Vinohradský sbor ČCE

Jestli jde Pán Bůh s námi?

Kázání Petra Slámy v neděli po Nanebevstoupení Páně

1.čtení: Ex 34, 27-35 + J 16,4b-11 2.četní Sk 1,1-14

O to jde v životě církve i v životě každého z nás jednotlivě úplně nejvíc: jestli v něm Pán Bůh je s námi. Jestli s námi je nebo není, se projeví v životě každého úplně jinak, není na to jednotné poznávací znamení. Ale každý z nás jde pořád po ostří nože toho, jestli jde s Bohem nebo bez Boha.

Když jsme si před několika dny připomněli nanebevstoupení Páně, čtyřicet dní od vzkříšení – a deset dní před svátkem daru Ducha svatého – byla to připomínka definitivní tečky za pozemskou cestou Pána Ježíše. Je to svátek toho, že už Pán Ježíš se svými učedníky už není a nebude tak, jako byl dřív. „… a oblak jim ho zastřel.“ (Sk 1,9) Co je na tom k oslavování? My už vždycky budeme navždycky narážet na ten oblak, který nám zastírá Pána Ježíše. Zkušenost prvních učedníků nikdy nebude naše. Naše víra bude vždycky nejprve z druhé ruky. Z druhých úst, ze svědectví apoštolů, ze slov Bible. Je s námi tedy Bůh nebo není, když Krista mizejícího v nebi zastřel oblak? Když učedníkům zastřel oblak Pána Ježíše, začali na tom být stejně jako my všichni, kteří už Ježíše v běžném životě nepotkávají.

To ovšem připomíná situaci lidu Izraele, který je shromážděn pod horou Sinaj. Mojžíš jim napodruhé přinesl dvě kamenné desky s Desaterem. „Napodruhé“ proto, že tím skončil spletitý příběh, který měl také svoje okamžiky zrady, hněvu, zklamání – ale také pokání, přímluv, obětí a odpuštění.

Začalo to tím, že po čtyřiceti dnech od doby, kdy Mojžíše odcházejícího na horu Sinaj (Ex 24,18) zahalil oblak, Izraelci znejistěli. Mojžíš nikde a oni by chtěli boha, který by šel na jejich pouti před nimi. Povolali Árona, aby vyrobil zlaté tele, obraz, který by jim zaručil, že tady a teď je s nimi Pán Bůh. Od nedělní školy si v kostele vykládáme, že to bylo špatně, když tak brzy odpadli k jiným bohům. Bližší čtení ovšem ukáže, že v Áronově podání to měl být obraz Hospodinův. A slavnost, kterou před ním uspořádal, byla také slavností Hospodinovou. Izraelci toužili po jistotě, že jde Pán Bůh s nimi. Áron jim nabídl něco hmatatelného a viditelného, o co se budou moci opřít ve své nejistotě. Lepší něco než nic, mysleli si možná někteří, když slyšeli že toto zobrazení rohatého čtyřnožce je Hospodin, který je vyvedl ze země egyptské, z domu služby. Připomeňme si: na počátku byl strach, jestli je Pán Bůh s nimi. Všichni si dobře pamatujeme to vyprávění o Mojžíšově hněvivé reakci, o rozbitých deskách a o rozdrceném teleti. Stojí ale také za přečtení (Ex 32-34), jak pracně a opakovaně se při tom všem Mojžíš za svůj lid přimlouvá. Odmítá nabídku, že by napříště Hospodin skoncoval s Izraelem a vybudoval si nový lid z Mojžíše a jeho potomků. Na počátku byla nejistota, jestli je Hospodin s námi. Právě o Boží blízkost má nakonec lid přijít. Bůh se nechává oblomit, lid nevyhladí, dokončí s ním započatou cestu a přivede ho do zaslíbené země. Stín zklamání, puklina narušeného vztahu ale dál trvá. Mojžíš má lid uvést, jak zaslíbeno, „do země oplývající mlékem a medem…“ „Já sám však,“ pokračuje Hospodin, „nepotáhnu v tvém středu, protože jste lid tvrdé šíje, abych tě na cestě nemusel zahubit.“ (Ex 33,3)

Všechny další snahy Mojžíšovy se pak tlačí na to, aby Boží tvář, tedy Pán Bůh osobně, táhl dál s lidem. V ojedinělé události, v Mojžíšově osamění s Hospodinem, Hospodin před Mojžíšem nechává projít svou slávu, svou dobrotu. A přímluvce Mojžíš se neoddá vytržení, neoněmí. Využije okamžiku k tomu, aby dál bojoval za svůj lid. „Jestliže jsem Panovníku nalezl u tebe milost, putuj prosím Panovníku uprostřed nás,“ (Ex 34,9) jako by chytal Hospodina za onen zadní lem roucha, který mu předtím bylo dáno spatřit. Mojžíš ví, o co jde v životě církve i každého z nás jednotlivě úplně nejvíc: jestli v něm Pán Bůh je s námi, nebo ne.

