Vinohradský sbor ČCE

Služba Pravdě

zůstává naší hlavní radostí, starostí a odpovědností

Kázání bylo prosloveno 14. 1. 2007 v našem sboru. V tutéž neděli následoval po bohoslužbách výklad Rev. Alison Halsey z Baltimore o presbyterním sboru, jehož je farářkou a v němž homosexuálně orientovaní členové tvoří výraznou část členstva.

Text: Sk 15, 1-29 (text nedělní školy na tuto neděli)

Bratři a sestry, zde máme zápis o prvním církevním synodu, který se konal v Jeruzalémě. Byl to skutečně synod, církevní sněm, který byl svolán, aby vyřešil otázku vztahu křesťanů z pohanů k Mojžíšovu zákonu. Všechny synody, sněmy a koncily se konaly v církvi z určitého podnětu. Tento první jeruzalémský synod se sešel, aby sladil pohanskou misii s nároky židovského náboženství. Ta otázka zněla: mají se pohané, chtějí-li se nechat pokřtít, nejprve stát židy, tj. obřezat se, anebo to není nutné? Problematika vpravdě časová, neboť se brzy ukáže, že křesťanů z pohanů bude mnohonásobně více než křesťanů ze židů. Židovský element tím bude v křesťanstvu přirozeně potlačen. A platí to i obecně. Každý koncil, sněm či synod řeší otázky, které se vyrojí v té či oné fázi církevních dějin. Mnohé závěry koncilů se po čase stávají už méně aktuálními, některé dokonce překonanými. Církev je živý organismus, roste a zraje, setkává se s novými podněty a překážkami a je nucena se s nimi nově vyrovnávat. Dřívější usnesení církve k analogickým kauzám však má být bráno v úvahu.

Slovo synod naznačuje povahu církevního sněmování, znamená doslova: „společná cesta“. Církev je na cestě z pozemského Jeruzaléma do nebeského Jeruzaléma, a na této cestě je nutné se občas usebrat ke společné poradě o žhavých záležitostech a v autoritě, která je církvi svěřena, se k nim vyjádřit. Už proto, že je třeba chránit jednotu církve, a to zvláště je-li nahlodávána zevnitř. Vnější tlaky nejsou tak nebezpečné. Pronásledování či jen zastrašování křesťanů nadělalo arci značnou paseku, když jedni vzdorovali, jiní zjevně kolaborovali a další přežívali, jak se dalo. Ani statečná polská církev za časů importovaného komunismu nebyla imunní vůči estébackým infiltracím, jak se nedávno ukázalo při jmenování varšavského arcibiskupa. Cizorodé pokusy o oslabení církve mohou církev skutečně ochromit – zvlášť pokud samotným představitelům církve se nedostává smysl pro čestnost, pravdivost a morální odpovědnost. Avšak tyto škody nejsou zpravidla tak velké jako vnitřní drolení Kristova lidu.

Myslíme-li si, že církev byla rozpárána až reformací, je to jen zdání. Už v prvních staletích, zvláště ve 4. století – sotva se vzpamatovala ze své perzekucí opletené minulosti, z níž vyšla po vnější stránce vítězně - se loďka Kristova začala zmítat nikoli na vlnách zevních bouří, ale vnitřním zápasem o nastavení plachet křesťanského vyznání. Byl Ježíš syn Boží v podstatném slova smyslu, anebo jen ve smyslu odvozeném, symbolickém? Patří Ježíš na stranu stvoření, anebo na stranu Stvořitele? Arius svým zpochybněním Ježíšova božství strhl polovinu církve na svou stranu, a to nejen křesťany z tradičních oblastí, ale i nově pokřtěné barbary. Ježíš prý byl člověk jako my, jakkoli mimořádný a Bohem vyvolený. Avšak nemohl být Bohem samým, neboť Bůh je jen jeden. Proti této interpretaci se vehementně s nasazením vlastní kůže postavil Athanasius, když tvrdil, že Kristus musel být bohočlověkem. Nebyl-li Ježíš Bohem, nemohl být Spasitelem, neboť jeho oběť nemohla být zástupná. Odehrávaly se tehdy těžké zápasy o jádro křesťanského učení o Bohu i o spáse. Nicejsko-cařihradské vyznání je plodem vítězného Athanasiova boje. Z těchto a podobných důvodů byly svolávány církevní sněmy už od 4. století. Jednotu církve se vždy zachránit nepodařilo. A přece jsme svědky pokroku: po stránce křesťanského učení se církve za posledních sto let společné jednotě přiblížily takřka na dosah.

Dnes se hlavní spory v církvích přesunuly z oblasti učení do oblasti etiky, morálky. Otázky jako je Boží trojjedinost, nauka o hříchu, o spáse, o prostředcích milosti, o posledních věcech – to jsou všechny sféry, kde se jednotlivá křesťanská vyznání z větší části překrývají. Spory se dnes vedou ne v takové míře jako dřív mezi konfesemi, ale konfesemi napříč. A to o otázkách jako je právo na umělé přerušení těhotenství, na euthanasii, na genetický výzkum anebo – a to je zvlášť bolestivá příčina dělení - na zrovnoprávnění homosexuálních vztahů. V jednotlivých církvích – zvláště na Západě – se křesťané dělí více podle postojů k těmto otázkám než podle tradičních konfesijních pojmenování.

