Vinohradský sbor ČCE

Boží možnosti nejsou omezeny naší lidskou nedostatečností

Kázání Tabity Landové na Vinohradech 19. 2. 2012

čtení: Sk 10,19–36

text: Mt 8,5–13

Je až překvapivé, jak známou se stala věta onoho vojáka: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ Ve staré církvi se totiž s malou obměnou stala součástí slavení Večeře Páně. Nevím, jak je tomu právě ve vinohradském sboru, ale v některých našich sborech se těmito slovy při Večeři Páně také společně vyznává: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Co je na té větě vlastně tak přitažlivého? Proč se s ní křesťané všech dob tak hluboce ztotožňují?

Některé výroky se stávají slavnými díky svým autorům, díky osobnostem, které je vyslovily v určité významné dějinné situaci. Třeba takové „veni, vidi, vici“ – přišel jsem, viděl, zvítězil jsem. Kdyby to neřekl slavný César, sotva by si ta tři slova někdo připomínal. Ale náš případ je jiný. Tu naši větu neříká nikdo významný, ale jakýsi setník. Nižší vojenský důstojník. Více se o něm nedozvídáme. Neznáme ani jeho jméno a můžeme se spolu s novozákonními badateli jen dohadovat, že je to pohan syrského původu. Jako voják to asi není žádný velký hloubal, myslitel či rozervaná duše. Žije ve svém vojenském světě, který tvoří přísná hierarchie, kde platí rozkazy a vyžaduje se bezmezná poslušnost. Od vojáka nikdo neočekává, že dříve než pozvedne zbraň, bude řešit existenciální otázky o hodnotě lidského života a smyslu bytí. Musí to být spíše pragmatik, připravený vypnout city, nepropadat sentimentalitě a v případě nutnosti schopný zabíjet.

A přesto právě tento člověk, u něhož nenacházíme nic, co by z něj činilo potenciálního posluchače Ježíšovy zvěsti, vysloví větu, která se zapíše tak hluboko do paměti církve. S hlubokou pokorou vyznává voják svou nedostatečnost před Kristem a takřka jedním dechem vyjadřuje nezlomnou důvěru, že i v té jeho nedostatečnosti se nad ním Kristus může slitovat. „Pane, nejsem hoden…, ale řekni jen slovo… “ Tímto vyznáním se onen bezejmenný zařazuje po bok Jana Křtitele či apoštola Pavla. Oba tito velicí mužové víry totiž podobným způsobem vyznávali svou nepatrnost ve vztahu ke Kristu: „Nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv,“ pravil Jan Křtitel (Mt 3,11). „Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev,“ čteme u Pavla (1K 15,9). Zároveň však oba dva Kristu bezmezně důvěřovali.

Setníkovo jednání je překvapivé už od samého začátku. Z ničeho nic přistoupí k Ježíšovi a řekne mu: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a strašně trpí.“ To je výrazné vybočení z hierarchicky uspořádaného světa, v němž se jako voják běžně pohyboval. Otroci měli v tomto světě postavení pouhých věcí. Mnohý nadřízený by postiženého služebníka vzhledem k jeho zdravotnímu stavu pravděpodobně již dávno odepsal jako nepoužitelného. Tento setník jej však nebere jen jako výrobní prostředek. On vnímá jeho utrpení a sám se jím trápí. Ba co víc. On za něj prosí. „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a strašně trpí.“ Doslova vzato, on vlastně o nic konkrétního nežádá, jen líčí služebníkovo utrpení. Ovšem již toto samotné: všimnout si nouze druhého, upozornit na ni, stát se volajícími ústy bezmocného, již to má svůj velký význam. Něco takového je podstatou přímluvné modlitby. Když se setkáváme s nouzí druhých, našich blízkých i vzdálených, se kterou sami nemůžeme nic udělat a která nám o to více leží na srdci, předkládejme tuto nouzi Bohu ve svých modlitbách. Stávejme se tak ústy bezmocných a tiše trpících.

Ježíšova odpověď setníkovi představuje tvrdý exegetický oříšek. Ekumenický překlad ji chápe jako ujištění: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ale v řeckém originále ji lze číst také jako otázku: „Já mám přijít a uzdravit ho?“ Jako by v těch slovech zaznívala výčitka: „Já, který jsem přišel pro Izrael, mám jít k tobě, pohanovi?“ Jako by Ježíš naznačoval, že má jiné poslání. Je tu předně pro ty, s nimiž je Bůh již ve vztahu, byť všelijak narušeném. Je tu předně pro Izrael. Zcela jasně to řekl kananejské ženě, která jej prosila o pomoc pro svou dceru. Dokonce to tehdy vyjádřil dost tvrdě, že se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům. Dost možná tedy, že i zde se Ježíš zdráhá začínat si něco s tím pohanem.

