Vinohradský sbor ČCE

Bůh nás drží pevně

Kázání ve vinohradském sboru ČCE na 1. neděli postní

Iz 54,7-10

Jaké to je, bratři a sestry, když se Bůh hněvá? Umíme si to vůbec představit? Když se hněvá maminka na dítě, většinou křičí nebo mu dá na zadek. Horší je, když na něj přestane mluvit a dělá, že ho nevidí. Když s ním nechce nic mít. Říká se tomu odpírání lásky. To je to nejhorší. I děti to vnímají jako největší trest.

Je vůbec možné nějak přežít Boží hněv? Nějak ho vydržet? Utěšit se tím, že bude líp, že ho to přejde? A čím je možné Boha usmířit? Co ho vlastně rozčiluje?

Bratři a sestry, Boha rozčiluje a hněvá lidský hřích. Naše neposlušnost, naše touha prosadit si svoje. V zásadě je to dost podobné jako s těmi malými dětmi: také vidíme, jak se ženou k nějakému úrazu, ale hlavně když prosadí: Já chci a já nechci. Já sám. I my říkáme: Bože já sám. Já nechci poslouchat. Já to vím líp. Zařídím si život podle svého. A říkáme to nejen my, říkali to tak i Izraelci před dva a půl tisícem let. A tak je Bůh nechal, aby si to tedy zařídili sami. Přestal je hlídat a chránit. A jak to dopadlo? Chrám, na který byli pyšní, byl rozbořen, král i proroci povražděni, ze země zbyly trosky a z lidí se stali zajatci v daleké Babylónii. Nevěděli, jestli ještě budou mít někdy šanci s Bohem mluvit, nějak napravit ten pokažený vztah. Usmířit ho. Protože Bůh k tomu všemu mlčel. Skryl svoji tvář. Odešel a nechal je být.

A tak to, co tu slyšíme skrze proroka, znělo jako rajská hudba! Ještě není všechno ztraceno. A nejenže se Bůh nebude hněvat natrvalo, on se dokonce rozhodl sám ten pokažený vztah dát do pořádku. Nevyžaduje žádné zvláštní oběti, úkony, starání se, abychom dosáhli smíření. Sám se zavazuje přísahou, že chce v budoucnu prokazovat svému lidu jen dobro.

Když to čte nepoučený čtenář, zamne si ruce a řekne: Tak fajn, sice mi to nijak nevadilo, že tady Bůh nebyl nebo že se hněval, ale vždycky je lepší, když je Bůh hodný. Když slíbil, že se nebude hněvat a lidi trestat. To může být prospěšné i těm, kdo v něj nijak moc nevěří, ne? A když to slíbil Bůh, stane se to zázračným způsobem - jako mávnutí kouzelným proutkem . A tak čekáme, že Boží povinností teď je starat se, aby náš život probíhal hladce a šťastně. Bůh by měl okamžitě měnit všechny starosti v radosti, být takový superman, který se stará o lidské štěstí. A když se to neděje, máme na jazyku trpké otázky: Proč to dopouštíš, Bože? Jak je to možné? Dobrý Bůh nemůže existovat, když se dějí takovéhle strašné věci. Jako by nám to Bůh byl všecko dlužen.

Bůh se ovšem nezměnil ve svém odporu k hříchu. Nesnáší ho pořád. A my sami bychom se se zlou potázali, kdybychom od něj tohle očekávali. Kde by zůstala spravedlnost? Kde bychom se dovolali práva a zastání, když už ani Bůh by nerozlišoval mezi dobrem a zlem a všecko mu bylo jedno?

To se naštěstí nestalo. A navzdory tomu, co bible říká o Boží lásce, platí i po Kristu, že Bůh nesnáší hřích a staví se proti němu. Nemůžeme hřešit po libosti a myslet si, však on nám to Bůh odpustí. Vždyť je to hodný „Pánbůh“. Bezbožníci, co si dělají z Boha legraci a vysmívají se jeho jménu, ti jednou poznají, že Bůh je hrozný jako sžírající oheň.

Ten dnešní text nám nechce tvrdit, že Bůh už vůbec netrestá, ale že trestá nerad. Nemá v tom žádné zalíbení, netěší ho to. Soudit hříšníky – to není hlavní náplň Boží práce. Dělá to jen proto, aby ve světě ohrožovaném a ničeném hříchem postavil zlu nějaké mantinely. Nechce svět nechat být, vydat ho napospas zlému, vydat ho sebezničení. Boží soudy drží zlo v určitých mezích. Tím není hřích ze světa sprovozen. Když zavřete někoho do vězení, nezmění se tím jeho povaha. Ale nemůže dál krást nebo zabíjet. To, co Bůh chce a po čem touží, je to, aby se hříšníci změnili. Aby už nechtěli páchat zlo, ubližovat druhým, ničit stvoření. Nám by se líbilo, kdyby to šlo snadno a kdyby se všichni lidé jako mávnutím kouzelným proutkem změnili. A všecko zlo by zmizelo a všichni byli hodní a měli se rádi… Ale tak bude vypadat teprve ten nový svět, na který čekáme. Přece jen však něco můžeme mít už teď. A to je ta změna, o které prorok mluví. Už teď hned můžeme mít nový, vyčištěný, vyspravený vztah k Bohu.

