Vinohradský sbor ČCE

Hospodina miluji, on slyší můj hlas

Kázání Tabity Landové na Vinohradech 5.8.2012

1.čtení: Mt 7,7–14

Text: Žalm 116

Žalm 116. je krásná píseň, plná hlubokých citů a hraničních zkušeností.

Tento žalm končí zvoláním, které bychom možná přešli bez povšimnutí: „Haleluja“. Ale ono má význam, a to důležitý. Znamená doslova: „Chvalte Jahveho!“, „Chvalte Hospodina.“ Toto závěrečné slůvko určilo i zařazení našeho žalmu v rámci žaltáře. Stejným způsobem končí v jeho bezprostřední blízkosti ještě dalších sedm žalmů a tato skupinka, žalm 111. až 118, se proto označuje jako tzv. „Halely“, „halelujové žalmy“. Co je jim společné, je na první pohled zřejmé: jsou to žalmy oslavné. Vyzývají k chvále Hospodina za jeho mocné činy, především za vyvedení z Egypta. Narážku na osvobození z egyptského otroctví můžeme vyčíst i v našem žalmu, v němž žalmista vyznává: „Ty jsi mi rozvázal pouta.“ (Ž 116,16b) Z dalších narážek na obřady při hodu velikonočního beránka pak někteří vykladači soudí, že se tyto žalmy četly popř. zpívaly právě v průběhu slavnosti pesachu, židovských velikonoc.

Srovnáme-li žalm 116. s ostatními halely, zjistíme, že má jednu zvláštnost. Zatímco ostatní žalmy jsou zpěvy širšího společenství věřících, žalm 116. je písní jednoho člověka, písní jednotlivého žalmisty. Úděl celého Božího lidu a zkušenost jeho vysvobození z egyptského otroctví tu stojí spíše v pozadí. Do popředí se dostal žalmistův osobní příběh. Jde takřka o žalmistovo osobní vyznání, zpověď, kterou napsal poté, co se v životě dostal až na samé dno a zakusil, jaké to je, když vám někdo nad vámi pomůže se z toho dna zase odrazit. Z této osobní zkušenosti prýští žalmistova chvála, jeho hlasité „Haleluja“.

Máme před sebou vyznání hluboké a vřelé lásky k Hospodinu, které žalmista začíná slovy „Hospodina miluji.“ Ani na okamžik neváhá a jde rovnou in medias res. Možná, že ve svém vztahu k Bohu neměl vždycky takhle jasno, ačkoli židovský Zákon jednoznačně přikazoval: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Poté, co žalmista zažil strmý pád a nový vzestup, si uvědomil svůj vztah s Hospodinem s novou čerstvostí a intenzitou. Proto zcela upřímně vyznává: „Hospodina miluji.“ Miluje Boha nikoli proto, že to vyžaduje Zákon. Láska k Bohu prýští z jeho srdce zcela svobodně a dobrovolně v důsledku toho, co s Hospodinem zakusil. Možná jsme zaskočeni touto přílišnou vřelostí. Patříme do církve, v níž není obvyklé vyjadřovat svůj vztah k Bohu formou citových výlevů. Ale všimněme si, že ani žalmista se ve svých citech příliš nepitvá. Vlastně to celé řekne jedinou prostou větou: „Hospodina miluji.“ Dál pokračuje již ne o sobě a svých pocitech, ale právě o Hospodinu, k němuž chová svou lásku, a o tom, co pro něj Bůh učinil. V žalmistově lásce k Bohu je cit, ale i rozum.

Jeho láska k Bohu má zcela konkrétní důvod. Miluje Hospodina, protože Hospodin slyší jeho hlas a jeho prosby. Nezacpává si uši před jeho vzdechy, není otráven věčným naříkáním, ale věnuje mu pozornost. Hospodin mu naslouchá. Slyší jeho pěkně zformulované, vybroušené modlitby, ale také prosby útržkovité, těžko vyslovované, všelijak nedořečené a koktavé. Sám se přibližuje, aby je slyšel, podobně jako když se lékař či milující přítel sklání nad nemocným, aby zaslechl jeho sotva slyšitelné šeptání. A právě za tento naslouchající příklon je žalmista nesmírně vděčný. Odtud vyrůstá jeho láska k Hospodinu. Ví, že takto může volat k Bohu v jakýkoli okamžik, po celý svůj život, a že Bůh mu bude vždycky naslouchat, i když jeho rty třeba už nebudou mít sílu správně artikulovat. Charles Haddon Spurgeon, významný anglický kazatel 19. století, v této souvislosti napsal, že „Bohem slyšené modlitby jsou jako hedvábné stužky, které přivazují naše srdce k Bohu“. Když Bůh naslouchá našim modlitbám, v našich srdcích sílí pouto lásky k němu. Modlitba je základem láskyplného vztahu s Bohem.

