Vinohradský sbor ČCE

Víme-li o Boží bezpodmínečné lásce, nemusíme se srovnávat s druhými

Kázání Olgy Navrátilové na Vinohradech 30.10.2011

Lk 18,9–14: 9O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: 10„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. 11Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil:,Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. 12Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.' 13Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal:,Bože, slituj se nade mnou hříšným.' 14Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Farizeus a celník. Ježíš nemohl zvolit hlavní postavy pro své podobenství protikladněji.

Farizeové byli zbožní lidé. Brali vážně Boží zákon. A to v době, kdy hrozilo, že se víra v Hospodina rozplyne v nábožensky pluralitní a mnohdy také lhostejné společnosti. Tedy ve společnosti, která je trochu podobná té naší. Farizeové chtěli být jiní než jejich okolí, chtěli poslouchat Hospodina. Dodržovali množství příkazů a zákazů, které nacházeli v bibli a které dále rozpracovávali. Takto měli pamatovat na Boha ve všem, co dělají; každá chvíle měla být naplněna Boží přítomností.

Celníci nebyli v žádném případě slušní lidé. Kolaborovali s římskou okupační mocí a měli z toho prospěch. Okrádali své spoluobčany, své bratry a sestry. Tedy žádné příklady hodné následování – ani tehdy, ani dnes.

Takový farizeus si zasloužil úctu, celník opovržení.

Farizeus a celník vystoupili do chrámu, aby se modlili. Oba svoji modlitbu začínají stejně: oslovují Boha. Přesto se však pouze jeden z nich modlí k živému Bohu. Druhý se modlí jenom sám k sobě.

Kde se stala chyba? Proč se celník vrací ospravedlněn, a farizeus ne?

Farizeus totiž ospravedlnění nepotřebuje. Je spravedlivý sám ve svých vlastních očích. Modlitbou se neotvírá Bohu a nenaslouchá mu, ale pouze si potvrzuje, co si o sobě sám myslí. Všimněme si, jak o sobě mluví: Nejsem jako druzí lidé, nejsem jako tady ten celník. To je dozajista pravda. On je na rozdíl od celníka slušný člověk, nekrade, dodržuje zákon, necizoloží. Žije zbožným životem, odevzdává desátky. Farizeus není pokrytec. To, o čem mluví, také doopravdy dělá. Kéž by tak jednalo více lidí.

Farizeus není pokrytec, přesto sám sebe hluboce klame.

Farizeus má za to, že důstojnosti v Božích očích získá teprve tehdy, když bude žít zbožným a mravným životem. A vzhledem k tomu, že se mu to daří, je sám se sebou spokojen. Věří, že i Bůh je s ním spokojen. Může si sebe vážit. Svůj život zvládá sám, nikoho nepotřebuje. Modlí se sice k Bohu, ale je plný sám sebe. Děkuje. Ale ne za to, co dostává, nýbrž za to, co sám zvládl. Neví o své závislosti na Bohu. Neví nic o své slabosti a hříšnosti, neví ale také nic o Boží lásce. Běda, když by se mu jeho život vymkl z rukou – k takovému Bohu, kterého si vytvořil a který soudí lidi podle jejich výkonů, nemůže volat o pomoc a slitování.

Stejně jako Boha nepotřebuje farizeus ani druhé lidi – snad pouze k tomu, aby si ve srovnání s nimi mohl potvrdit, že je jiný, lepší. Nejsem jako ti druzí. Podle svých vlastních měřítek dělí lidi na Bohu milé a Bohu odporné, slušné a ty druhé, mě a ty ostatní. Zůstává tak jen sám se sebou a s obrazem Boha, kterého si stvořil. Co se však stane ve chvíli, kdy jednou to srovnávání nevyjde pro farizea tak lichotivě? Na čem potom založí svou sebeúctu?

Farizeus nevolá k Bohu, a Bůh mu tedy ani neodpovídá. Farizeus je spravedlivý ve svých vlastních očích, nepotřebuje tedy Boží ospravedlnění.

S celníkem je to úplně jinak. Stojí před Bohem a stydí se. Nemá být na co hrdý. Hřešil, a to zle. Ví, že nemá nárok na nic. Nepotřebuje se ani srovnávat s farizejem, aby věděl, že úctu druhých si nezaslouží. Sám ve svých očích ji ztratil. Nic si nenalhává, je k sobě upřímný.

Přesto k Bohu volá. Prosí o smilování. Vyznává svůj hřích před Bohem, který může dát nový začátek. Vrátit ztracenou důstojnost. Otevírá se, vychází sám ze sebe. Ve své bídě jasně vidí, že před Bohem nemůže spoléhat na své vlastní zásluhy, že je ve všem závislý na Boží lásce.

Celník se vrací domů ospravedlněn, na rozdíl od farizea. Na rozdíl od farizea totiž poznává, že Bůh svoji lásku dává zadarmo. Farizeus neví, že by pro Boha byl stejně důležitý, i kdyby nedával desátky a nepostil se dvakrát týdně. Farizeův Bůh je přísný, nedává nic zadarmo. Proto je farizeus tvrdý k sobě i k druhým. Celník je slabý a o své slabosti ví. Přesto se dozvídá, že i tak jej Bůh přijímá.

