Vinohradský sbor ČCE

Vzkříšení je prolomením nebe na zem

Kázání Ester Čaškové na Pondělí velikonoční 2010

1 Kor.15,1-11 Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, 2 a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. 3 Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem 4 a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, 5 ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. 6 Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. 7 Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. 8 Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. 9 Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. 10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. 11 Ať už tedy já, nebo oni - tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.

Docela mě uvedl do rozpaků jeden spolužák, když se mě zeptal:“Čeho chceš ve své práci dosáhnout? Co je tvým cílem?“ Nedovedla jsem to říci jednodušeji, než že chci kázat evangelium tak, aby byli lidé spaseni. Aby nechodili do kostela nadarmo, zbytečně, bez užitku, ale aby z víry měli ten největší užitek, co z ní lze mít.

K téhle zásadní otázce se dostává ke konci svého dopisu do Korintu i apoštol Pavel. Mluvil o všem možném, jak to v církvi má a nemá vypadat, že všemu má vévodit láska a ohled na druhé. Teď jako by se zarazil a řekne: Doufám, že jsme zajedno v tom zásadním, protože jinak ty praktické věci nemají smysl.

V evangeliu a v křesťanské víře jde o spasení, o vzkříšení, o život a smrt. Pokud nám jde o něco jiného, o něco míň závazného a závažného – třeba o pěkné společenství, o radostné tváře a nadějnou atmosféru nebo o církevní hudbu a zpívání – nepochopili jsme, co víra je. Pokud víra zásadním způsobem neovlivňuje náš postoj k životu a smrti, uvěřili jsme nadarmo a nemáme z víry užitek, který bychom z ní mohli mít. Jako kdybychom si nevyzvedli výhru, kterou jsme vyhráli. A jaký je ten užitek? Co je základem víry? No přece naděje na vzkříšení! Spasení, záchrana, jistota, že život má cíl v Bohu a že k němu směřujeme už teď navzdory zlu a smrti a navzdory naší hříšnosti.

Základ křesťanské víry apoštol Pavel vyjadřuje čtyřmi slovesy, krátkými, skoro holými větami:

Kristus zemřel za naše hřích podle Písem, byl pohřben, třetího dne byl vzkříšen podle Písem a ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, Jakubovi a všem apoštolům a nakonec i mě. To zvěstujeme.

Jak ukáží další staletí, je to opravu to nejstručnější vyjádření, víc už ho zkrátit nelze. Ani jedno z těch sloves nemůžeme vynechat. Církevní dogmatika na ně naopak nabalila spoustu dalších vět, takže nám tahle stručnost možná přijde vhod. Je to úžasné – a já v tom vidím působení Ducha svatého – že se na tomhle vyjádření víry ti první svědkové shodli. Že se ujalo a prosadilo v celé církvi a jako základ Apoštolského vyznání platí až dodnes. Nebylo to vůbec samozřejmé ani jednoduché. Vždyť uplynulo aspoň 30 let od Ježíšovy smrti a vzkříšení, než tohle Pavel napsal. A on sám z toho nezažil vůbec nic – kromě svého obrácení. Ostatní měl jen z doslechu. Není zvláštní, že se na tomhle svědectví všichni shodli? Že jsou jednotni ve vyprávění o tom, co prožili každý jinak? Vždyť při ukřižování se učedníci rozprchli. Při pohřbu nikdo z nich nebyl. A o prázdném hrobu jako důkazu vzkříšení Pavel vůbec nemluví. Z jiných dopisů víme, že mezi různými skupinami učedníků byly velké rozpory. Ale na tomhle zásadním vyznání se dokázali shodnout.

Víra má svůj pevný základ. To je i pro nás důležité. Nejsou to jen něčí vznešené myšlenky nebo nějaký probuzený stav lidské duše. Nejsou to ani jen názory, které se s každou generací mění a přizpůsobují. Základem evangelia i naší víry jsou skutky Boží. Dílo Ježíše Krista pro člověka. A tím největším Kristovým dílem nebylo ani jeho učení, ani uzdravování. Jeho největším dílem byla jeho smrt a jeho vzkříšení. Ten, kdo nevěří v Ježíše Krista ukřižovaného za svoje hříchy a vzkříšeného z Boží moci – ten není křesťan.

Učedníci ani ženy z Ježíšova okruhu to hned nepochopili. Také si mysleli, že Mistr je přece musí dovést až do Božího království, jít v čele jako správný vůdce. Zdálo se jim, že selhal, nedopadlo to dobře. Lidská brutalita, zrádnost, touha po moci a násilí měly přece jen navrch. Naděje na lepší svět, na pokoj a usmíření mezi lidmi byla pryč. O tom byli na Velký pátek všichni přesvědčeni. Zklamaní, zoufalí, osamělí a bezradní. Nerozuměli tomu. A o velikonoční neděli ráno byli šokovaní, oněmělí údivem, rozpačití a stále ještě nechápaví. Teprve Ježíšovo zjevování a moc Ducha svatého jim otevřela oči.

