Vinohradský sbor ČCE

Jeho láska stačí na náš strach, na náš hřích i na naše zkoušky

Kázání Pavla Filipiho 26.12.2010 na Vinohradech

Čtení: Iz 53, 1-6

Text: Židům 2, 5-18

Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme,   kdežto o Synu je na jednom místě řečeno: 'Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš?   Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou,   všecko jsi podrobil pod jeho nohy.' Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno.   Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy.   A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry, když říká:   'Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu chválit.'   A jinde praví: 'Také já svou důvěru složím v Boha.' A dále: 'Hle, já a děti, které mi dal Bůh.'    Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla,   a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.   Neujímá se přece andělů, ale 'ujímá se potomků Abrahamových'.   Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu.   Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.

Někdy se stane, že bible za nás sama vysloví námitku, která nám mluví z duše. Jako v tomto případě. Říká: Nyní ovšem nevidíme, že by mu /Kristu/ bylo podmaněno všechno. Vyznává sice, že Bůh mu poddal všecko pod nohy jeho…a nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Ale my to nevidíme. Ať hledíme jak hledíme, ať se díváme do svého nitra, ať se díváme do církve, do církví, ať se díváme, jak to vypadá v naší zemi a v celém světě: i kdybychom si oči vykoukali, nevidíme, že by Ježíši Kristu bylo všecko podmaněno. Světem nevládne Kristus. Světem vládnou peníze. Tak je to.

Takže souhlasíme s epištolou: Nyní ovšem ještě nevidíme, že mu bylo všecko podmaněno. Možná, že jednou to uvidíme, ale zatím nevidíme. Zatím však můžeme vidět něco/někoho jiného. Jako by autor epištoly radil: Když nevidíte, zkuste vyměnit obrazovku, nasaďte jinou. Co tam uvidíme?  Vidíme… Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Vidíme, čteme, vyprávíme si ten příběh muže z Nazareta, který se narodil v chudé rodině, v jeslích, toho bezdomovce, který byl už jako kojenec na útěku a ani později „neměl, kde by složil hlavu“ (Mt 8,20), jehož cesta ho zavedla na kříž. Vidíme toho v jeslích a na kříži. Toho, jemuž bylo všechno poddáno, jak trpí a za všechny okouší smrti. Neokouší, jak chutná moc. Okusil, jak chutná smrt. Jak chutná ponížení, bolest, lidská vina. Král andělů postaven níže než andělé, postaven do postavení člověka, člověka trpícího. Nebyl toho ušetřen. Nedal se toho ušetřit. Nevymohl si od Otce žádnou imunitu – Epištola Židům později (5,8) řekne, že on, „ačkoli byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jimž prošel“. Korunovaný ctí a slávou – pro utrpení smrti. Poslušný až do smrti, a to smrti kříže, připomene apoštol Pavel (Fp 2,8). Jeho vítězství je vítězstvím ve smrti kříže. Nedosáhl ho jako železný muž, jako Achilles, hrdina řeckých bájí, nezranitelný jinak než na patě, nýbrž jako velmi zranitelný, zraněný (jak jsme četli) pro přestoupení naše (Iz 53,4), okusil „hlad, žízeň, horko, zimu, největší chudobu“ (EZ 311). Ve všem nám podoben, jako jeden z nás.

I on se stal jedním z nich, čteme dále v našem textu, jedním z nás. Neujímá se přece andělů, ale ujímá se potomků Abrahamových. Kdyby šlo o anděly, mohlo to všechno být jinak, nemusel by být Velký pátek, skončilo by to na Květnou neděli voláním Hosana. Ale jemu nešlo o anděly, nýbrž o potomky Abrahamovy, o nás, o lidi, kteří mají za to, že ještě mohou – nebo už musí – žít bez Boha na světě. Jemu nešlo o anděly, na něž nedorážejí žádná pokušení, bytosti nehmotné, které neznají, co je tělo a krev a netrpí strachem ze smrti. On se nestydí je /nás/nazývat svými bratry. Vstoupil do souvislosti lidských pokolení, našich pokolení. Evangelium Matoušovo, jak víte, začíná takzvaným rodokmenem Ježíšovým od Abrahama až k Josefovi. Najdeme tam jména známá i neznámá, slavná i neslavná, ano i docela hanebná, jaká by se možná našla v rodokmenu některých z nás. A on se za to nestydí. O jednom z dynastie Herodů se dochovalo, že dal spálit všechny rodokmeny, protože se styděl za svůj nízký původ. Nuže, tento rodokmen nebyl zničen, dochoval se, protože Ježíš se za nás nestydí. Žasneme nad tím stejně jako žasl Jan Augusta ve známé písni (EZ 262): „Ach co tebou hnulo, abys po nás toužil, co tě k tomu mělo, abys hříšným sloužil?…Chtěls nám bratrem býti…“

Proč to všechno? Přece on k nám nepřišel snad jen proto, aby nás v naší situaci ponechal, aby nás politoval nebo nás dokonce pochválil za to, kam jsme to až dopracovali. On přišel, aby se nás, lidí hříšných a smrtelných ujal. Aby se nás chopil, aby nás uchopil. Neujímá se přece andělů, ale ujímá se potomků Abrahamových. My nejsme andělé, málo co o sobě víme tak jistě, jako to, že nejsme andělé, a on to také o nás ví, jak často se zdráháme na sebe přijmout Boží kázeň a potupu pro jeho jméno, jak někdy dokážeme být neshovívaví a nemilosrdní (k sobě naopak velmi shovívaví), jak často se mezi námi uhostí sudičství a moralismus, jak se nám dvakrát nechce na cestu služby a oběti. Takových se nás ujal. Aby o nás zápasil až do krve. Aby naši situaci změnil.

