Vinohradský sbor ČCE

Církev tu není sama pro sebe

Kázání Olgy Navrátilové na Vinohradech 5.6.2011

Sk 1,1–14

Milé sestry, milí bratři,

„Ježíš hlásal království Boží – a přišla církev.“ Tuto větu napsal na začátku dvacátého století jeden francouzský teolog (Alfred Loïsy). Údajně ji nemyslel ironicky – ale od té doby ji mnozí lidé opakují, tentokrát už skutečně s ironickým podtónem.

Církev je posledních sto, dvě stě let značně nepopulární. Že by mohlo být „něco nad námi“, připouštějí mnozí. Že Ježíš byl zajímavý a inspirativní člověk, o tom takřka není sporu. To až jeho učedníci všechno pokazili. Až do dnešních dob to jsou buď náboženští pomatenci nebo vypočítavci, kteří využívají slabosti a strachu druhých, aby je ovládli. K tomu, abych věřil a žil poctivý život, žádnou církev nepotřebuji.

Tato kritika se nedá šmahem odmítnout. Po celých dva tisíce let existence církve učedníci skutečně mnohé pokazili. A kazí dodnes. Lidská slabost je v církvi více než patrná – a je o to zvrhlejší, že se halí do velkých slov a ohání se Pánem Bohem. Sladké řeči o lásce a unylý tón v sobě často skrývají pohrdání druhými. Uzavírání se před světem a dělení lidí na nás a na ty druhé je mnohdy projevem vlastní nejistoty, slabosti a strachu. Za víru se leckdy vydává fanatismus spojený se sobectvím a krutostí. My evangelíci máme nadto často ve zvyku vidět všechny nedostatky jen u těch druhých – zvláště u katolíků. Jako bychom my jediní zůstali uchráněni od nevěry a naše toleranční rodokmeny a odkaz na slávu české reformace byly zárukou naší věrnosti Ježíši Kristu.

Přes všechnu svoji bídu je ale církev nutná. V ní a skrze ni přichází Ježíš Kristus do světa.

Ve čtvrtek, kdy se slavil svátek Nanebevstoupení, to bylo čtyřicet dní od neděle, kdy jsme slyšeli: „Kristus vstal z mrtvých.“ Ženy nacházejí prázdný hrob. Malomyslní a bezradní učedníci se setkávají se svým vzkříšeným Pánem. Stolují s ním. Dotýká se jejich srdce, když čtou Písmo. To, co Ježíš za svého života činil a učil, došlo ve vzkříšení svého potvrzení: v Ježíši jednal Bůh. A jedná v něm i nadále. Lukáš, který je autorem jak evangelia, tak Skutků apoštolských, mluví o čtyřiceti dnech, ve kterých se Ježíš po svém umučení ukazuje apoštolům. V této lhůtě, kterou známe i z jiných míst v bibli, učedníci poznávají, že ten, s kým se nyní setkávají, je stejný jako ten, kdo s nimi putoval po Galileji, konal mocné činy a učil o království Božím. Není to duch ani výplod jejich náboženské zanícenosti, ale jejich živý Pán. Čtyřicet dní radosti ze vzkříšení i přípravy na to, co má přijít.

Těchto čtyřicet dní vrcholí nanebevstoupením. Tak jako kdysi Eliáš i Ježíš byl vzat do nebe – zahalil ho oblak a zmizel učedníkům z očí. Lukáš toto nanebevzetí líčí jako zvláštní událost – ale můžeme je chápat i jako vyprávění, které pomocí zvláštního příběhu vysvětluje, co to také znamená, že Ježíš byl vzkříšen. Nanebevstoupení je součástí vzkříšení. Ježíš vstal z mrtvých. Bůh se k němu přiznal. Je tu a je živý. Jenže jinak, než tu byl před svou smrtí. Nemůžeme s ním mluvit jako s druhým člověkem. Nevidíme ho. Ale právě proto je tu pro všechny. „Sedí po pravici Otce“, jak obrazně vyznáváme. Tak je naším Pánem, soudcem a přímluvcem. To je radostné zjištění. Nemusíme se obávat žádného lidského pána ani soudce. Nám vládne a nás bude soudit ten, za nímž stojí Bůh. A je to pán i soudce milosrdný. Je to tentýž Ježíš, který odpouštěl hříchy, ujímal se slabých a zavržených a napomínal mocné a pyšné. Který sám sebe vydal na kříž.

Lukáš z didaktických důvodů pomocí příběhu o nanebevstoupení rozděluje to, co vlastně rozdělit nejde: Vzkříšený Ježíš je u Boha – a zároveň uprostřed svých učedníků. A skrze své učedníky je přítomen ve světě. „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ To jsou podle Lukáše poslední Ježíšova slova před tím, než učedníkům zmizí z očí. Skrze své učedníky je tu Ježíš pro všechny. Pro všechny národy světa i pro všechny budoucí generace.

