Vinohradský sbor ČCE

Z Pamětí Jana Špačka IV.

Šest let v Berlíně a krátký pobyt ve Vídni a Mnichově.

Jan Špaček toužil stále se vzdělávat – jak ve svém oboru uměleckém zámečnictví, tak ve víře. Rozloučil se s Prahou a po krátké návštěvě u rodičů v Ledcích se vydal vlakem do Berlína. V 10 hodin večer přijel do Děčína a noc přečkal v čekárně na nádraží. Spát nemohl. Z kapsy vytáhl knížku básní „Palmové listy“, kterou dostal od „Křesťanského spolku mladých mužů Blahoslav“ na Vinohradech při čajovém večírku na rozloučenou. Otevřel ji a zrak mu padl na slova: „Bůh s tebou! Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti a vcházeti budeš od tohoto času až na věky“. Ve svých Pamětech píše: „Odcházel jsem s vděčnou vzpomínkou na ty, kteří nám hlásali to vzácné učení o lásce Kristově: na L.B. Kašpara, Jana Karafiáta, Josefa Šimšu, L.B. Marka, Pavla Havelku, B. Bašteckého, bratra to Josefa Bašteckého, Vondru, Procházku a Josefa Kloučka, který zemřel mlád a pracoval krátce, ale věrně, jak jsem o něm později četl v Evangelických listech.“ Vzpomínal i na kazatele Aloise Adlofa, Františka Urbánka a Josefa Součka. Myslel i na ty, kteří to vzácné učení spolu s ním poslouchali. Byli to bratři: Auervek, Timoteus Kašpar, Adolf Lukl, Bukáček, bratři Kejřové se svým otcem, Kostomlatský, Kos, Košík, Procházka, Růžička, Táborský, Smetánka, Souček, Pavel Váša, K. Vilím a Záleszký, který mu jako jednatel spolku „Blahoslav“ při loučení knížku předal.

První chvíle v Berlíně.

V tomto velkém neznámém městě by se náš mladý poutník cítil docela ztracen, kdyby s sebou neměl adresu „Křesťanského spolku mladých mužů“ v Berlíně od vikáře Josefa Šimši. Za jasné jarní neděle vystoupil z vlaku v Berlíně na Anhaltském nádraží přeplněném lidmi, kteří většinou přijeli na průmyslovou výstavu, právě v Berlíně pořádanou. Zastavil mladého muže s prosbou, aby mu poradil, kudy se dostane do Vilémovy ulice k budově „Křesťanského spolku mladých mužů“. Mladík jej vybídl, aby ho následoval, a záhy stanuli před červeným palácem, na jehož průčelí byl nápis „Christlicher Verein Junger Männer“. Jan Špaček ve svých Pamětech vzpomíná, co se dělo dále, když vkročil do tohoto domu: „V šatně měl službu mladý muž, který mě přátelsky uvítal a začal mne podrobně vyslýchat. Ptal se na mé náboženství, národnost, na to, kde jsem dosud pracoval a proč jsem přijel do Berlína. Všechno jsem mu důkladně vypověděl.“ Jan Špaček nikdy nevěřil na náhodu či osud, a proto ani to, že právě tento muž měl při jeho příchodu službu, nepovažoval za náhodu, nýbrž za dílo Toho, v němž skládal všechnu svou naději. Kdyby v té šatně tehdy měl službu jiný neochotný muž, kterého později poznal, sotva by se tak o něho staral. Tento však mu řekl: „Dostanete doporučení na našeho člena, technika Remmle, vedoucího továrny na umělecké kovové předměty v Moabitu,“ a podal mu i adresu na volný byt. „V pondělí ráno“, pokračuje Jan Špaček „jsem jel do Moabitu, kde v továrně pana Krause jsem nalezl takové zaměstnání, jaké jsem právě hledal. Pan Remmle byl upřímný křesťan, vídal jsem se s ním pak ve spolkových místnostech. Nezapomněl jsem hned svým rodičům, jakož i přátelům na Vinohradech oznámiti, jak ta nesmírná Boží láska mne doprovázela do tohoto města“.