Žalmistovy prosby a nářky byly silně určeny situací, v jaké se nacházel. Z jeho slov vyčteme, že takřka hleděl smrti do tváře. Cítil se spoután smrtelnou úzkostí, byl ochromen strachem z hrobu a nebytí. Při pohledu na svůj život neviděl nic jiného než soužení a strasti. Do takové situace jej mohla přivést těžká nemoc, ale také ohrožení nepřáteli anebo blížící se trest smrti. Co přesně to bylo, nevíme. Ono to však pro naše pochopení žalmu není zas tak důležité. Podstatné je, že ani v té těžké situaci žalmista nezapomněl, že není zcela sám, že má ke komu volat, že může prosit o Boží posilu a pomoc. I když se ocitneme na pokraji sil a cítíme se vyčerpaní, můžeme se – podobně jako žalmista – dovolávat Boží milosti. Můžeme prosit Boha o pomoc a záchranu. Pro sebe i pro druhé. Naše volání se přitom může opírat právě o žalmistovo svědectví: „Hospodin je milostivý, spravedlivý, náš Bůh se slitovává. Hospodin je ochránce nezkušených.“ (Ž 116,5) Bůh nenechá člověka, který k němu volá, bez odezvy.

Záchrana, kterou žalmista zakusil, byla pravděpodobně záchranou před smrtí. Vyznává: „Ubránils mě před smrtí, mé oko před slzami, moje nohy před zvrtnutím.“ (Ž 116,8) Z toho lze vyrozumět, že žalmista se nakonec uzdravil z těžké nemoci, unikl svým nepřátelům anebo hrdelnímu rozsudku. Hospodin zabránil jeho pádu do naprosté beznaděje a nicoty. Bez Božího zásahu by mu zbyly jen slzy. Jestliže dříve mu hrozilo, že se propadne do šeólu, říše mrtvých, nyní smí „před Hospodinem /… / dále chodit v zemi živých.“ (Ž 116,9) Smí zůstat nadále ve společenství Božího lidu.

Nejde tu však jen o fyzickou záchranu. Žalmista zakusil také uzdravení své duše. Nezřídka totiž dochází k tomu, že se tělesné trápení negativně promítne do našeho duševního i duchovního života, do vztahu k Bohu. Když se člověk ocitne v tíživé situaci, snadno začne zpytovat sebe sama, kde udělal chybu, zda se nějak neprovinil, zda jej Bůh za něco netrestá. Někdy se problémy promítnou také do mezilidských vztahů. I mezi svými bližními člověk mnohdy hledá viníky svých trápení, anebo má pocit, že mu nerozumějí, že mu neposkytují podporu, kterou potřebuje, anebo se naopak starají příliš. Náš žalmista přestal důvěřovat lidem okolo sebe i sám sobě. „Ukvapeně jsem si říkal: Každý člověk je lhář.“ (Ž 116,11) Nabyl dojmu, že se nemůže spolehnout na jiného člověka, ani sám na sebe.

Zakusil však záchranu i v této oblasti. Proto říká sám sobě: „Můžeš opět odpočinout, moje duše.“ (Ž 116,7) Bůh přinesl pokoj také jeho rozervanému nitru. Oním „odpočinutím“ tu však není míněna jen vnitřní vyrovnanost a pokoj od sžíravých myšlenek. Odpočinutí má v biblickém kontextu hlubší, specificky náboženský význam. V židovském Zákoně je ustanoven sedmý den jako den odpočinku a je zdůvodněn tím, že Hospodin v šesti dnech stvořil svět a sedmého dne odpočinul. Sedmý den je proto požehnaný a oddělený jako svatý. Izraelci v něm mají odpočinout od své běžné práce a připomínat si, kdo vlastně jsou a komu vděčí za svůj život v zaslíbené zemi. Mají si připomínat, že jsou dobrým Božím stvořením a že žijí ve svobodě díky vyvedení z egyptského otroctví. „Můžeš opět odpočinout, moje duše.“ To v kontextu příběhu Izraele znamená, že se žalmista může opět postavit před Boží tvář a odpočinout od svého duchovního strádání, výčitek, vin a pochybností. Dostalo se mu ujištění o tom, že milostivý Bůh jej nepřestal milovat jako své dobré stvoření, že také on patří k lidu uvedenému do života ve svobodě. Znovu se může radovat z Boží blízkosti.