Ať už jsou Ježíšova slova míněna jakkoli, setník na ně reaguje se značnou dávkou pokory. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Možná si uvědomuje rozdíl mezi Židem a pohanem. Vždyť podle tehdejších zákonů kultické čistoty se Žid vstupem do pohanské domácnosti znečistil. A to se po Ježíšovi vůbec neodvažuje žádat. Ale možná, že si svou nehodnost uvědomuje ještě v jiném, v hlubším smyslu. Nejde tu jen o to, že mezi Židem a pohanem je tato rituální překážka. Setník na začátku oslovil Ježíše „Pane“. I když Ježíš nemá vyšší vojenskou hodnost, přesto mu voják projevuje mimořádnou úctu a uznává jej za svého velitele. Jako by tím prozrazoval, že nad veškerou tou vojenskou hierarchií, v níž se každý den pohybuje, tuší vyšší instanci. Instanci, která podléhají všechny mocenské řády, řády přírody i lidské společnosti. A před ní se sklání. Proto se necítí být hoden, aby Ježíš vstoupil do jeho domu, aby pobýval v jeho společnosti.

Vždyť v tom jeho domě, v jeho srdci, v jeho mysli – podobně jako v našich domech, v našich srdcích, v našich myslích – to není dokonale připravené pro tak vzácnou návštěvu. Pro navštívení Boha samého. Naše nitro mnohdy ovládá neuspořádanost, chaos, rozpolcenost. Navenek se možná všechno jeví v naprostém pořádku. Ale v hloubi duše v sobě často neseme leccos neuzavřeného, nevyřešeného: vědomí viny, kterou jsme nikdy nahlas nepřiznali, pocit ublížení a neschopnost odpustit křivdu, nejistotu a pochybnosti v základních otázkách víry. V těchto situacích si pak jako křesťané rádi vypůjčujeme ta setníkova slova. Vždyť tak výstižně vyjadřují, jak na tom před Bohem vlastně jsme. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Nezasloužíme si Boží navštívení. Nejsme na ně připraveni. A přece ten setník, který si uvědomuje svou nehodnost a nepřipravenost, nepropadá rezignovanosti. Neřekne si: Když nejsem hoden, tak to za Ježíšem raději vůbec nepůjdu. To radši ani nepůjdu k Večeři Páně, protože si to nezasloužím, nejsem na to připraven. On si současně uvědomuje velikost Boží moci. A proto říká: „Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ Navzdory své nehodnosti věří, že Bůh může pomoci. Boží možnosti nejsou omezeny naší lidskou nedostatečností. Naše nepřipravenost nemůže zastavit Boží jednání. Bůh má moc konat divy svým slovem i na tom, kdo k tomu nemá potřebné duchovní předpoklady. Stačí, aby řekl slovo, a věci se dají do pohybu. Nové věci vznikají, lidská srdce se proměňují. Ježíš sám přitom nemusí být osobně přítomen. Může být fyzicky docela daleko, na nebesích. Ale jeho slovo je s to překonat i tu největší vzdálenost, i tu největší nedostatečnost. Svým slovem se k nám dokáže přiblížit, ať zakoušíme jakékoli životní peripetie. Svým slovem dokáže proniknout i tam, kam se stydíme jej přijmout.

Ježíš se „podivil“. Jen dvakrát čteme v Novém zákoně tato slova. Poprvé se Ježíš podivil nevěře obyvatel Nazareta (a současně svých sousedů), kteří nepřijali jeho kázání. Teď se naopak podivil víře setníkově. „Tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ Tam kde bychom víru očekávali, tam schází, ale objevuje se nečekaně u člověka, který se dosud pohyboval zcela mimo prostředí Božího lidu, mimo společenství církve. A i když je to svérázná víra racionálního a pragmatického vojáka, je to pravá víra. Je to víra, která upíná svou naději ke Krista, k jeho pomoci, a která si současně v pokoře uvědomuje, že na jeho pomoc nemá právo, že si Kristovu pozornost a lásku ničím nezasluhuje. Je to vskutku víra v Boží milost a slitování, víra, která ospravedlňuje.

K takové víře není člověk předurčen svým původem ani povoláním. Přimlouvající se pohanský voják je toho dokladem. Vztah k Bohu je nabídka, která je v Ježíši Kristu otevřená na všechny světové strany. Nikdo nemá účast na Božím království propachtovanou, nikdo ji automaticky nezdědil díky své dlouholeté příslušnosti k církvi. A naopak, nikdo není z Božího království předem vyloučen. Ježíš říká, že s Abrahamem, Izákem a Jákobem budou v království nebeském stolovat mnozí od východu i západu. Tedy nejen synové Izraele, ale také synové a dcery jiných národů. O tom, kdo mezi nimi bude, rozhoduje Bůh sám. A to nám dává naději. Naději, že i nás, všelijak nehodné a nedostatečné, usadí Bůh mezi těmito stolovníky. Vždyť on je neskonale milostivý. Amen.

číslo 128, červen 2012
předchozí   další

Obsah

Boží možnosti nejsou omezeny naší lidskou nedostatečností
Z přímluvných modliteb, které zazněly v našem sboru
Noc kostelů 2012
Synod 2012
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).