Vinohradský sbor ČCE

O obrazech v našem kostele

Byl jsem vyzván, abych něco pověděl o obrazech, které jsme do této modlitebny pověsili před 8 lety o Velikonocích. Těší mne, že jsem mohl přispět k dokončení interiéru, po téměř 100 letech, cyklem pěti obrazů na čelní stěnu, kde pan architekt navrhl štukové rámy – zrcadla, ve kterých jako by rezervoval místo pro budoucí obrazy. Možná tak udělal v předtuše, že výtvarný projev, obraz, se stane do určité míry kázáním k oslavě našeho Pána Boha a nebude vnímán pouze jako modloslužebný předmět, jemuž bychom se měli klanět a jej uctívat. Byl jsem si vědom toho, že není maličkost přijmout obrazy do reformovaného evangelického sboru. Přesto jsem však doufal, že budou správně pochopeny a schopny promlouvat k vám, členům tohoto sboru, při každé návštěvě kostela. Vím, že někteří členové sboru nebyli touto skutečností nadšeni, ale věřím v jejich tolerantnost i v to, že v průběhu uplynulých osmi let si k obrazům svoji cestičku našli. V době ekumenických kontaktů, rozhovorů a přátelských vztahů, které probíhají napříč církvemi, jsme nuceni mnohé tradice přehodnocovat.

Tyto obrazy jsou pro mne vyznáním, kázáním a v určitých okamžicích i misií. Musím znovu říci, že jsem je maloval s velikou radostí a láskou a že to bylo pro mne potěšením a v jistém smyslu i dobrodružstvím. A zároveň naplněním mých výtvarných snů, přání i cílů, které jsem si ve svém malířském životě kladl. Nebylo pro mne zanedbatelné, že tyto obrazy jsem maloval pro sbor, v němž jsem vyrůstal a mohu říci i prožil nejdůležitější léta svého života, totiž v období dorostu a ve sdružení mládeže. V době druhé světové války, za německé okupace, jsem si v tomto sboru formoval a prohluboval svoji víru, hledal její smysl a důsledky v životě křesťana; v životě svém i svých bližních. Mám tudíž pochopitelně k tomuto sboru i silný citový vztah.

Nechci zde podrobně popisovat tyto obrazy, ony mluví svou vlastní výtvarnou řečí. Pokusím se spíše poodkrýt poselství víry, naděje a lásky, které jsem v nich chtěl předat vinohradskému sboru. Měly by být svědectvím o touze žít s Pánem Bohem v pravdě a naději. Měly by být i připomínkou naší nedokonalosti, našeho tápání, naší nespolehlivosti, naší nedověry. Přesto přese všechno jsou plné doufání, že Pán Bůh je milostivým a milujícím otcem, že se k nám přes všechny nedostatky přiznává a neopouští nás. Měly by být svědectvím o dynamické činorodé víře.

S ohledem na architekturu, prostor modlitebny a umístění obrazů, jsem soustředil pozornost na vždy jednu velkou figuru (či dvě), kolem níž se rozvíjí děj, který se k této postavě váže a do jisté míry ji interpretuje.

Ježíš stojí ve středu našeho života. Proto ústředním a také nejrozměrnějším obrazem cyklu, je obraz s motivem Krista na oslátku. Je to nejen příjezd do Jeruzaléma, ale Spasitel přijíždí vstříc i nám, abychom se s ním setkali u Večeře Páně na Vinohradech, a nejen to. Je příjezdem Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného jako vítěze nad zlem a nad smrtí. Znázorňuje jeho druhý příchod v slávě zaslíbeného Nového Jeruzaléma (a přesto na oslátku), ale i příjezd k Poslednímu soudu. Obraz je záměrně prodloužen až na podlahu kazatelny. Nevadí, že na první pohled část Večeře Páně je kazatelnou pro diváka zakryta, neboť idea byla taková, aby farář při vystoupení na kazatelnu byl i součástí symbolického společenství Večeře Páně na obraze.

