Vinohradský sbor ČCE

O životě nemůže rozhodnout člověk, ale Ten, který ho stvořil

Rozhovor s Petrem Jankovským

V létě jsem v rámci společné dovolené širší rodiny navštívila bohoslužby ve Strmilově nedaleko Jindřichova Hradce. Kázal bratr farář Petr Jankovský - je už v důchodu, ale ve Strmilově vypomáhá. Když jsme se po bohoslužbách pozdravili u východu a bratr farář se ptal, odkud jsme, dozvěděla jsem se, že kdysi na Vinohradech chodil do mládeže. Prohodila jsem, že by možná mohl znát mého tatínka - a pak už následovalo jenom nadšené zvolání "Pavle, to jsi ty?" Pánové se i po tolika letech poznali, slovo dalo slovo a povídali jsme si o tom, co život komu z nich přinesl. To, co prožil bratr farář Jankovský, když byl v padesátých letech vězněn pro odpírání vojenské služby, by rozhodně nemělo být zapomenuto. Více se o okolnostech jeho uvěznění lze dočíst v rozhovoru, který s ním vedli Monika Žárská a Tomáš Trusina pro časopis Protestant (č.4-2008). Bratra Jankovského jsem však poprosila i o poskytnutí krátké vzpomínky pro náš časopis. Nezapomněl na to a ještě před zveřejněním tohoto příspěvku mi odpověděl na několik otázek.

Jaké bylo vaše dětství, mládí a cesta k víře?

Dětství i mládí jsem prožíval velmi pohodově, bez dramatických zvratů v rodině i ve škole. Vyrůstal jsem totiž doslova sevřen láskou a vlídností svých drahých rodičů a prarodičů, které jsem již měl bohužel jen z otcovy strany. Moji rodiče, venkovští učitelé, se zcela nám dětem obětovali a žádná jejich oběť nebyla pro ně tak velká, aby ji pro nás nebyli ochotni podstoupit. Měl jsem ještě o dva roky starší sestru, s kterou jsme se měli velmi rádi a která už bohužel mezi námi není. Můj otec byl vychován přísně katolicky, a tak když se v posledním ročníku střední zemědělské školy v dvacátých letech minulého století nechal vypsat z katolické církve, čekal ho střet nejen s otcem, ale došlo i k pobouření v jeho rodné obci. Katolický kněz nejen že v kostele oznámil jeho vystoupení pro informaci druhým, ale označil ho současně za zrádce a odpadlíka, který za svůj skutek bude přísně od Boha potrestán. Kvůli tomu se lidé celé rodině začali vyhýbat a jeho rodiče museli čelit urážkám, jakého syna si to vychovali. Nakonec ale především díky babičce došlo ke smíru otce se synem a spor se utišil.

Od svého předškolního věku jsem byl veden a nabádán k víře v Boha svým otcem, který sice několik roků po rozhodnutí vystoupit z církve nebyl s matkou v žádné církvi a patřil k takzvaným volnomyšlenkářům, ale později oba vstoupili do ČCE, která začala svoji práci v Prčici. Ta byla vzdálena 4 km od Jetřichovic, kde jsem bydleli. Oba moji rodiče, matka jako řídící učitelka a otec jako učitel, obsadili ještě s jedním kolegou trojtřídku obecné školy.

Vzpomínám si na jednu příhodu z této doby. Protože jsem se svými rodiči bydlel přímo ve škole, kde oba učili, měl jsem to tak blízko, že jsem ani nepotřeboval školní brašnu. Bylo mi to trochu líto, protože ostatní děti brašny nosily - chodívaly totiž do školy i z dost vzdálených vesnic, většinou v dřevákách.Toužil jsem, aby mi rodiče takovou brašnu koupili, a to se také stalo, ačkoliv jsem ji nepotřeboval. Bylo mou radostí ráno s brašnou párkrát oběhnout školu, aby moje duše byla uspokojena.

Každý týden za mnou a mou sestrou přijížděl bratr farář Zákoucký, původně metodistický kazatel, který mne a moji sestru zasvěcoval do Kristova učení. Jeho laskavé a nenásilné duchovní vedení brzy přinášelo své ovoce a my jsme se velice těšili na jeho hodinu náboženství. Něco podobného jsem pak měl možnost prožívat i po našem odchodu z jetřichovické obecné školy do Prahy. Tam jsme se přistěhovali v roce 1939 a bydleli v Jagellonské ulici na Žižkově.

Moudré a laskavé vedení k víře v Boha jsem prožil i v druhém žižkovském sboru ČCE za působení dvou farářů, dr. Wernera a po něm Vladimíra Čapka, který mne i mou sestru konfirmoval a svým sympatickým způsobem dovedl získávat mladé lici pro práci ve sboru. Rovněž vynikl jako výborný kazatel a učitel mládeže. Za jeho farářování jsem prožil svá šťastná dorostenecká a sdruženecká léta.

