Vinohradský sbor ČCE

Když jsem sláb, jsem silný

Kázání Romany Čunderlíkové na Vinohradech 16.11.2014

Kázání: 2 Kor 12, 1–12

Lidé se většinou chlubí něčím, co se jim povedlo, co získali, čeho dosáhli, koho znají, zvlášť pokud jde o významnou osobnost. Pochlubit se svými nadanými dětmi nebo nově zařízeným bytem, dovolenou v zahraničí, úspěchy v práci je normální. Člověk se chlubí proto, že má radost, o kterou se chce s druhými podělit. Zároveň se chlubí proto, aby ostatní viděli, jak je dobrý, úspěšný a šikovný. Chlubit se svými úspěchy znamená vytáhnout se před druhými, být pyšný na to, co jsem dokázala, co se mi povedlo. To samozřejmě budí u druhých závist a zlou krev. Asi málokdo řekne: přijďte k nám na návštěvu, sice je naše kuchyň v dezolátním stavu, neteče voda a máme jen dvě židle, ale rádi vás pohostíme. A chlubit se svými blízkými, že vnuk donesl na vysvědčení tři čtyřky a syn se právě podruhé rozvádí, se většině také moc nechce. Někdy rodiče nastoupí na své dítě, kterému se ve škole zrovna nevedlo, větou: tak se teda pochlub, co jsi dostal z matematiky. A tím mu vlastně říkají: ukaž, jak jsi hloupý. Převážně se však lidé za své nedostatky a slabosti stydí, všelijak je maskují a nemají potřebu o nich informovat své okolí.

To apoštol Pavel napíše: musím se pochlubit, i když to není k užitku. Jakoby byl nucen pochlubit se, možná svými protivníky. Jenomže zároveň apoštol Pavel věděl, že svým chlubením druhým lidem vůbec nepomůže. Pavel začne mluvit o svém zážitku. A místo, aby se pochlubil, co se mu mimořádného stalo, řekne: Vím o člověku v Kristu. A přitom myslí sám sebe, ale raději to popíše tak, že je to zážitek někoho jiného. Navíc je v popisu svého vidění velmi zdrženlivý. Pavel naznačí, že ten člověk byl přenesen do třetího nebe, až do ráje. Jestli to bylo v těle, či mimo tělo, Pavel neví. A čtenářova zvědavost je napnutá až k prasknutí. Jakým způsobem se budeme přepravovat do ráje? A jak to v ráji vypadá? A proč jsi, Pavle, tak skoupý na slovo?

Apoštol žádné podrobnosti nenabízí a dokonce opakuje, že vlastně neví, jestli byl přenesen v těle, či mimo tělo. Jediné, co Pavel sdělí, je paradoxní formulace: uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tedy něco, o čem člověk nemůže mluvit a ani mu nepřísluší, aby o tom mluvil. Tato Pavlova mimořádná zkušenost neslouží k tomu, aby se o ní kázalo, aby druzí lidé uvěřili na základě Pavlova extatického zážitku. Výjimečná událost, která se Pavlovi v jeho životě přihodila, bylo mimořádné Boží obdarování. A u toho se má zůstat.

Jsou lidé, kteří prožili na své cestě víry nějaký mimořádný, extatický zážitek. Jedna moje známá mně vyprávěla, jak od mládí programově odmítala jakékoliv úvahy o víře. Věřícím se posmívala, byla vychovávána přesvědčenými komunisty. Jenomže pak se v jejím životě stalo něco, s čím vůbec nepočítala a najednou začala o svém životě uvažovat jinak. A pak prožila něco zvlášť silného. Vzpomínala, jak byla s nejmladší spící dcerou v pokoji a najednou uviděla zvláštní krásné světlo. A také začala cítit, jak ji někdo po celou dobu ochraňuje. Tento zážitek byl impulzem k novému promýšlení víry, křesťanství a nakonec ji dovedl do sborového společenství.