Poslední část své písně věnuje žalmista otázce vděčnosti. „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mě tolikrát zastal?“ (Ž 116,12) Žalmista si uvědomuje, že celý jeho život je provázen Boží věrností. Ta se projevuje i v momentech, které mnohdy pokládáme za samozřejmost: v tom, že se ráno probudíme, že máme kolem sebe blízké lidi, své rodiny či přátele, že se nám podaří udělat dobrou věc anebo říci správné slovo ve správnou chvíli. Za to vše se chce Bohu odvděčit. Jako nejvhodnější způsob objevuje žalmista díkůvzdání: „Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno. [… ] Tobě obětuji oběť díků [… ] v nádvořích Hospodinova domu, Jeruzaléme, v tvém středu.“ (Ž 116,13n.19) Neděkuje však jen ve svých soukromých modlitbách, ve skrytu svého srdce, ale také na veřejnosti, nejspíše při společné bohoslužbě v jeruzalémském chrámě. Zde před svědky pozvedá pesachový kalich a pronáší nad ním svou děkovnou modlitbu. Podobně i pro nás je vhodnou chvílí, kdy můžeme projevit svou vděčnost, každá společná bohoslužba, každé vysluhování Večeře Páně, kdy s vděčností přijímáme kalich, symbolizující Boží spásu v Ježíši Kristu. Ovšem nejen v prostoru církve je na místě projevovat svou vděčnost. Prostorem pro odpověď na Boží lásku má být celý náš život. Můžeme Bohu děkovat nejen svými modlitbami, ale také svými postoji a pomocí potřebným. Snad tímto směrem míří žalmistovo opakované prohlášení: „Svoje sliby Hospodinu splním před veškerým jeho lidem.“

Sestry a bratři, žalm 116. je jedním z příkladů, jak může vypadat osobní vyznání věřícího člověka, který zakusil Boží slitování ve svém životě a je za ně vděčný. Kdybychom měli napsat svůj vlastní žalm, svou píseň, která bude naším osobním vyznáním Bohu, jak by asi vypadal? (Nedávno mě k úvaze na toto téma inspiroval prof. Filipi.) Byly by v něm především nářky a prosby? Anebo by v něm spíše převažovala chvála a díkůvzdání? A co by v tom našem žalmu oproti žalmu 116. chybělo? Zaznělo by v něm také tak silné vyznání lásky k Bohu? Co by naopak zaznělo nově?

Boží pomoc lidem je tak různorodá jako potřeby lidí. Každý z návštěvníků kostela má svou osobitou zkušenost víry a Božího příklonu. A proto i naše osobní žalmy, tedy pohledy naší víry na náš život, by jistě vyzněly odlišně. Někdo by plakal a volal o pomoc podobně jako náš žalmista, jiný by se radoval, další by vyznával své viny, jiný by zas svěřoval starosti o své blízké. V těch našich různorodých výpovědích by však pravděpodobně bylo jedno společné. Na rozdíl od žalmisty bychom totiž již mohli napsat, že odpočinutí své duše nacházíme v Ježíši Kristu. V něm k nám Hospodin sklonil nejen své ucho, ale také svá ústa a své ruce. V něm nám naslouchá, skrze něj k nám promlouvá a jeho probodenýma rukama z nás snímá naše viny. Vše, co nám Ježíš Kristus přinesl svým životem a smrtí, je důvodem k naší vděčnosti a oslavě. K ní se nyní připojme i my ve společné modlitbě.

Modlitba: Pane Bože, děkujeme ti, že nás slyšíš, když k tobě voláme ve svých trápeních a úzkostech. U tebe nacházíme odpočinutí. Vždyť ty jsi z Kristova kalicha hořkosti učinil kalich spásy pro všechny, kteří k tobě vztahují svá srdce. Společně tě za to oslavujeme a chválíme. Amen.

číslo 129, září 2012
předchozí   další

Obsah

Hospodina miluji, on slyší můj hlas
Dopis
Noční ZOO
Orlovy 2012
Pro Hrozen z tábora Orlovy 2012 aneb co zaznamenal redakční diktafon
Pozvání
Bible a my
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).