Vinohradský sbor ČCE

Jako věřící žijeme mezi dvěma světly

Kázání Ondřeje Koláře na Vinohradech 12.2.2012

Jan 12,35–36 Ježíš jim řekl: „Ještě jen malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.

Kdo měl tehdy uši k slyšení, musel porozumět, že Ježíš mluví o své blízké smrti. Ještě malou chvíli je světlo mezi vámi, říká Ježíš. Pak už nebude, zhasne, zmizí. Proto ještě máte šanci se ke světlu přidat, dokud vám svítí a vidíte ho. Pak už ji mít nebudete.

Vzápětí Ježíš skutečně odchází a ukrývá se před zástupem. Na veřejnosti už dál mluvit nebude. Zástupy ho pak uvidí už jen umírat na kříži. Pravda, mnoho důležitých věcí ještě mezitím stačí sdělit soukromě svým učedníkům. Ale toto jsou jeho poslední slova určená celému světu. Něco jako poslední výzva či varování.

Zvykli jsme si nazývat Ježíše světlem, dokonce světlem světa. Už proroci takto hovořili o očekávaném mesiáši. Evangelista Jan si ve světelné symbolice přímo liboval. Proto nás asi zarazí Ježíšova předpověď, že světlo světa jednou nebude. Světlo ozařující cestu každého člověka zcela samozřejmě pokládáme za světlo věčné. Světlo přicházející od Boha přece nemůže být něčím dočasným, ba přímo chvilkovým. Vždyť by ho žádná tma nikdy neměla pohltit. Mělo by být pevným a nezaměnitelným orientačním bodem v našem temném a zmateném světě. Světlo, které je pro každého majákem – stačí jen zvednout oči a vidět, že i pro tebe svítí, i tobě ukazuje cestu v temných uličkách tvého života, i tobě osvětluje stinné kouty tvé duše.

Když se rozhlédneme po Janově evangeliu, zjišťujeme, že je to ve skutečnosti jinak. Ježíš je jistě tím jediným, kdo si zaslouží nést vznešené označení světlo. Jenže opětovně slyšíme, že je světlem, které přichází – a po nějakém čase svícení se jeho čas naplní a ono se vrací zpět k Bohu. Ten osvětlený úsek lidských dějin je vlastně zoufale kraťoučký – před tím i potom cesta lidstva tone ve tmě.

Teď už je jasné, proč je Ježíš tak naléhavý: nyní máte světlo mezi vámi, dostalo se vám té milosti a pocty. Tak dlouho neváhejte a připojte se k němu. Vejděte do světla, dokud víte, kam vůbec vejít a kudy jít. Nechte se osvítit, dokud máte příležitost. Betlémská hvězda je sice krásná, ale pomíjivá kometa, kterou máte šanci vidět jen jedinkrát – pak se opět ztratí v nedohledných hlubinách vesmíru a nikdy už ji nespatříte.

A až se pak svět opět zanoří do tmy, běda vám, kdo jste si nepospíšili a ke světlu jste nezamířili. V temnotě kolem dokola už ke světlu cestu nenajdete; když vám ono samo neposvítí, nikdo jiný vás k němu nepřivede. Nebudete vidět ani na krok, budete odsouzeni k tápání, zmatenému pobíhání sem a tam. Váš život ztratí pravý směr a k cíli nedojdete.

Musíme si tedy chtě nechtě přiznat, že teď žijeme v temnotách. To se neposlouchá moc hezky. Asi by bylo dobré tu tvrdou výpověď něčím zmírnit. Třeba bychom mohli doplnit: ano, svět chodí ve tmách, ale my, kdo jsme uvěřili v Ježíše, žijeme ve světle. Tak to hlásá křesťanský triumfalismus všech možných odrůd. Je to ovšem sebeklam. Evangelistu Janovi se občas vyčítá, že má trochu černobílé vidění světa, že rád dělí lidi na my a oni. V tomto případě tak tomu ovšem není. V této věci nás hází všechny do jednoho pytle, věřící s nevěřícími. Není to tak, že by Kristova církev žila v jakési světlině uprostřed temného lesa kolem. Žijeme ve světě a s ním sdílíme i jeho temnotu.

