Vinohradský sbor ČCE

Hospodin promluvil

Kázání Martina Prudkého na Vinohradech 5. 9. 2011

text: Iz 40, 1–8 (ČEP)

Milí bratři a sestry

ona slova „potěšujte, potěšujte můj lid, praví Bůh váš?“ kázal Hospodinův prorok judským přesídlencům, vyhnancům Božího lidu v babylonském exilu v jejich druhé či třetí generaci. Ta slova tedy byla původně určena unavené, pomalu vymírající diasporní komunitě Božího lidu, „církvi“, která se už postupně zabydlela a přizpůsobila ve většinové společnosti prosperující babylonské velkoříše; ta slova byla adresována synům a dcerám Izraele, jejichž děti a vnukové se už čím dál méně hlásili k tradicím otců? Tento kontext původních adresátů ale není rozhodující; tím, že bylo toto kázání zahrnuto do Bible, že je součástí knihy Izajáše proroka, je přece také slovem pro nás – i když žijeme v úplně jiné době než původní adresáti těchto slov. Tím, že se toto kázání stalo součástí Písma svatého a že se po staletí až dodnes pravidelně čítává, nabývají slova prorockého kazatele z babylonského exilu nové a nové účinnosti. Ostatně, naše dnešní situace „lidu Páně před Boží tváří“ má některé velmi podobné rysy: ve společnosti, v níž žijeme, jsme jako církev také menšinou (jako křesťané; jako evangeličtí křesťané pak obzvlášť), trochu zvláštní skupinou, ovšem tolerovanou; v něčem tak trochu „cizinci“ (z vnějšku viděno se jevíme snad trochu divní – ale v pluralitní, moderní „babylonské“ společnosti, proč ne: každý je nějak „barevný“ v tomto pestrém světě).

Na druhou stranu, po pravdě viděno, jsme v onom většinovém kontextu, který nás obklopuje (v tom „Babylónu dnešního světa“), celkem spokojeně zabydlení, dobře si v něm žijeme, nejsme pronásledováni, můžeme si pěstovat ty své zvláštní tradice (den upálení Mistra Jana Husa je dokonce státním svátkem!) a nijak intenzivně nepomýšlíme na to, že bychom na Boží zavolání měli vyrazit někam na poušť (ani doslova, ani metaforicky). V mnoha ohledech splýváme s většinovou společností do té míry, že na nás ani žádná výraznější zvláštnost není moc vidět?

Tedy, k  takovým adresátům – k zabydlené, lehce unavené, z její specifické vůně už jaksi vyčichlé, mizící komunitě Božího lidu – míří ona slova, která máme zachycena ve 40. kap. knihy Izajáše proroka. Ovšem: ta slova jsou zvláštní, nečekaná, burcující! Ona tu situaci nepopisují, nýbrž proměňují.

I. „Potěšte, potěšte můj lid

– říká Bůh váš?“

Tedy, zaprvé, považte: Bůh MLUVÍ! – Kdo by to byl řekl! Tady, v tomto babylónském světě, daleko od Jeruzaléma, bez chrámu; ve vyhnanství? A jeho slova k vám, lide Boží, jsou dobrá! Je to pozitivní oslovení. Řeč, která chce potěšit!

Pokud nás toto nepřekvapuje, pokud nám toto nepřijde divné, hodně divné, tak je to nějak špatně. Možná jsme na taková „dobrá slova“ v církvi přivyklí až k netečnosti; asi jsme vůči nim imunizovaní; jaksi nějak nemáme „uši k slyšení“, abychom zaslechli evangelium, abychom vnímali jeho překvapivost! Vždyť přece to, že k nám "Bůh náš mluví, že nám adresuje dobrá slova, není normální! (ani v tomto úžasném, babylonském světě, kde se nabízí a prý i sežene doslova všechno.)