Nejde to však vyřešit nějak paušálně, pro všechny naráz. Konflikt mezi člověkem a Bohem , mezi lidstvem a Bohem se nedá zrušit nějak všeobecně.Stejně jako by nešlo, aby maminka řekla, tak teď odpouštím všem všechno. Ani by možná ty děti nevěděly, čím vším maminku urazily a zranily. My nemůžeme čekat nový spravedlivý svět bez nových lidí. A noví lidé se rodí jen tehdy, když se vyčistí jejich vztah s Bohem. A to očištění – to je osobní věc každého. To je pokání, lítost nad hříchy, vyznání a přijetí odpuštění. Přijetí Kristovy smrti zástupně místo mě.

Tohle je nabídnuto všem bez rozdílu. Ale zdaleka ne všichni to přijmou. Ten, kdo přijme smíření s Bohem skrze Krista, může vyznávat spolu s prorokem – že ten malý okamžik Božího hněvu už je pryč , už je to minulost, kdy jsem nevěděl, jak na tom s Bohem jsem. Ale Bůh neurčil nějaké globální datum, od kdy prostě paušálně všem odpustil a od kdy se na nikoho už nehněvá. Ta změna mezi rozlícenou hněvivou Boží tváří a tváří milostivou se děje tam, kde člověk s pokorou přistupuje ke Kristu jako hříšník a přijímá odpuštění a závazek k následování. Bůh nám chce otevřít své srdce. Ale nedělá to na tržišti pro kohokoliv. Je to jen pro vážné zájemce, kteří na oplátku také otevírají srdce svoje.

Ta změna by však měla být dost nápadná. Je přece rozdíl mezi tím, když se na mě Bůh hněvá a když se na mě dívá laskavě a přejně. Nebo se to navenek nepozná? Přáli bychom si samozřejmě, aby se ta Boží dobrota projevila i v tom, že se nám dobře daří, že nás míjejí různé nemoci, neštěstí, pohromy. Jenže to tak vždycky není. A vůbec neplatí, že být u Boha ve zvláštní oblibě znamená, že se mi bude dařit jen dobře. Život provázejí všelijaké situace – a ztráty.

V tom textu je řeč o chvíli, kdy se chvěje země pod nohama, kdy kolísá i to, co pokládáme za naprosto pevné a bezpečné. Věřící člověk nemůže počítat s tím, že když někde zuří násilí, zrovna jemu se vyhne. Když je někde válka, je do ní zatažen stejně křesťan jako nekřesťan. Když je zemětřesení, postihne věřící stejně jako nevěřící. Jako křesťané máme podíl na osudu celého světa.

Ale ještě něco navíc. Křesťan má počítat s tím, že bude snášet všelijaké ústrky a trápení i pro svou víru. V následování svého Pána, který nesl kříž, máme být připraveni vzít na sebe těžkosti, kterých třeba druzí zůstanou ušetřeni.

A přesto je situace pro věřícího člověka docela jiná. Trápení, nemoc, bolesti i utrpení už nejsou znamením toho, že Bůh před námi skryl svou tvář. Není to znamení Božího hněvu, ale docela naopak. Je to diagnóza toho, že jsme v nejužším společenství s tím, který trpěl na kříži. Utrpení věřícího člověka od Boha neodděluje. Vždyť nás nic nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši.

Znovu se tu ukazuje, že to není magická zaklínací formule pro kohokoliv. Zatracen nebude ten, kdo věří v Ježíše jako Božího Syna. Kdo srdcem věří a ústy vyznává jeho jméno.

Spasení se neděje jako všeobecná změna klimatu, jako globální oteplení, které nás postihuje, ať chceme nebo nechceme. Spasení se uskutečňuje na jednotlivých lidech, v konkrétních případech těch, kdo vzývají jméno Páně, vyznávají svoje hříchy a věří v něho. Ale jak je to tedy s tou objektivností Božího rozhodnutí? S tím, že už se nebude hněvat? To tedy neplatí pro všechny?

Platí to jako nabídnutá ruka, kterou musí člověk sám uchopit. Když chci někam vejít, musím se rozhodnout, že půjdu. Že nezůstanu stát – to je ta moje aktivita. A pak je druhá podmínka, aby byly otevřené dveře. Ta změna, o které dnešní text mluví, to Boží rozhodnutí znamená, že dveře jsou otevřené. A Bůh čeká, jestli my se rozhodneme vstoupit.

I když nežijeme v oblasti, kde by byla častá zemětřesní, jednou se pro každého z nás zakymácí hodnoty tohoto světa a nenabídnou žádnou oporu. A proto nám Bůh nabízí svou otevřenou náruč. V časech, kdy je nám dobře, to může znít nudně a nezajímavě. Ten milý Pán Bůh všechno zařídí. V časech těžkých víme, že se máme na co spolehnout. I když ta řešení nejsou vždycky podle našich představ – protože ve světě i v nás samých se ledacos může chvět – Bůh nás drží pevně. Bylo by dobře, kdybychom se tuhle lekci naučili dřív, než ta velká zkouška přijde. Boha smíme brát za slovo a on slíbil, že jeho milosrdenství od nás neodstoupí a smlouva jeho pokoje nebude kolísat na věky. Amen

Ester Čašková

číslo 84, březen 2008
předchozí   další

Obsah

Bůh nás drží pevně
Ze sborového archívu VI.
Nedělní škola dnes
Českobratrská církev evangelická — její kořeny a směřování I.
Ozvi se, Pane můj
100. výročí  postavení kostela
Letní tábor v Orlovech
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).