A možná i to je jeden z důvodů, proč je křesťanství dnes tak málo atraktivní. Možná jsme pro okolí málo rozzáření a zapálení. K čemu takové náboženství, které nemá ve všem jasno? K čemu náboženství, jehož stoupenci nemají jasno a pěkně uklizeno ani ve své duši? K čemu jsme, když občas ani neumíme zřetelně určit, co je světlo a co tma, čeho se držet a čemu se vyhnout? Proč bychom měli být vyhledáváni, když neposkytujeme návod na okamžité řešení životních problémů, harmonii, povznesenost nad pozemské hemžení? Jak bychom mohli být lákaví, když neumíme rychle a bezbolestně přivést k Bohu?

Takové náboženství prostě nefunguje, nesplňuje požadavky, které by ze své podstaty splňovat mělo. A tak si raději zvolme nějaké jiné, vždyť stačí jen si zaplatit meditační kurs a jsme za pár hodin blažení, anebo nějakou věštkyni, která nám za pár minut řekne, jak na tom jsme a budeme. Anebo raději dejme od náboženství ruce pryč – vždyť dobře a slušně se dá žít i bez náboženství, jen musí člověk chtít.

Při jednom televizním přenosu bohoslužeb, který se konal v mém minulém působišti, zazněla ve vyznání vin tato věta: Nejsme před tvou tváří o nic lepší než druzí lidé. Domníval jsem se tehdy, že je to zcela na místě: televiznímu divákovi, který náhodně přepnul na program s bohoslužbou, tím dáváme najevo, že se nad něj nenadřazujeme. Naopak ho ujistíme, že církev není nafoukaným spolkem dokonalých, ale právě společenstvím hříšníků – jako je i on. Budeme působit věrohodně a tak nějak vstřícně a přátelsky.

Po skončení bohoslužeb mi ovšem telefonoval jeden věřící divák a na inkriminovanou větu si stěžoval: takové sypání popele na hlavu prý jen nevěřící utvrdí v tom, že nemají mít s církví raději nic společného.

Dobře rozumím divákovým rozpakům. Skrývá se v nich totiž závažná otázka: čím se vlastně lišíme od nevěřících – kromě toho, že právě věříme v Boha? Bezhříšností jistě nevynikáme – jinak bychom asi neměli důvod každou neděli hříchy vyznávat. Jsme tedy alespoň hříšní o něco méně? Žádná statistika zločinnosti či dobročinnosti křesťanů neexistuje. Naše Diakonie sice funguje skvěle, ale i nekřesťané mají spoustu skvělých organizací na pomoc druhým. Mezi věřícími je nepochybně řada lidí s vysokým morálním kreditem – ale takoví jsou samozřejmě i jinde. Kultivuje víra člověka? Mnohé lidi jistě ano. Ale stejně tak si musíme nechat líbit už dost stereotypní a omšelý, ale přece ospravedlnitelný názor, že ve jménu víry bylo spácháno mnoho zla. Tak jak to tedy je? Jsme lepší? Jsme aspoň o něco světlejší?

Občas slýchávám vysvětlení, že sice jsme stejně hříšní jako ostatní, jenže o tom na rozdíl od nich dobře víme, před Bohem to vyznáváme, a proto se spoléháme ne na sebe, ale na jeho milosrdenství. To je nepochybně pravda a nechci to zlehčovat. Ale je to skutečně všechno, co činí křesťana křesťanem? Můžeme nabídnout jen toto? Nebo můžeme nabídnout i kus Božího království? Vždyť ono přece roste a kvasí už teď a tady, i skrze pozemskou církev. Naše vyznání, že jsme stejní jako všichni ostatní, se snadno může stát vhodným alibi pro vlastní únavu, rezignaci, neochotu pracovat na sobě a svých vztazích.