Je to zvláštní, že lidi většinou vůbec nezaráží smrt nevinného, prokazatelně dobrého člověka Ježíše z Nazareta. Jeho ukřižování nám nedělá problémy a nikdo se nad ním nepozastavuje. Problémy nám dělá vzkříšení. Nám i učedníkům. Pochopili teprve mnohem později, že se stalo to, co Bůh chtěl. To je ono “stalo se podle Písem“. Oni to přece znali, teoreticky to měli zvládnuté, farizejská strana měla dokonce vzkříšení jaksi ve svém “volebním programu“. Počítalo se s tím. Jenže teoreticky mluvit o vzkříšení a pak se potkat s tím, který byl předevčírem popraven – to jsou dvě různé věci. To jsou zbožné úvahy na jedné straně a osobní strhující zážitek na straně druhé.

Vzkříšení jako světový názor je naprosto neškodné. A myslím, že tak ho vnímají ti, kteří na pohřbech pokyvují hlavou, pláčí a vděčně poslouchají farářovu útěchu – ale vůbec jí nevěří. Víra se může stát neškodnou. Ale také může být MOCÍ, která zásadně mění postoj k životu i ke smrti.

To, co říkají ženy u hrobu, to, co dosvědčují učedníci a co zažil sám apoštol Pavel, to už vůbec není neškodné. To je zážitek, který zásadně ovlivnil život všech, kteří ho prožili. Pochopili, že v tom dění, v tom vzkříšení jsou namočeni také, že se jich to bezprostředně týká. Že mají styk ne se záhrobím, ale s novým světem, s nebem, s věčností. My jsme samozřejmě namočeni i v tom ukřižování, to je základ našeho křtu. Týká se bezprostředně našich hříchů a možnosti odpuštění. Ale to nás tolik nevzrušuje jako ono vzkříšení. A tak se lidé po staletí pokoušeli a pokoušejí všelijak vzkříšení dokázat, pochopit, přijít mu na kloub. A jsou úplně vedle. Vzkříšení je začátkem nového světa, a proto ho nemůžeme posuzovat měřítky a možnostmi světa starého. Máme co dělat se skutečností, která se vymyká našim zkušenostem a našemu myšlení, v níž žádné naše výpočty nevyjdou. Dosud vidíme jako v zrcadle, říká apoštol A to podstatné, oč při vzkříšení jde, vůbec nejsou biologické změny. Není to znovuoživení, smrt navrácená zpátky. Vzkříšení je nové Boží stvoření. Patří k tomu eschatologickému, k tomu novému, co Bůh povolává z nicoty v bytí.

Tohle nové stvoření je v Božím plánu. A učedníkům až později došlo, že byli svědky zlomu v dějinách, zlomu epoch, kdy Bůh splnil, co sliboval.

Na kříži zatím triumfovala smrt. Dokonce i Boží Syn jí podlehl. Co může chtít víc? Zdálo se – na chvíli – Ježíši samému i učedníkům, že ona má to poslední slovo, tu největší moc. Ale neměla! Bůh Ježíše povolal k životu. Nenechal smrti její poslední slovo. Vyšoupl ji z jejího nejvyššího trůnu. Bůh tvoří nové věci i tam, kde smrt říká: Dost, už nic nebude. Bůh tvoří nové možnosti i tam, kde se nám hříšníkům zdá, že už dál není možné nic. To je evangelium. Dobrá zpráva o naději.

Vzkříšení je novým stvořením, prolomením nebe na zem. A my stykem s tím Ježíšem, který už je teď v nebi, máme vlastně styk s věčností, s nebem. Jsme tím zasaženi, přes Ježíše to na nás jaksi svítí, proudí, působí. Vzkříšení Ježíše Krista se nás tak osobně týká, dává našemu životu nový horizont, nový rozměr, novou naději tam, kde se zdálo, že už dál není nic. Pokud tomu nevěříme, pak jsme křesťany nadarmo. Zbytečně a je to škoda.

Jaký pro to všechno máme důkaz? Žádný. Ano, je to otázka víry. Nedá se to dokázat. Ani celá teologie nepopírá, že nemáme pro svou víru vnější důkaz y. A nemá cenu se snažit vzkříšení nějak objektivně dokázat pomocí nezávislé vědy. Víra je totiž zaujatá. Při přednášce prof. Koháka se jeden mladý muž zeptal: “Když pořád mluvíte o nadějné budoucnosti, kterou pro nás Bůh připravil, nefandíte si trochu? Jakou máte záruku, že budoucnost opravdu bude nadějná, že Boží stvoření přežije?“ Profesor Kohák mu odpověděl: “Fandíme si. To je víra. Záruku nemáme vůbec žádnou. Víra je spolehnutí se na Boha i proti všem prognózám. Ale vzhledem k tomu, jaké máme s Bohem zkušenosti z minula, odvažujeme se čekat dobré i v budoucnosti.“

To je ten užitek víry. Amen

číslo 106, duben 2010
předchozí   další

Obsah

Vzkříšení je prolomením nebe na zem
Ekumenická dvojčata (rozhovor)
Konec války očima benáteckého kluka - jaro 1945
Pet tropicana
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).