Motiv druhého příjezdu Krista na oslátku je mým životním leitmotivem, který jsem mnohokrát maloval z různých úhlů pohledu. Je totiž pro nás vždy upozorněním, zda jsme připraveni na příchod ženicha, zda máme olej v lampičkách, či jsme na něj lehkomyslně zapomněli jako pět pošetilých panen. Dveře do svatební místnosti jsou nám pak přibouchnuty, anebo máme-li olej, vkročíme společně s ženichem na svatbu.

K tomuto středu se přimykají z každé strany dva obrazy, vážící se ke Starému a Novému zákonu.

Z divákova pohledu vlevo je obraz Mojžíše s deskami zákona. Je to pobídka k zamyšlení nad naší nevěrností. Víme sice, co je psáno na deskách, ale velmi lehce si měníme přikázání podle svých plánů a své vůle. Lehce vyměňujeme Pána Boha za modlu zlatého telete, které je symbolem našich bůžků: mamonu, pýchy, kariéry, zálib a všeho toho, co v životě klademe na místo boží, uctíváme je a klaníme se jim.

Druhým obrazem se starozákonním tématem je „Pláč Jeremiášův“. Pamatuj, že Bůh je především milujícím otcem, který pláče s Jeremiášem a trápí se, že má trestat svůj lid za jeho neposlušnost a nevěrnost.

Na obrazech s námětem novozákonním, z divákova pohledu vpravo, ten vzdálenější od středu s názvem „Lazaře, pojď ven“, je mohutným zvoláním Ježíšovým, křísícím Lazara k životu. To hlasité zvolání patří i nám: pojďme ven ze tmy nedověry ke světlu Boží lásky, z hrobu hříchu – k životu v pravdě Boží. Ten obraz je i výzvou: Nepochybujme a věřme! Zázraky se dějí i dnes.

Poslední obraz „Jedni druhých břemena neste“ se obrací k nám všem, když máme dosvědčit svou víru v každodenním životě, když jsme odpovědni jeden za druhého; jeden druhému jsme bližním, to jest služebníkem. Tento obraz má vyjádřit i narovnání našich mezilidských vztahů.

To je tedy základní myšlenková kostra tohoto pětidílného cyklu. Jistě každý obraz bude ke každému z nás promlouvat trochu jinak, podle jeho vlastních zkušeností s vírou a podle jeho životních prožitků. Je však důležité, abychom měli oči i srdce otevřené, zbavili se ustálených konvencí a nechali obrazy vejít do svého nitra. Jen tak k nám mohou promlouvat svojí výtvarnou formou, která je nositelkou obsahu díla.

Slavíme-li dnes sté výročí postavení a zpřístupnění této modlitebny, sluší se také k tomu popřát do druhé stovky let Boží požehnání, aby Pán Bůh byl stále s tímto sborem, s každým jednotlivým členem.

Dovolte mi, abych v závěru ocitoval upravenou báseň Margaret Powersové, kterou jsem dostal od přátel ke svým letošním narozeninám:

Jedné noci jsem měl zvláštní sen. Šel jsem s Bohem, svým Pánem, po písčitém pobřeží.
Na temném nebi se promítal film mého života.
Provázely jej dvoje stopy v písku.
Udivilo mě, že v těch nejtěžších a nejsmutnějších
obdobích mého života se objevovaly jen jedny.
V rozpacích jsem se ptal: „Pane, Ty jsi mi slíbil, že vždy půjdeme spolu.
Ale teď vidím, že v době nejtěžších zkoušek jsem šel sám.
Proč jsi nebyl se mnou, když jsem Tě nejvíc potřeboval?“
Na to mi Bůh odpověděl: “Právě tam, kde vidíš v písku jen jedny šlépěje,
tam jsem tě nesl ve svém náručí.“

I z těchto obrazů dýchne na vás to, že Pán Bůh je stále s námi.

Ke 30.3.2008 Miroslav Rada

číslo 86, květen 2008
předchozí   další

Obsah

Kázání
Českobratrská církev evangelická — její kořeny a směřování III
O obrazech v našem kostele
A jak to viděli laici?
Z historie vinohradského sboru XLI
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).