Vím, že jste krátce docházel i do vinohradského sboru. Co pro vás pobyt v našem sboru znamenal, koho si z této doby pamatujete?

I to bylo šťastné období - mohl jsem sedět pod kazatelnou nadšeného a horlivého faráře Moravce a zúčastňovat se práce ve vinohradském sdružení spolu s takovými, jako byli výborní muzikanti bratři Bícové, Alena Hromádková – Zikmundová, Miroslav Filipi, který se později věrně věnoval práci ve vinohradském sboru, Jan Filipi - otec profesora Pavla Filipiho. Tento Jan Filipi byl charismatickým učitelem náboženství, který svým vyprávěním dovedl nadchnout nejen děti, ale i dospělé. Ač byl laik, chodili jsme se k němu již jako bohoslovci evangelické Husovy fakulty chodili učit, jak se to dobře dělá. Právě vinohradské sdružení mi poskytovalo dostatek možností, abych při přípravě na biblické úvahy, v nichž jsme se střídali, získal potřebnou kazatelskou praxi pro svoji službu evangelického duchovního, na niž jsem se připravoval. Tu jsem pak po ukončení studia na KEBF vykonával jednak v Heřmanově Městci a pak v Soběslavi. Služba v obou těchto sborech zahrnuje zcela zvláštní etapu v mém životě a musí ji spíše posoudit ti, kterým jsem se snažil sloužit.

Jaká byla vaše další cesta? Vím, že jste v padesátých letech prožil určitou dobu v koncentračních táborech komunistického režimu. Proč?

V padesátých letech byli někteří mladí muži odsuzováni za to, že odmítli nastoupit dvouletou prezenční službu v armádě. Nejvyšší sazba za "vyhýbání se povinnosti sloužit v armádě" byla 4 roky a jakékoliv odvolání proti výši trestu bylo zcela zbytečné. Protože náboženské přesvědčení těchto mužů bylo v přímém rozporu s hlavními principy Velké říjnové socialistické revoluce, zacházelo se s těmito muži jako s nejnebezpečnějšími odpůrci komunistického režimu. I já jsem k nim patřil.

Více o tom píšete v článku Zdroje duchovní síly, který chceme zveřejnit příště. Jak jste se ale vůbec z vězení dostal, odseděl jste si celý trest?

Byl jsem propuštěn na základě amnestie, kterou v roce 1953 vyhlásil nový prezident Antonín Zápotocký. Byl nástupcem Klementa Gottwalda, jenž podepsal na 200 rozsudků smrti a nic si nedělal z mezinárodní ostudy, když poslal na šibenici i jedinou ženu popravenou z politických důvodů, Miladu Horákovou.

Dodnes nedovedu pochopit, že se amnestie mohla vztahovat i na nás, kteří jsme se svým protiválečným postojem stavěli proti násilným metodám komunistického režimu a museli být z tohoto důvodu téměř umučeni působením větru a mrazu, tedy způsobem, jaký nebyl vůbec standardní v jiných nápravných zařízeních. Nikdy se to asi nedozvím, protože se nemohu dostat k těm dokumentům, v nichž je záznam, jak bylo o nás hlasováno, kdo nás nenáviděl, kdo naopak se nás zastával, a byl proto z jednání o nás vyloučen.

Náš návrat domů znamenal návrat do prostředí, které bylo doslova prošpikováno udavači, provokatéry číhajícími na každé naše slovo. Museli jsme si dávat velký pozor na to, abychom náhodou neřekli něco režimu nepříjemného a kritického. Ať již tomu bylo jakkoliv a pravdu se těžko dozvím, protože všechny spisy o nás jsou již pravděpodobně zničeny, přesto se nepřestávám divit, že i na nás se amnestie vztahovala. Připadá mi to jako vyprávění o Danielovi, který byl vychvácen z pece ohnivé. Také my jsme byli podobně vychváceni z jáchymovského pekla, které i pro nás bylo připraveno jen proto, abychom mohli být zlikvidováni a už nemohli nikdy vydat svědectví o Bohu jako o jediném skutečném Pánu a vládci nad životem a smrtí. K Němu kdo s důvěrou pohlíží, nikdy nebude zahanben. Ten, kdo se na něj cele spolehne, se nemusí ničeho bát.

Nikdy o životě nemůže rozhodnout člověk, ale Ten, který ho stvořil. Samému Bohu proto buď stále vzdávána sláva a čest nejen za všechno, co od něj přijímáme, ale i za to, co pro něj ztrácíme.

Ptala se Jana Šarounová

číslo 94, únor 2009
předchozí   další

Obsah

Nejlepší nakonec
Rozhovor s Petrem Jankovským
Slova, slova, slova IV.
Římanům 6,4
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).