V textu, který jsem zvolil za základ kázání, je to vyjádřeno trojím obrazem: mýtickým, kultickým, praktickým.

Mýtickým: Aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. Ďábel, to slovo nemáme moc rádi, ale on umí mnoho triků. K jeho nejefektnějším kouskům patří strach ze smrti. Řeknete, že strach ze smrti má každý člověk, ano každý živý tvor, na to není potřeba žádného ďábla. Ano, je to tak a my to víme: Jednou zazvoní školník, hodina bude u konce, my odevzdáme sešity a to, co jsme pokazili nebo nedokončili, už pokažené a nedokončené zůstane. Ale Ježíš okusil smrti za všechny, abychom věděli a věřili, že až zazvoní a my odevzdáme své nedokončené nebo pokažené kompozice, on proto nepřestane být naším bratrem. Abychom uvěřili, že až přijde smrt, odloučí nás od našich milých věcí a milých lidí, ale neodloučí nás od Boží lásky, té lásky, která šla až do hrobu, která šla až za hrob. Když on na kříži umíral, vzpomínáte si, zvolal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Tuto smrt, smrt bez Boha on už okusil za nás. Abychom, až přijde naše hodinka, my už nemuseli volat: Bože můj, proč jsi mě opustil. Pro něj, pro tuto jeho smrt není naše smrt již tím, čím bývala a čím by ji chtěl ďábel pořád mít: smrtí bez Boha. Je to, bude to konec života. Ale ne konec Boží lásky. Tento strach, tuto hrůzu ze smrti bez Boha již mít nemusíme. Stálo to našeho Pána velkou cenu: jeho život, jeho tělo a krev. Ale on tu cenu za nás zaplatil.

A vyjádření kultické: Stal se nám bratrem, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu.  Veleknězem. Kdo byl velekněz? V lidu izraelském to byl ten z jejich společenství, kdo předstupoval před svatého Hospodina, ale ne sám za sebe, nýbrž za celý lid hříchem porušený a obtížený. Nuže, zde je řečeno (a na několika dalších místech této epištoly též), že tím naším veleknězem je Ježíš Kristus. Představme si to názorně: On stojí před Bohem za nás, kteří bychom se pro svůj hřích před něj nemohli postavit, přimlouvá se za nás, zastává se nás, smiřuje nás se svým Otcem, aby nás od jeho lásky nemohly odloučit ani naše hříchy. Ty tady ovšem jsou, nikdo se nedomnívej, že nejsou. Kdyby jich nebylo, mohl ten příběh opravdu skončit na Květnou neděli a Velkého pátku by nebylo třeba. On to o nás ví. Proto nemohl zůstat na kříži, nemohl zůstat v hrobě, nýbrž vystoupil k Otci a tam, jako milosrdný a věrný velekněz vyjednává za nás a zápasí o nás, stále nemoudré a stále provinilé. U Božího trůnu vede naše záležitosti jako náš bratr velekněz, náš nejstarší bratr, který předstupuje před Otce za své nemoudré a provinilé sourozence. Obětoval pro nás hodně: své tělo a svou krev. Za okamžik si to připomeneme u jeho stolu. Až se tedy u Kristova stolu postavíme před Boha, vězme, že tu budeme stát v zákrytu za svým bratrem veleknězem.

A konečně obraz třetí, praktický: Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm,na něž přicházejí zkoušky. Jako takový mezi nás přišel. Ne jako v bájích antičtí bohové, kteří také čas od času zavítali mezi smrtelníky, většinou inkognito, aby si s nimi zašpásovali nebo aby si je trochu prolustrovali a zase se věnovali svým radovánkám. Ne tak náš Pán. Sám byl vystaven zkouškám a utrpení, nezůstaly mu cizí zkoušky, jež na nás občas dolehnou – kdo z nás může říci, že se mu všechny zkoušky vyhnuly? A my víme, kdo nám ve chvílích zkoušek může pomoci, chce pomoci, pomůže.

Tři věci tu tedy epištola uvádí jako smysl Ježíšova ponížení: Přemáhá strach ze smrti bez Boha. Zastává se nás u Boha. Pomáhá ve zkouškách.

Když toto všechno uvážíme, když pomyslíme, že jeho láska stačí na náš strach, na náš hřích, na naše zkoušky, pak snad opravdu: Sice to ještě nevidíme, ale už doufáme a věříme, že jemu je už vskutku podrobeno všecko. Vítej, Králi náš.

Vzkříšený Pane,

děkujeme ti, žes se z velké lásky stal naším bratrem.
Je toho věru dost, aby ses za nás mohl stydět.
Ty se nás však ujímáš.
u Otce se nás zastáváš,
svým evangeliem rozptyluješ náš strach ze smrti,
svým Duchem nám pomáháš, když procházíme zkouškami.
Za to ti, Pane děkujeme.
Dej, abychom ti stále více věřili,
za tvé ponížení se před lidmi nestyděli,
na tvé vítězství spoléhali
a v lásce sloužili všem potřebným.
O to tě, Pane, prosíme.
Amen.

číslo 113, leden 2011
předchozí   další

Obsah

Kázání
Malé ankety
O údech hlasovných
Z jednání staršovstva 9.12.2010
Žijeme s vírou (recenze)
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).