Pokud jde o již zmíněný vztah k homosexuálům, ten je živý jak v občanské společnosti, tak v církvi. Můžeme v této souvislosti jen na okraj zmínit i odvážně jednostranné vyjádření Spolku evangelických kazatelů z loňského ledna, jehož cílem bylo podpořit parlamentní uzákonění registrovaného partnerství homosexuálů. Občanská i církevní neshoda v této záležitosti je sama o sobě dostatečným důvodem, proč ekumenické křesťanství by se touto otázkou mělo vážně zabývat, a to jak ve světle evangelia o milosti, tak ve světle samotné struktury stvořitelského řádu. Bude třeba uplatnit jak pavlovský hlas – na jeruzalémském sněmu vyslovený Petrem - hlas tlačící na svobodu zevních forem ve jménu Krista. Ale stejně tak bude nutno vzít vážně strážnou službu Jakubovu. Záměrem jakubovského přístupu bylo a je chránit jádro Zákona Božího, do něhož jsou zaneseny obranné mechanismy proti nejrůznějším formám lidské zvrácenosti v jakékoli době. Právě jeruzalémský sněm nám může být modelem pro řešení našich vlastních církevních dilemat a úzkostných otázek.

Tento sněm byl vyvolán odlišnou praxí při přijímání nových křesťanů v Antiochii, kde působili Pavel s Barnabášem, a v Jeruzalémě, kde v čele církve stáli Petr s Jakubem. Antiochejský sbor byl převážně zformován z pohanské misie, kdežto jeruzalémský z tradičních židů, kteří přijali Krista. Otázka tedy zněla, mají-li se pohané nejprve stát židy, nechat se obřezat a povšechně respektovat Zákon, anebo jsou od tohoto počínání svobodni. Souhlasná, konsensuální odpověď nakonec dala za pravdu oběma stranám. Pohané se nemusí nechat obřezávat, neboť obřízka patří podstatně k židovství, nikoli křesťanství, proto platí pro křesťanské židy, nikoli pro křesťanské pohany. Ale pohané, kteří přijali Krista, by se měli řídit těmi partiemi Zákona, které odedávna platily pro hosty v Izraeli. Vypovídá o nich 17. a 18. kapitola 3. knihy Mojžíšovy. Měli by se vyvarovat pohanské bohoslužby, požívání krve a smilstva. V souvislosti s diskutovanou homosexualitou je třeba poznamenat, že právě v 18. kapitole Levitiku jsou napsána tato slova: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost“. I to patří pod hlavičku odsouzeného smilstva. Příznačně se dodává: „Vy tedy dbejte na má nařízení a na mé řády, ať se nedopustíte žádné z těchto ohavností, ani domorodec, ani ten, kdo přebývá mezi vámi jako host.“ Za tyto hosty dosadili apoštolové křesťany z pohanů.

Byl to konkrétně Jakub, který do usnesení jeruzalémského sněmu prosadil respekt k izraelským principům zakotveným v Zákoně, principům, které platily pro vyvolený lid i pro hosty. Byl to od Jakuba – dá se říci – prozíravý tah, jímž vyvážil a podložil Petrovu řeč o milosti. Všechny tyto tři principy: zdrženlivost od pohanské bohoslužby, od požívání krve a od smilstva jsou vzaty z jednoho oddílu ze Zákona. Pokud by měly platnost napořád, tak homosexualita již byla zásadně odmítnuta prvotní církví, a my bychom dnes neměli co řešit.

Problém je ten, že mezi těmito třemi principy se nachází jeden, který byl posléze církví překonán, a ten může tento přístup zviklat. Tím překonaným principem je samozřejmě zákaz požívání krve. O krvi se v Levitiku píše toto: „V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření. Proto jsem rozkázal Izraelcům: Nikdo z vás nebude jíst krev, ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host, nebude jíst krev.“ (17,11.12). Všimněme si toho zdůvodnění. V krvi je život. Krev byla určena výlučně ke kultickým  účelům, proto neměla být součástí stravy. Avšak z hlediska Kristovy oběti na kříži – která další obětování již učinila nadbytečným – můžeme vyvodit, že zákaz požívání krve již křesťany dále vázat nemusí. A skutečně se křesťané z tohoto zákazu brzy vymanili. Ty tři principy nemají tedy všechny stejnou váhu. Tu zmínku o zákazu požívání krve nutno chápat spíše jako pastýřský apel pro danou situaci. Jelikož to židy uráželo, bylo třeba se požívání krve zdržet. Nemohl to však být příkaz pro kohokoli v jakékoli době. Pokud jde však o zdrženlivost od pohanské bohoslužby a smilstva, tam se Kristovým vykupitelským dílem nic zásadně nezměnilo. Změnila se jen perspektiva. Kristus nepřišel svět soudit, ale zachránit. A přijímal všechny – bez rozdílu. I ty, kteří byli na samém okraji společnosti. Přišel za hříšníky jako lékař za nemocnými. Proto je nám třeba při posuzování těchto tíživých otázek obojího: jak Zákona, tak evangelia, vždyť Kristus Zákon a Evangelium sjednocuje a naplňuje.

