Vinohradský sbor ČCE

Z pamětí Jana Špačka

Vážení čtenáři Hroznu,

ráda bych Vám vyprávěla o svém strýci JANU ŠPAČKOVI. Jeho manželka Márinka byla sestřenicí mé maminky. Žil v letech 1872 – 1960, nejdéle v Praze na Královských Vinohradech v Nitranské ulici, kde měl zámečnickou dílnu. Byl věrným členem vinohradského sboru a po 30 let i jeho presbyterem. Narodil se v malé vesničce Ledce v severovýchodních Čechách a pokřtěn byl v evangelickém reformovaném sboru v nedalekém Klášteře nad Dědinou, kam chodil i do evangelické školy. Působením a příkladem svých učitelů byl již tam veden k víře a poslušnosti Božího Slova. Vyrostl ve vzácného písmáka a psal i básně s křesťanskou tématikou. Zapisoval si důležité události svého života a ve stáří je nadiktoval své nejstarší dceři (dnes již zesnulé) a nazval své paměti „V síle Neviditelného“. Jeho mladší dcera (dnes 91 letá), Věra Šimková, členka vinohradského sboru, mi tyto paměti předala a svolila, abych z nich čerpala pro články do Hroznu.

Jarmila Strádalová

DĚTSTVÍ JANA ŠPAČKA

foto: spacek

Několik vzpomínek. Jednou si jako malé dítě hrál venku pod starou hruškou, která se náhle zlomila, a on zůstal ležet pod spadlou korunou hrušky. Ve svých pamětech na to takto vzpomíná: „S hrůzou ve zracích přiskočili rodiče k zelenému vězení, z něhož vysvobodili svého prvorozeného, kterého po odstranění zlomené hrušky odnášeli domů s vděčností Bohu za to, že se tak nad slabým lidským tvorem rozestřela, že ani vlas z jeho hlavy nespadl. Mysleli si: Tak mlád a již tak blízko smrti. V duchu viděli Smrt, jak přiletěla na křídlech větru, aby zahubila jejich synka, ale uslyšeli též slova jejího Pána: Ne, Smrti, ještě není čas, ještě má poutník dalekou cestu před sebou. Nevěděli a nemohli tušit, že poutníček půjde dalekými cestami, přes které se přeženou dvě válečné vichřice, na kterých pozná nesmírnou velikost Božího milosrdenství, o kterém napíše knihu“.

O své mamince píše, jak dlouho ve svých snech vídal „její usměvavý obličej, rozpálený namáhavou polních prací, čistě blankytné oči zářící dobrotou, nad nimiž se skvěly krůpěje potu“. Vzpomíná i na to, jak mu večer po práci maminka říkala: „A teď půjdeš spát. Klekni na lavici a říkej za mnou“ – a následoval. Otče náš; Věřím v Boha; a Desatero Božích přikázání. Rodiče Jana Špačka byli drobní zemědělci a museli těžce pracovat, aby uživili sebe a svých šest dětí. Jejich nejstaršímu synu však zůstalo v paměti, že „ v neděli rodiče nešli na pole, pěkně se ustrojili a připojili se k zástupům mladých i starých jdoucích do kostela“. Jako malý chlapec býval často v nedaleké Jílovici u dědečka a babičky z matčiny strany. Vzpomíná, jak „ dědeček po denní práci klekl před oknem, před nímž planulo hvězdné moře a tiše se modlil“.

Příště se s žákem Janem podíváme do evangelické školy v Klášteře nad Dědinou.

číslo 151, listopad 2014
předchozí   další

Obsah

Boží moc a uzdravování
Proč oslavovat reformační výročí
Z pamětí Jana Špačka
O podobojí ve čtyřech obrazech
Texty M. Jana Husa
Naše cesta a návštěva Naší cesty
Vánoční krabice od bot
Kostel U sv. Martina ve zdi a víra v něm
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).