Apoštol Pavel nechce, aby ho lidé brali jako autoritu, kvůli jeho vidění a zjevení. Pavel chce být naopak posuzován podle toho, co u něho všichni mohou vidět a slyšet. To znamená, podle svého života v účasti na Kristově slabosti a podle evangelia o kříži, které zvěstuje druhým lidem. A má-li se Pavel něčím chlubit, tak jedině svými slabostmi. A přestože byl obdarován něčím mimořádným, byl mu dán do těla osten, posel satanův, který ho sráží, aby se nepovyšoval. Pavel má na mysli nějakou nemoc, kterou trpěl. Asi šlo buď o nějakou oční chorobu, nebo epilepsii. Tato nemoc znamenala pro Pavla výchovný prostředek. Neustále mu připomínala, aby se nad druhými nepovyšoval, kvůli svému obdarování. Pavel se ostnem, který ho sice vychovával k pokoře, jen tak nechtěl smířit. Třikrát prosil Pána, aby ho jeho trápení zbavil. Dostalo se mu však odpovědi: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví síla.

Kristova síla jako taková se projevuje v situacích slabosti. A to je pro nás nadějí, že právě v těch situacích, kdy se budeme cítit slabí a zranitelní, nám může dát Pán sílu. Možná jsme to už sami zažili na sobě, že jsme byli se silami v koncích a najednou se nám dostalo povzbuzení a my jsme se zase postavili na nohy. Nebo známe někoho, kdo ve chvíli, kdy mu bylo velmi zle, se projevil jako statečný a měl sílu podporovat lidi kolem sebe. Nikdy nezapomenu na jednu věřící ženu, matku tří dětí, která v produktivním věku onemocněla rakovinou. Statečně bojovala s nemocí osm let. Velmi se snažila, aby se z rakoviny nestal strašák, otevřeně mluvila o svém boji s nemocí. Chtěla lidi, kteří onemocní podobně jako ona, chtěla je podpořit. A díky jejímu charismatu se jí to dařilo. Do poslední chvíle, co ji síly dovolovaly, psala blízkým a přátelům dopisy a dodávala jim naději. Jednou napsala toto: Pocit Boží blízkosti v období mé nemoci způsobil, že jsem se přestala bát vlastní smrti. Ve chvíli, kdy se se skutečností smrti srovnáme, budeme v mnohem svobodnější a uvědomíme si, kolik krásných třeba malých okamžiků v životě přijímáme. Hospodin opravdu umí dát úplně jiné úhly pohledu a je to opravdu ten, který činí divy. A hlavně proto se nebojím smrti, protože On je ten, který mne i nás jistě drží ve své dlani, ať se děje cokoli.

Pavlovo životní pravidlo zní: když jsem sláb, jsem silný. Je to postavené na hlavu, čiré bláznovství. V našem světě je přece silný ten, kdo je zdravý, kdo má dobré zaměstnání, moc, majetek, úspěch. Pavel však vidí sílu v slabosti a to konkrétně v urážkách, útrapách, pronásledování, úzkosti pro Krista. Silný je v Božím měřítku právě ten ponížený, opuštěný, zapřený, zbitý, ukřižovaný, který nakonec po všech těchto lidských prohrách byl slavně vzkříšen. Takový Mesiáš nás přišel zachránit. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Slovy apoštola Pavla nás Bůh vyzývá, abychom posuzovali zkušenosti lidské bezmocnosti z vyššího hlediska. Nevíme, proč se nám dějí některé věci, proč jsme vystaveni různému utrpení. Nevěděl to třeba ani Job, a ani Pavel netušil, proč měl v těle osten, který ho srážel. Sám pro sebe si to vyhodnotil, že je to obrana proti pýše. A tak jako Pavel se obracel s prosbou ke Kristu, i my můžeme volat ve své nouzi Pána. Vždyť on je Pánem nad každou mocí, která ohrožuje náš život. A že naše prosby nebudou vyslyšeny tak, jak si to přejeme? Sám Ježíš v Getsemane končil svoji modlitbu slovy– ne má vůle, ale tvá vůle se staň. Pavlova prosba byla vyslyšena také jinak, než si sám Pavel představoval. Kristovou přízní mu byla dána síla, aby zvládl břemeno trápení. Tak i na nás a skrze nás se může projevit Boží moc a síla a to právě ve chvílích, kdy budeme trpět a budeme slabí. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

Modlitba po kázání:

Pane Ježíši Kriste, každému z náš život ubývá, co nás ještě čeká? Děkujeme, že můžeme k tobě volat o pomoc. S tebou se nechceme bát a ani se vyhýbat těžkostem. S tebou se nebudeme bát být slabými. Děkujeme za tvoji přízeň k nám. Amen

číslo 152, prosinec 2014
předchozí   další

Obsah

Když jsem sláb, jsem silný
Z Pamětí Jana Špačka II.
Kalich všem!
Texty M. Jana Husa II.
Adventní trh
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).