Boží odpovědí je to, že jako by vracel film o několik scén dozadu: povolává opět Mojžíše na čtyřicet dní s prázdnými kamennými deskami na Sinaj. Po těch druhých čtyřiceti dnech sestupuje opět Mojžíš s deskami popsanými Božími přikázáními. Když se však přiblíží ke svému lidu, první odpovědí je mu úděs, úžas a útěk. Mojžíš má proměněnou tvář. Někdo to překládá jako rohy, které se mu na obličeji udělaly. Mohl to být Boží humor: chtěli jste něco rohatého (tele), máte to mít (michelangelovského Mojžíše). Mohlo jít o znamení moci, s níž teď svá slova mluvil. Anebo šlo o svatozář, odlesk záře Boží, která na Mojžíšovi ulpěla. Ulpěla na něm svatost Boží, stal se jejím zrcadlem.

Dejme si dohromady, co jsme až dosud pověděli: na počátku byla nejistota, jestli je Pán Bůh s lidmi. Také Mojžíš, když slyší, že by kvůli zlatému teleti Hospodin zrušil úzké společenství se svým lidem, prosí za to, aby s nimi dál putovala Hospodinova tvář. A nyní se tedy, jistě k nemalému překvapení samotného Mojžíše, Boží tvář zobrazila právě na jeho, Mojžíšově tváři. Na Mojžíšovi, který dlouho, čtyřicet dní, mluvil s Hospodinem – a teď od něj přináší jeho slovo, vyryté do kamene, přináší jim Tóru, Boží učení, které je bude doprovázet a směrovat na cestě do zaslíbené země.

Skutečné a reálné je ale vždy pouze to, co má meze, hranice. „Když s nimi Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj.“ Jakoby se proměnil ve svitek Tóry, která se při bohoslužbách slavnostně vyndává ze stánku, v něm se jinak zahalená přechovává. Mojžíš, přímluvce a zákonodárce, se jako jedinec, jako historická postava, stává průhledným. Uprostraňuje Božímu slovu, takže už nemá být znám podle svých dosavadních lidských vlastností. Mojžíš právě jen jako ten, kdo rozmlouval s Bohem a tlumočí jeho slovo, se sám stává Božím slovem. V této formě půjde Pán Bůh dál uprostřed lidu. Ta potřeba, na kterou bylo falešnou odpovědí zlaté tele, ta potřeba, která je ale v jádru dobrá – ta potřeba má být napojena Boží blízkostí v Mojžíšových slovech.

Nanebevstoupení Páně je takovou rouškou, kterou je napříště našim očím Pán Ježíš skryt. Jeho pozemský příběh skončil, má svůj rámec. Odhalený a jasný ten příběh můžeme číst v evangeliu. Začal v královském městě Betlémě, skončil nedaleko, v Jeruzalémě. Evangelium Pána Ježíše čteme jako uzavřený, hotový příběh. Je to hotová věc, že s Pánem Ježíšem přišlo nově mezi nás lidi Boží království. Je to hotová, uzavřená věc, že tohoto Ježíše Římané ukřižovali, ale Pán Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Hotová věc je i to, že si ho, ukřižovaného vzkříšeného vzal Hospodin k sobě, „… odkudž přijde soudit živých i mrtvých.“

S touto hotovou věcí ovšem nikdy nebudeme hotovi my. Na celém světě, také zde v Praze, pořád v životě řešíme – a máme řešit – tu důležitou otázku, jestli a jak s námi v životě je Pán Bůh. Ptáme se tak v různých okolnostech života, v nemocech, které nás bolí, v starostech, které se nám lepí na paty, v krizích, které nás drtí, v kterých ale může být kus naděje, když nás taková krize donutí vylézt z krusty své funkce, samolibě hýčkané role, z vystýlky svých jistot, a jako nazí se ptát, jestli a jak s námi jde Pán Bůh. Tu otázku klademe každý v trochu jiné situaci, a tak i odpověď, kterou uslyšíme, bude u každého z nás jiná. Pro všechny nás společně ale platí: Příběh Mesiáše Ježíše skončil, učedníci už ho pozemskýma očima neuvidí. Zaslíbil jim ale svého Ducha, který bude ve společenství církve osvěžovat jejich vzpomínku na Boží slovo, na jeho – Kristův – příběh. Jestli s námi Pán Bůh jde nebo ne v našem životním příběhu, tím si často jisti moc nejsme. On ale zaslibuje, že tam „kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, bude on uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Jako šel Hospodin od hory Sinaj se svým lidem prostřednictvím své smlouvy, tak je i s námi všude tam, kde se nezkráceně vypráví příběh o Ježíši Kristu. A tak si nechme poradit, jak to dělali učedníci, kterým oblak zastřel jejich vzkříšeného Pána, až už ho pak nikdy neviděli. Jaké byly jejich další kroky? Byli spolu, jedineční živí lidé, kteří se znali jménem (Petr, Jan, Jakub, Ondřej…) – a svorně a vytrvale se modlili, až jim byl po deseti dnech darován Duch svatý… To je, čeho je třeba i nám na naší životní i sborové pouti: být spolu, znát se jménem a vytrvale se modlit.

Amen

Pane Bože na nebi, kam sis vzal svého syna Ježíše, nenechávej nás zde osamělé, dávej nám svého Ducha svatého, když se scházíme ve společenství u Tvého slova. Amen

číslo 108, červen 2010
předchozí   další

Obsah

Jestli jde Pán Bůh s námi?
Nové staršovstvo
Slova, slova, slova XII
Tip na malý letní výlet
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).