Ptáte se: JAK k nám Bůh náš mluví? To je klíčová věc! Náš se k ní text vyjadřuje docela jasně: skrze své posly, skrze posly svého slova. Není tu uvedeno přesně a jmenovitě, kdo to je – jestli se jmenuje opravdu Izajáš nebo nějak jinak – ale to je celkem jedno; nezáleží na jménu svědka, záleží na slovu, které má vyřídit. O to běží. A tak Bůh náš někoho povolává, pověřuje, „volá“, aby potěšoval a promlouval jeho jménem – a ta slova k nám takto, jako slova Boží (skrze proroka) zaznívají; k nám ovšem zaznívají už jako slova biblické knihy, jako svědectví Písma, jako slova Bible, jimž nasloucháme takto při bohoslužbách. Takto k nám Bůh promlouvá; když tato slova čteme a když jim nasloucháme.

Všimněme si, jak jsou ta slova formulována. Nejen jako přímé Boží oslovení (jakoby formou citátu); to také. Ale přitom zcela jednoznačně jako svědectví biblického kazatele, prorockého svědka, biblického vypravěče:
„Potěšte, potěšte můj lid“ – praví Bůh váš. (dosvědčuje prorocký svědek)

A Boží výzva k potěšování pak pokračuje konkrétní instrukcí:
"Mluvte k srdci Jeruzaléma a volejte k němu:
  že už je konec vašeho znevolnění; že už je zaplaceno za vaše hříchy?
  Je tu zlom; nastává nový čas! Exil končí, je konec s Babylónem. Zeď bránící návratu na Sijón padla!

V několika odstavcích se tu pak rozříkává, oč v této výzvě, která nahlašuje zlom, velikou změnu, v jádru věci běží. Natřikrát zazní v tom přečteném oddíle „hlas“, který nás chce oslovit evangeliem – zvěstí o překvapivém, životodárném dění, jímž Hospodin vstupuje do našeho žití… Pojďme si to tedy v několika odstavcích rozříkat?

II.

Nejprve „hlas volající“ říká (v. 3–5):
"Na poušť obraťte cestu Hospodinovu!
Napřimte na pustinu silnici Boha našeho!
Každé údolí ať je vyvýšeno
a každá hora a pahorek ať jsou sníženy.
I bude pahorkatina rovinou
a horské hřbety úvalem. "

Boží dílo se tu líčí přírodními obrazy – jako mimořádný, fantastický zásah do krajiny: horské štíty mají být sníženy a údolí vyvýšena, aby vznikla bezpečná, pohodlná cesta pro dílo Hospodinovo, totiž cesta pro návrat poutníků z exilu do země zaslíbené.

Dobře přitom ale vyslechněme poslední verš tohoto básnického obrazu. K čemu tento obraz o návratu judských exulantů míří, co se vlastně v tomto úžasném dění ukáže není to, že Boží lid je pašák (hrdina), který ten hrozný exil (tu dobu temna) statečně přežil a teď se tedy slavně vrací do země otců. Nikoli! Ono „připravte cestu,“ ať uhnou všechny hory směřuje k tomu, že
" … se ukáže sláva Hospodinova
a všechno tělo
(tj. všichni lidé po celé světa šíři) společně uvidí,
že ústa Hospodinova promluvila."

Zvláštní! A podstatné! O  to tu tedy běží; proto se připravuje ta cesta, pro Hospodinovo slovo, jež dochází naplnění. A to všem lidem na svědectví: ať všichni lidé vidí, co se děje, když dojde na slovo Hospodinovo.

III.

Tedy: Hospodin promluvil – a to se pak „začínají dít věci“.

Už jsme nad naším textem pozorovali, že Hospodin mluví skrze posly, skrze své svědky, proroky, kazatele? které si povolává a posílá ke svému lidu.

Druhá sloka našeho oddílu nám umožňuje nahlédnout pod pokličku takového povolání. Nemělo by nás překvapit, že oslovovaný posel se brání, vymlouvá, má plno dobrých důvodů, proč se Hospodinovými ústy nestát (jako Mojžíš u hořícího keře).

Pravící hlas rozkazuje, povolává: „Volej!“
… a oslovený, vyzvaný na to odpovídá:
„Co mám volat?!“ – Co mám kázat?!
Vždyť každý člověk („všeliké tělo“) je jako tráva? a všechna lidská solidarita je jako polní kvítí? „Usychá tráva, kvítí vadne?“

To je na jedné straně tak trochu výmluva, na druhé straně však zdravě střízlivá řeč. Tak to přece je! Sama Bible o tom takto na řadě míst mluví; třeba v knize Kazatel, kde opakovaně zaznívá refrén, že „všechno, všechno pomíjí?“; každý lidský život a všechno v něm nakonec pomíjí – jako to polní kvítí. Nic lidského není věčné.