Kde jsme v tomto podobenství my? Snad bychom rádi řekli: jsme tím celníkem. Opravdu? Není to falešná pokora? Vždyť se, předpokládám, snažíme žít docela slušným životem, chodíme do kostela, čteme bibli, modlíme se, platíme salár (ačkoli na rozdíl od farizea asi ne celou desetinu z toho, co získáme).

Jsme tedy jako ten farizeus? Vyznáváme přece pravidelně, přinejmenším při bohoslužbách, že jsme hříšní lidé. Prosíme Boha o smilování. Víme o tom, že Boží milost je možno získat pouze zadarmo.

Přesto se ale takovým farizeem můžeme velmi snadno stát. Snad někdy cítíme uspokojení z toho, že nejsme jako mnozí jiní lidé. Že jsme třeba pracovitější, poctivější, vzdělanější, máme hlubší zájmy než nakupování – asi každý z nás by něco našel.

A že vyznáváme viny? I viny se dají vyznávat dostatečně pyšně. Podívej se na mě, Pane Bože, jak se před tebou pokořuji. Nejsem přece jako ti ostatní lidé, co si myslí, že na všechno stačí sami, že tě nepotřebují. Učili nás, že před tebou obstojíme pouze tehdy, budeme-li dostatečně pokorní – a tak se hrdě biji v prsa a po očku sleduji ty, kdo tak nečiní. Jenže tehdy se mi můj Bůh mění z laskavého Otce na tvrdého tyrana. Boha, který uděluje svoji náklonnost pouze tomu, kdo se před ním pokorně sklání. Ty ostatní, kteří se takto klanět nechtějí, nemilosrdně stíhá. Není divu, že se takovému obrazu Boha a člověka mnozí vysmívají. Je opravdu směšné a člověka nedůstojné, když se snaží získat svoji důstojnost jako odměnu za dostatečnou pokoru před tím, kdo je mocnější než on. Takto vidí křesťany někteří kritikové křesťanství. Křesťané se podle nich třesou před Boží odměnou a trestem, žebrají o Boží lásku, ale přitom jim Bůh slouží jenom k tomu, aby mohli pohrdat druhými a sami se cítit dobře.

Bůh farizeův z Ježíšova podobenství i Bůh falešně pokorného křesťana jsou pouze karikaturami Boha. Modlami, které vyžadují tvrdou službu, ale na oplátku nabízejí pocit výlučnosti. Člověk, který má takového Boha, nedává zadarmo nic sám sobě ani druhým. Lidi dělí na farizeje a ty ostatní, křesťany a okolní svět, lidi dobré vůle a ty druhé, lidi slušné a podfukáře, politiky, zločince.

Bůh celníkův a Bůh Ježíšův je však jiný. Celník si ve své obnažené bídě uvědomuje to, co nám, kteří jsme spíše někým mezi farizeem a celníkem, může zůstat skryto. Že totiž přijetí a důstojnost v Božích očích i v očích druhých lidí si nikdy nemůžeme zasloužit. Že je můžeme jen s vděčností přijmout. Jsme na Bohu i druhých závislí. Potřebujeme, aby nás Bůh i druzí přijímali, máme-li přijmout sami sebe. Bez jejich lásky ztrácíme sami sebe, zůstáváme sami, hyneme.

Přátelství, láska rodičovská i láska manželská – to všechno jsou příklady toho, jak nutně potřebujeme druhé k životu. Potřebujeme jejich lásku, potřebujeme jejich přijetí a odpuštění. Nevystačíme si sami. Člověk, který by žil úplně sám, by se nikdy nestal člověkem. Nikdo by ho nenaučil mluvit a chodit, nedal by mu jméno, nedal mu lidskou důstojnost. Stejně tak potřebujeme Boží lásku a Boží přijetí. Potřebujeme vědět, že jsme Božími dětmi. Potřebujeme si být jisti, že k Bohu můžeme volat i tehdy, kdy jsme ztratili vše, na čem jsme si zakládali a co nám dodávalo sebeúctu. Víme-li o Boží bezpodmínečné lásce, nemusíme se už s druhými srovnávat. Nemusíme už před Bohem vypočítávat všechny svoje zásluhy. Nemusíme si také nic nalhávat, nemusíme se schovávat před Bohem i sebou. Můžeme své viny vyznat bez obav z toho, že bychom ztratili svoji důstojnost. Jsme Bohem ospravedlněni, a tak můžeme být spravedliví i ve svých vlastních očích.

Jsme-li takto ospravedlněni, nemůžeme už zůstat stejní jako předtím. Víra v milosrdného Boha volá po skutcích. Lze jenom doufat, že celník se nejen vrátil ospravedlněn domů, ale že z radostné vděčnosti zanechal svého špinavého řemesla, postil se dvakrát týdně a začal odvádět desátky ze všeho, co získal.

číslo 122, prosinec 2011
předchozí   další

Obsah

Víme-li o Boží bezpodmínečné lásce, nemusíme se srovnávat s druhými
Mluvit spolu
Program nedělní školy prosinec 2011
Dětskýma očima
Reformované hádanky pražské II.
18.12. Procházka z Újezdu do Strahovského kláštera
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).