Bratři a sestry, jeruzalémský sněm měl svůj výstup – dopis, který měl být doručen antiochejskému sboru nejen Pavlem a Barnabášem, ale také Judou a Silasem. Tento dopis garantovaný konsensuálním rozhodnutím pastýřských autorit pomohl situaci v nově vzniklém sboru uklidnit. Takový přístup se stal pobídkou a inspirací církvi v pozdějších staletích, kdykoli musela čelit roztržce a nesvárům. Ne vždy se podařilo jednotu zachovat. Martin Luther vybízel ke svolání koncilu, ale tehdejší Řím zůstal k tomuto svolání trestuhodně hluchý. Roztržce křesťanstva tak nebylo možno bez ochoty obou stran zabránit. Výstupy sněmů, porad a synodů, ať už ekumenických či partikulárních, mohou být a zpravidla bývají pro církev důležitou vzpruhou. Totiž bez ohledu na dobu, ve které se právě církev nachází, platí, že církev nemůže dlouhodobě žít, svědčit a růst, jsou-li její kritéria víry a mravů zamlžována. Jasné, a přitom laskavé pastýřské slovo má svůj prototyp už v jeruzalémském usnesení.

I my máme svůj českobratrský synod. Ten se schází dokonce pravidelně v našem kostele. Vedle něj se angažujeme i v českém Leuenberském synodu. Ten shromažďuje volené či pověřené zástupce tuzemských evangelických církví a husitské církve, aby spolu projednávaly dosud nevyřešené otázky, kterým čelí společně. Dále jsou organizovány dialogy mezi teology oddělených křesťanských útvarů, a to zvláště světovými konfesijními svazy. Ne vždy se na takových shromážděních projeví jednota tak brzo jako na jeruzalémském synodu. Ostatně ani tam ta věc nevypadala tak ideálně, jak nám to líčí Skutky apoštolské. Z Listu Galatským, kde Pavel musel Petra přísně napomenout, vysvítá, že trhlina mezi oběma přístupy k pohanům se zazdívala jen pozvolna. Ale rozhodně vždy bylo a nadále je zdravé a správné spolu mluvit, rokovat, modlit se, číst Písmo a usilovat o jednotu v pravdě a lásce.

Bratři a sestry, stěží se v této časnosti všichni křesťané shodnou na všech záležitostech křesťanského učení a života. Ale těch styčných ploch je daleko víc než těch třecích. A proto je třeba podle našich možností pěstovat a rozvíjet vztahy mezi křesťany různých sborů, denominací i rozmanitých názorových skupin v téže církvi, aby bylo patrné, že nejsme jen spolkem přátel Mistra z Nazareta, ale že jsme jeho církví, vyvoleným lidem, jeho tělem, kněžstvem, zasnoubenou nevěstou. Naše identita není dána našimi vlastními předpoklady, ale je dána právě Kristem samotným. Je nám tedy darována, vložena do vínku, udělena. Ne my jsme vyvolili Krista, ale on vyvolil nás. Proto si Boží Slovo nemůžeme ohýbat podle našich vlastních přání a preferencí. Kristus je vykladačem a středem celého Písma. To, co nás vposledu osvobodí, nejsou naše přirozené sklony a záliby, ale nadpřirozená Pravda. Proto služba Pravdě zůstává naší hlavní radostí, starostí a odpovědností. Vždyť Pán Ježíš řekl: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ A k povaze církve patří, že jí nasloucháme společně a vzájemně se v tom povzbuzujeme a usměrňujeme. To se děje nejen na úrovni církevních reprezentantů, ale také zvlášť v každém křesťanském sboru. Zakončeme modlitební prosbou biskupa Jana Augusty z písně „Aj jak jsou milí tvoji příbytkové“. Představitel staré Jednoty bratrské, přemýšleje o křesťanských sborech, obrací se na Pána Boha těmito slovy:

„Tys jejich strážce ve všech pokušeních a obránce v těžkých protivenstvích, v nichž jim pomáháš Kristem svým. Ó vzhlédni na nás i v nynější časy, ó Bože náš, uslyš naše hlasy, pro tebe, chovej v své jednotě! Ó dej bydliti nám v těch příbytcích svých! Dej choditi do sborů svatých svých, Kriste, k své pravdě přečisté!“ Amen.

M. T. Zikmund

číslo 76, červen 2007
předchozí   další

Obsah

Kázání
Nemocnice v Ugandě
Střípky ze synodu
Sedmička na konci
O Bohu Starého zákona
Z historie vinohradského sboru XXXVII.
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).