K této obecné moudrosti zde prorok ještě navíc přidává další důležitý motiv: Ono všechno to lidské pomíjí proto, že je vydáno Božímu soudu. Jako když na kvítí v Judsku zavane horký vítr z pouště a všechno naráz uschne, tak je to s lidmi a jejich dílem, když je protříbí vítr od Hospodina. Lidský život je křehký jako květina.

Však to judští zažili. Hospodin na ně přece pro jejich hříchy bouřlivě zavanul a všechna ta jeruzalémská sláva a nádhera na tom najednou byla jako polní tráva. Proto jsou už půl století v exilu, pod soudem; proto je Jeruzalém vypleněn, chrám Hospodinův zbořen; proto lid Hospodinův strádá ve vyhnanství a jako „zvláštní lid Páně“ mizí v multikulturním světě daleké ciziny. „Tráva uvadá, květ vadne?“

Co volat, co kázat do takové situace? Onen hlas, který proroka povolává ke kázání, to říká (napovídá, zadává). Nejprve, přímo navazuje na onu skeptickou notu; zopakuje ta obrazná slova o všeobecném pomíjení, aby to ale jako trumfem přebil neslýchanou zvěstí:
(Ano, zajisté –) Usychá tráva, kvítí vadne. Tak jest!
Ale slovo Boha našeho právě do této bídy vstupuje a koná v ní své dílo!

Ano, to usychání a vadnutí je asi dobrý obraz života Božího lidu; ale to přece není všechno! Obsahem našeho kázání přece nemůže být jen popis situace, truchlivá anamnéza toho, jak neslavně na tom jsme před Boží tváří. Obsahem kázání, evangeliem, má být (a jest!) to, že Bůh ze své dobroty a ze své iniciativy do naší bídy vstupuje a proměňuje ji; že nás z toho pomíjení a samospádu záhuby vytrhuje, pozvedá, vyvádí.

IV.

V této souvislosti je – bratři a sestry – vhodné si podrobněji všimnout slovesa, které v té poslední citované větě tvoří přísudek: Co to „slovo Boha našeho“ vlastně přesně dělá?

Většina českých překladů zde (bohužel) není dost přesná; resp. dává se svést řeckou a latinskou tradicí Bible:

  • ČEP překládá: „Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé“ navěky.
  • BKR má: „Usychá tráva, květ prší, ale slovo Boha našeho zůstává“ na věky.
  • B21 má: „… slovo našeho Boha však věky přetrvá“.
  • ČSP má: „… slovo našeho Boha obstojí“ navěky.
Všechny tyto překlady zdůrazňují trvalost, nepomíjivost, spolehlivost v čase. – To je jistě vhodný motiv u Božího slova (které je zajisté věrné a spolehlivé) v protikladu k pomíjení trávy, resp. pomíjení všelikého těla. Tak to má ostatně už starý řecký překlad (LXX) a po něm také latinská Vulgáta (verbum autem Dei nostri stabit in aeternum = „ avšak slovo Boha našeho bude stát na věky).

Taková výpověď o „Božím slovu“ je ale naprosto statická; bez pohybu, bez dynamiky života. Všechno hyne, ale „Boží slovo“ zůstává; pevné a nepohnutelné jako skála, na věky.

Tady ale – právě v tomto kontextu! – však běží o mnohem víc: tvar hebrejského slovesa jáqúm zde vyjadřuje velikou dynamiku – doslova můžeme přeložit „slovo Boha našeho vstává, povstává“: Hup, vztyk, všechno vyskoč! Je to stejné sloveso, které se v hebrejštině používá také pro „vzkříšení“. Asi je znáte, bratři a sestry, z evangelijního příběhu (Mk 5,41), kde Ježíš křísí dcerku Jairovu; přichází k ní, bere ji za ruku a říká aramejsky: „talitha qum!“ – To je: „Dívko vstaň!“ (vyskoč!). Takto v našem textu vstává Boží slovo: výrazným „hopla“ vstříc novému životu.