Ano, nežijeme ve světelné kouli, ale v temnotě. Ostatně, každý z nás s tím faktem denně zápasí. Není nám vše jasné a ani sami nejsme moc jasní. Nemáme žádnou božskou jiskru ve vlastním nitru, žádnou neomylnou navigaci, kterou stačí následovat a pak už v našem životě půjde vše bez zakopnutí a selhání. Proto často bloudíme, tápeme a přispíváme k temnotě kolem nás.

Přece se ale v čemsi zásadním skutečně lišíme. Věříme, že konečné vítězství patří právě světlu a ne temnotám. Temnota tu nemá být navěky. Kristus jednou zazáří všem, celý svět pozná jeho slávu. A z této naděje je možné žít už teď.

Jako věřící tedy žijeme mezi dvěma světly: Jedno k nám doléhá z minulosti. Je to světlo velikonočního rána, které se skrze všechnu temnotu přece prodírá až k nám. Druhé světlo na nás dopadá z budoucnosti. Je to sláva Krista krále, který sestupuje na zem, ujímá se našeho bolavého světa a činí všechno nové.

Ovšem nezapomeňme: Jedno i druhé světlo přichází z veliké dálky. Proto není přímé, všem dostupné, nedopadá na nás jako svit lampy namířené do očí při výslechu. Dostihuje nás nenásilně a nenápadně. Může být zpochybňováno a popíráno.

A proto také mnozí hledají jinde jiná světla. Ba dokonce je dnes všelijakých zářivek a světýlek tolik, že z toho až oči přecházejí a hlava bolí. Nedivme se: člověk v temnotě trvale žít nedokáže, i když tvrdí opak, a tak si raději rozsvítí sám a po svém. Tiché světlo světa se proto dá snadno přehlédnout – nejen kvůli všudypřítomné temnotě, ale možná ještě více kvůli všudypřítomnému, vlezlému světelném smogu.

Je to ovšem pořád dost těch, kdo ho nepřehlédli. Nedali se oklamat ani temnotou, která na všechny tíživě doléhá, ani umělým světlem, které se nás marně pokouší z té tísně dostat. Jsou to synové světla. Jsme tedy jakýmsi jeho odrazem, podobně jako Mojžíš na sobě nesl odraz Boží slávy, když se vracel od Hospodina.

Možná se ten náš odraz světla podobá spíš chabému poblikávání. Ale přesto patříme světlu. Přidáváme se na stranu toho světla, které je teď nenápadné a skoro skryté, ale jednou ozáří nebesa i zemi. Necháváme se jím inspirovat, probudit, nadchnout. To rozhodně není málo. Synové světla odmítají uznat, že temnota má nad světem poslední slovo. A stejně tak se odmítají klanět jiným světlům, byť jakkoli oslnivým.

Být syny a dcerami světla zároveň znamená dávat se do jeho služeb. Uprostřed temnot pomáhat druhým ke světlu. Být s těmi, kdo ve svých životech zabloudili nebo šlápli vedle. Ujímat se těch, kdo trpí pod nadvládou samozvaných sluncí spravedlnosti. Dodávat naději tam, kde se jí pro samou temnotu nedostává.

Ježíš řekl: dokud máte světlo, neustávejte v cestě. My si musíme jeho výrok obměnit. Světlo totiž nemáme, nevlastníme, není pro nás k dispozici. Ale přece – coby synové a dcery světla – nemáme ustávat. Stejně jako Jan Křtitel nejsme tím světlem, ale máme o něm vydávat svědectví, zvát k němu a – s pomocí Boží – i sami občas někomu posvítit na cestu. Amen.

číslo 125, březen 2012
předchozí   další

Obsah

Jako věřící žijeme mezi dvěma světly
Nestačí jen uklidňovat
Modlitba
Janské Lázně 2012
Novinky ve sborové knihovně
Program nedělní školy v březnu a dubnu 2012
Pozvánka
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).