Mezitím ale učedníci hledí do nebe za odcházejícím Ježíšem. Dva muži v bílém rouchu, které známe už od prázdného hrobu, je musí napomenout: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi. Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Nedívejte se do nebe a nedívejte se zpět – ale hleďte kupředu. Ne vzpomínání na zašlou slávu, ne útěk ze světa – vaším úkolem je svědčit o Ježíši Kristu jako o tom, kdo je živým Pánem. Kdo je vládcem tohoto světa – i když zatím pouze skrytým. Ale on znovu přijde a jeho skrytost bude odhalena. Svět o tom zatím neví, ale vy o tom víte – a podle toho jednejte.

„Ježíš hlásal království Boží – a přišla církev.“ Kdyby nepřišla, zůstal by Ježíš dávno zapomenutým Galilejcem. Kdysi Římany ukřižovaným židovským náboženským reformátorem. Možná by na něj narazil ve starých rukopisech nějaký historik zabývající se dějinami Blízkého východu a článkem o něm by rozšířil svoji publikační činnost v časopise, který čte pouze několik dalších badatelů – ale to by bylo pravděpodobně všechno. Jako živý a vzkříšený Pán se Ježíš ukazuje jenom v církvi. Je to právě církev, která svědčí o tom, že v činech i učení onoho muže z Nazaretu jednal a jedná Bůh. Jen v ní a skrze ni mohl každý z nás poznat, že Ježíš Kristus má zásadní význam pro náš život. Že je živým Pánem, vaším i mým. Dosvědčovat Ježíše Krista je jediný úkol církve – a také jediný důvod její existence.

Církev, která na tento svůj úkol zapomene, důvod pro svoji existenci ztratí. Ve stanovách jedné církve, nedávno registrované ministerstvem kultury, se píše: „Zánik církve nepřichází v úvahu.“ To je i není pravda. Základem a Pánem církve je Ježíš Kristus – proto církev Kristova v tomto světě nezanikne. Ale to neznamená, že nemůže zaniknout Českobratrská církev evangelická. Nebo náš vinohradský sbor. A zanikne – pokud ztratí tento svůj základ ze zřetele. Zpronevěříme-li se svému Pánu, k čemu nám potom bude kostel a dům? K čemu nám bude farář a staršovstvo – všechen ten provoz? Ztratí-li sůl slanost, čím bude osolena? Ani odvolání na Masaryka a Miladu Horákovou nám nepomůže. Církev tu není sama pro sebe – není partou kamarádů, kterým je spolu dobře – je tu kvůli tomu, aby skrze ni svět poznával Boha, který jedná v Ježíši Kristu.

Úkol církve ve světě je jedinečný – nenahraditelný. To může svádět k pýše a triumfalismu. Ježíš však učedníkům klade jasné hranice. Když se ho ptají, zda už v tomto čase chce obnovit království Izraele, zarazí je: „Není vaší věcí znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.“ Vy máte být mými svědky. My se leckdy snažíme dokázat druhým kulturní význam církve. Usilujeme o zájem veřejnosti, novinářů a politiků. Být Ježíšovými svědky však znamená zaujímat stejný postoj, jaký měl i on – a být připraven, je-li to třeba, ho následovat i na cestě ponížení a utrpení. Tím pravým svědectvím je služba, poslušnost a připravenost k oběti.

Ježíšovými svědky se učedníci stanou tehdy, až podle jeho zaslíbení dostanou sílu Ducha svatého. Zatím mají čekat v Jeruzalémě. Stejně jako církev nežije sama pro sebe, nežije ani sama ze sebe. Na jejím počátku je Boží zaslíbení a čekání učedníků – a to čekání na modlitbách. Apoštolové, ženy, Marie i bratři Ježíšovi se svorně a vytrvale modlí. Modlitba je základní postoj církve. Ani sebelepší prezentace před veřejností, ba ani usilovné rozvíjení sociálních služeb nejsou tím, co může církve v sekularizované České republice i Evropě zachránit – ale pouze vytrvalá modlitba. Nepřestávat prosit Ducha svatého o zmocnění, sílu a poslušnost, abychom dovedli být Ježíšovými svědky. Jiné cesty není.

číslo 118, červen 2011
předchozí   další

Obsah

Církev tu není sama pro sebe
Noc kostelů 1
Noc kostelů 2
Malá zpráva o dorostu
Šáreckým údolím ke svatému Matěji
Gottland
Z Bohemky do Bělče
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).