Právě po těch předchozích obrazech, které vyjadřují vertikální pohyb (shora dolů, opadávání, vadnutí), přichází jako antiteze pohyb vzhůru, pozvednutí, povstání: evangelium v této souvislosti znamená docela názorně: Vztyk! Vstávat! Vyrážíme?! Tady nejde o to, že Slovo Boží je neproměnné v čase, že je trvalé a trvanlivé (co je trvanlivé, co nepodléhá změnám, je obvykle bez života!). Zde naopak běží o to, že Bůh se svým slovem překvapivě vstupuje do našeho vyprahlého žití – jako dynamická změna, jako nečekaný moment obratu , jako mocný impuls proměny, který vadnutí mění v obnovu, smutek v naději, truchlení v radostný výskot.

Kdo znáte – milí přátelé – biblické příběhy, víte, že tuto dynamiku, tuto pointu Božího díla napořád vyjadřují; rozmanitě, na mnoho způsobů, ale v jádru věci běží vždy o to, že Bůh náš přichází do našeho žití, aby perspektivu vadnutí a výhled na smrt prolomil perspektivou života, výhledem nové naděje; aby vzkřísil k novému životu – takovému, jaký si v horizontu vegetačního cyklu vůbec neumíme představit!

Ano, zajisté, „všeliké tvorstvo je jako tráva … tráva usychá, květ vadne“ (Tak jest.) Ale Bůh náš, Panovník Hospodin, do toho vstupuje, přichází, jeho Slovo vstává a to se pak i uprostřed té naší uvadlosti dějí nové věci! Přichází život, změna. – Jako třeba v tom údolí suchých kostí, o kterém zpívá prorok Ezechiel.

V.

Úvod Janova evangelia, který jsme zde slyšeli jako první čtení, to vyjadřuje jinými slovy, ale věcně mluví o tomtéž. Hymnicky opěvuje Boží dílo v Kristu jako dynamické působení Božského Slova, jež bylo na počátku a skrze něž vlastně vše povstalo. V tomto Slovu (jež „bylo u Boha, jež bylo Bůh sám“ [boží přítomností]) byl život a život byl světlo lidí. „A to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi?“ Tedy Boží slovo mezi námi ne jako „trvalá, neměnná a neproměnná pravda“, nějaká trvanlivá teze, co beze změny přetrvá věky, nýbrž Slovo Boží jako dynamický princip života, jako tvůrčí moc, jako zdroj a zřídlo záchrany před zmarem, jako světlo lidí, jako život sám. Totiž: v díle Ježíše Krista, v příběhu jeho života a vítězství nad smrtí. To je evangelium podle Jana!

Bratři a sestry, jsem přesvědčen, že to, co dosvědčují prorok Izajáš i evangelista Jan, je v jádru věci jeden příběh, jedno evangelium; jedno, totéž Boží dílo, které povstává uprostřed nás. Na Ježíšově příběhu, jak jej dosvědčují evangelia, můžeme dobře porozumět tomu, že sice všeliké tělo je pouhá tráva ( i Ježíše bylo možné zmučit, zohavit, přibít na kříž a uložit mrtvého do hrobu ), ale Slovo Boha našeho povstává na věky" a že právě v tom se ukazuje Hospodinova sláva, jak o ní svědčil Izajáš (všem na svědectví).

Pokud tomu porozumíme, pokud na toto svědectví slyšíme, pak mi asi dáte za pravdu, že to nejlepší, co člověk může udělat, je tomuto slovu, tomuto dílu Božímu důvěřovat, přijmout je, jeho perspektivou a jeho dynamikou se dát životem vést (často doslova nést) a Toho, jenž se nás takto divuplně ujímá, za to vděčně chválit. K tomu vás – bratři a sestry – chci pozvat. Amen.

číslo 120, říjen 2011
předchozí   další

Obsah

Hospodin promluvil
Vytvářet pocit, že je stále někdo „doma“
Táborové ohlédnutí
Holandské obrázky
Pozvání k dobrovolnické práci
Program nedělní školy
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).