Vinohradský sbor ČCE

… než se dostaví léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení

O stáří s Dagmar Bružovou

Stárnutí je věc, která se týká každého z nás, i když v určitém období života to vůbec nevnímáme a nepřipouštíme si to. S přibývajícími roky a vráskami však člověku přibývá i příležitostí k tomu, aby se chtě nechtě zamyslel nad tím, jestli to nejlepší ze života nemá už náhodou za sebou a jestli ho nečekají jenom obtíže, které se popisují (mimochodem v nádherných obrazech) ve 12. kapitole knihy Kazatel. Při jednom povídání s Dagmar Bružovou jsme na toto téma narazily. I zazdálo se mi, že mnohé z toho, co jsem z jejích úst slyšela, by mohlo oslovit i jiné.

Jak jsi vnímala staré lidi a stáří, když jsi sama byla mladá?

Staří lidé byli nejen v rodině, ale i mezi našimi známými. Vnímala jsem jako dítě především jejich vlídnot, jejich zájem. Většina se s námi dovedla upřímně bavit, ale i trpělivě vyslechnout dětské starosti. Stáří tvořilo samozřejmou součást života - učili jsme se tak, že i s berlemi či připoutáni na lůžku, mnohdy zcela osiřelí, jsou lidé přijímáni s úctou a láskou.

Setkala ses jako mladá s někým, kdo „uměl stárnout“?

Zpětně vidím, že jsem měla kolem sebe hodně příkladů, jak dobře stárnout. A vůbec nezáleželo na stupni vzdělání těchto lidí, zda byli z města či z venkova, chudí nebo bohatí. Nenaříkali, když je stihla nemoc nebo jiné trápení, nezdůrazňovali svoje neduhy, jen aby byli patřičně litováni. Naopak, o svých těžkostech mluvili věcně, někteří dokonce s nádechem humoru. Nepřeceňovali své síly, neměřili své výkony tím, co dokázali v mládí, neslýchala jsem to neustálé „už nemohu to a to“, ale spíše „to je dobře, že ještě mohu to a to“. Žádné povzdechy „už nejsem k ničemu“, nýbrž vděčné poznámky jako „vždyť jsem toho tolik v životě dostala, člověk je vděčný za každý den i v tomto vysokém věku“.

Jak ses vyrovnávala s vlastním stárnutím? V dnešní době stárnutí není „v módě“ a lidé se ho snaží maximálně zpomalit.

Na vlastní stárnutí jsem byla skoro nevědomky připravována zásluhou těchto příkladů již od studentských let. Vždyť i mezi mými profesory byli lidé značně poznamenaní nemocí nebo svízelnými rodinnými poměry, jak jsem mnohem později objevila. Pamatuji si slova jedné staré ženy: „Jen aby z nás jednou nebyly málo soudné, pošetilé stařenky, anebo, což by bylo ještě horší, unaříkané, nevrlé stařeny“. Lidé, kteří mi byli příkladem, se vůbec nestyděli být fyzicky staří, méně pohlední, méně přitažliví. A pokud vůbec trochu ješitní byli, aspoň se to neprojevovalo úsilím vypadat stůj co stůj mladistvě. Nestýskali si, že jsou opuštění - vždyť celý život prožili orientováni na druhé - a chtěli pomoci, kde jen mohli.

Jak se dají zvládat obtíže spojené s vyšším věkem? Menší pohyblivost, nemoci, ubývání sil… Přijde mi, že je asi pořád na co si stěžovat. Někteří lidé to snášejí obdivuhodně dobře, jiní hůře.

 Ano, vždycky by bylo nač si stěžovat. Ale musíme svým naříkáním ještě zatěžovat, ba zarmucovat své okolí? Musíme sami sobě takovými řečmi přitěžovat? Sebelitování je jako balvan, který si vkládáme na vlastní bedra. Sebelitování je vlastně vyložený nevděk vůči Bohu.

Jak člověku pomáhá víra v Pána Boha? Je s ní jednodušší pomyšlení na konec pozemského života?

Vzpomínám-li na své životní příklady, pak většina jich víru v Pána Boha v srdci měla. Jen někteří však uměli nahlas vyjádřit, že hledí s nadějí, ba s radostí vstříc tomu, co bude po tomto životě. Tady je asi náš největší dluh mladé a střední generaci. Věříme-li, že smíme očekávat věci, jaké oko nevídalo - nebo v ekumenickém překladu „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“, měli by to mladí od nás někdy slyšet. O stáří by se mělo v tomto smyslu v církvi, ve sboru hovořit, aby se mladí učili, že smíme stárnout klidně, moudře a - pokud to bolestivé nemoci jen trochu dovolí - také s tichou radostí v srdci.

Jedna stará sestra říkávala, že stáří je ta nejlepší třetina života: zužitkováváme dosavadní zkušenosti, lépe jim rozumíme a blížíme se Božímu domovu. I starý a často nemohoucí člověk může přece něco dávat: modlitbu a láskyplný úsměv.

Ptala se Jana Šarounová

číslo 73, březen 2007
předchozí   další

Obsah

Tajemství uschlého fíkovníku
Anketa k tématu synodu
O Písmu svatém - o poznání Pána Boha
O stáří
Komenského dílo je stále inspirací
Z historie vinohradského sboru XXXV.
Bzenec, 5.–6. květen 2007
Letní tábor v Orlovech
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).