kdyby v jeho srdci nebyla láska k onomu postiženému u chrámové brány? Co by byly platné jiné dary, kdyby tu nebyla ochota dávat?

V tom vidím další slabost společenství církve: malou ochotu dávat. Malou ochotu dávat z toho, co jsme sami přijali. Co bohatství dal Ježíš skrze Ducha svatého, a my žijeme tak chudičce. Mnozí se bojí dát z toho, co jim bylo dáno. Někteří nejsou ochotni dát nic. Někteří se bojí, aby nevypadali hloupě. Někteří se bojí, aby je druzí nekritizovali. Někteří mají strach, že kdyby dávali z duchovního bohatství Ducha, byli by odmítnuti.

Jenže kdyby Petr nedával z toho, co dostal, brzy by to ztratil. Duch svatý nedává do zásoby, pro potěchu, ale pro službu. Když nedáváme z toho, co nám bylo dáno, nerozmnožuje se to. Když si necháváte pro sebe dary, které vám byly dány, ztrácíte je a brzy je ztratíte. Co lidí, nadějných a obdařených, nic neudělalo, protože přestali dávat a dary Ducha se ztratily. Jen v dávání můžeme dostávat a čím více dáváme, tím více dostáváme.

4. Petr řekl: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď.“

Člověk může chodit v různých jménech. Může jít ve jménu sboru, ve jménu církve; může jít ve jménu nějaké strany. Může také jít ve svém vlastním jménu. Ale je to jen další slabost našeho života.

Jdeme ve svém jménu — a přitom máme jít ve jménu Ježíše Krista. V našich jménech totiž není moc. V Ježíšově jménu je skryta moc. V Ježíšově jménu je síla, z jeho jména plyne požehnání.

Bojíme se, protože chceme dělat věci ve svém jménu a přitom víme, že se na sebe nemůžeme spolehnout, víme, že v našem jménu není síla. Máme strach, protože cítíme, že síla není ani v žádném jiném jménu.

Bojíme se něco udělat ve jménu Ježíše Krista, protože nevěříme dost silně, že v Ježíšově jménu je možné uzdravovat nemoci. Jak často stojíme — každý z nás — před satanskými nemocemi a jen bezmocně klopíme oči: nemáme sílu. Opravdu nemáme.

A nevěříme dost silně, že Ježíšovo jméno je mocné i proti démonům a démonským silám. A že jen v Ježíšově jménu je možno se pustit do boje proti všem mocnostem temnosti. Bojíme se všech temných mocí. Bojíme se moci alkoholu nad dušemi lidí, bojíme se moci drog, bojíme se všech sil zla, které jsou kolem nás — v lidech i povětří. To nás vede k uzavřenosti. Proto kolem sebe stavíme zdi. Všechny ty zdi jsou projevem strachu.

Jméno, vítězné Ježíšovo jméno, je mocí, před níž utíkají moci nemoci a moci temnosti. „Ty proti mně jdeš s mečem a kopím, ale já jdu ve jménu Hospodina zástupů“, říkal David mocnému Goliášovi a krásně ukázal, jaká je moc a síla Božího jména. Navzdory vší lidské logice — protože tady je síla Ježíšova jména.

5. To, co se stalo, byl div.

Nikdo to nemohl popřít. Dějí se i dnes divy? Působí i dnes Bůh podobně jako tenkrát? Nebo to vše skončilo s apoštoly?

Především je nutno říci: Je zapotřebí otevřít oči a vidět Boží divy. Bůh dělá své divy všude kolem nás. Není to div, když se někdo obrátí k Bohu? Není to div, když se promění něčí život? Není to div, když je člověk osvobozen ze své závislosti?

V Boží moci je ovšem i náš tělesný život a naše zdraví. A když Bůh použije ruce lékařů, není to snad div, že jsme uzdraveni? Jistě ale můžeme prosit i za stejný dar uzdravení, jaký se stal tenkrát. A prosit i za další dary apoštolské doby.

Především však ať je v našich srdcích touha, aby v nás osobně i ve sboru byla moc Ježíšova v jeho Duchu svatém. Amen.

číslo 69, listopad 2006
předchozí   další

Obsah

Uzdravení chromého
Ke kořenům našeho evropanství II.
Škola Boží služby v Collegeville I.
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Setkání kurátorů
Na koláčky a kávu po bohoslužbách…
Z historie vinohradského sboru XXXII
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).