Berlínská léta Jana Špačka – léta intenzívního vzdělávání

Chtěl získat co nejvíce nových poznatků ve svém oboru a mimo to rozšiřoval své všeobecné vzdělání: četl náboženskou literaturu i klasiky, navštěvoval muzea, zoologickou zahradu, akvárium i hvězdárnu. Nejraději však se scházel ve spolkových místnostech s těmi, kteří na kolenou pozvedali své duše k Tomu, který řekl svým učedníkům: „Beze mne nic nemůžete učiniti“. Odebíral měsíčník „Věstník Křesťanského spolku mladých mužů“, kde se dovídal, co vše se v tom měsíci bude ve Spolku konat. Ve velkém gotickém sále Spolku v čele s nápisem: „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž i na věky“ a pod ním s pozváním: „ Pojďte ke mně všichni….“/Mt.11,28/ vyslechl mnoho zajímavých přednášek a svědectví. Například vyprávění jednoho pekařského dělníka, jak byl Spolkem vyslán do misijní školy a stal se misionářem v jižní Africe nebo přednášku jedné Angličanky, která se svým mužem cestovala po Turecku a byla svědkyní děsné arménské tragédie. Přítomen byl i arménský kněz, který se stal misionářem mezi Turky a řekl, že chce Turkům „odplatit“ za vraždění Arménů tím, že je bude přivádět ke Kristu. Prostřednictvím „Křesťanského spolku mladých mužů“ v Berlíně poznal Jan Špaček i práci misie, práci Diakonie v péči o nemocné a chudé, práci Modrého kříže v navracování opilců jejich rodinám, práci Bílého kříže ve vychvacování lidí hynoucích v bahnu neřesti i práci Armády spásy.

Ve svých Pamětech píše: „Šest roků prožitých ve velkém městě mne přesvědčilo, že v bouřích života jest jen jedno útočiště – B ů h a že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému.“ Vzpomíná, jak jednou v práci by mu větší železný předmět, který se při opracovávání uvolnil, jistě těžce zranil hlavu, kdyby ve zlomku vteřiny nebyla jako elektrickou silou vyšinuta z původní polohy. Vzpomíná: „V době, kdy se toto stalo, studoval na berlínské bohoslovecké fakultě bratr František Prudký, a když jsem mu tuto Boží záchranu tehdy vylíčil, děkoval se mnou Pánu ve spolkové místnosti, kam jsme oba chodili. To vše sílilo mou víru.“ Ze všech knih, které v Berlíně přečetl, si nejvíce oblíbil knihu doktora filosofie, profesora E. Dennerta „Náboženství přírodozpytců“. Sám věrný křesťan píše o tom, jak největší vědci uznávali Boží jsoucnost a mnozí z nich byli opravdoví křesťané. To Jana Špačka posilovalo ve snaze přivádět lidi k Bohu.

Požár v rodné vsi Ledce

Ke konci svého pobytu v Berlíně dostal Jan Špaček zprávu od kamaráda Karla Matušky, že v jeho rodné obci vypukl velký požár a mezi chalupami, které do základu shořely, bylo i jeho rodné stavení. Později mu i rodiče v dopise vše podrobně vylíčili. Začal hořet i jejich dřevěný srub, kde ve skříni v zásuvce byly uloženy všechny jeho výkresy, sešity a vysvědčení z odborné školy. Tyto zprávy ve svých Pamětech takto zpracoval: „Hasiči nemají dostatek vody. Hořící srub se nalézá na straně do polí, kde není řeky, ba ani studně. Ale což Pán nebe i země neporučí také živlům, jako jsou oheň a voda? On ve zdánlivě beznadějném postavení vložil mému otci v pravé vteřině slova určená hasičům: Stříkejte na sroubek, tam jsou důležité listiny! Hasiči okamžitě poslechli, a to právě v oné vteřině, v níž ještě mohlo být vyrváno červenému kohoutu jeho cenné sousto. Za několik vteřin by již bylo pozdě. Nedohořelé kusy dřeva spadly dolů, zasypaly zásuvky skříně a udusily oheň, který by byl zničil jejich obsah. Mé vysvědčení nebylo vodou poškozeno, výkresy mají jen ohořelé okraje.,U vašich to byla zřejmá Boží ochrana', řekl mi brzy po ohni klášterský pan farář Oskar Opočenský při krátkém rozhovoru na berlínském nádraží.“

Také další Vánoce prožil v Berlíně, i když by se raději vrátil domů a pomáhal rodičům budovat nový domek. Ve velkém sále „Křesťanského spolku mladých mužů“ svítila světla na vánočním stromě, zněla vánoční zvěst o narození Páně a byli obdarováváni chudí a opuštění. Při vánoční slavnosti pro Slováčky – dráteníčky byl Jan Špaček požádán, aby přečetl část Evangelia a k tomu přednesl vánoční projev. Slavnosti byl přítomen také zpravodaj časopisu „Berliner Morgenpost“ a tam pak bylo možno číst i větu, že: „jeden pán jménem Spatzek měl ke Slovákům řeč“.

V Berlíně Jan Špaček nezapomínal ani na svou církev a vinohradský sbor. Psal básně pro „ Evangelické listy“ a verše i povídku pro evangelický kalendář „Orloj“. Z německého zpěvníku, který dostal od jedné rodiny v kostele, přeložil několik písní, které byly také uveřejněny v „Evangelických listech“ a pak ve sbírce „Sáronská růže“.

S Berlínem se rozloučil a po krátkém odpočinku u rodičů odjel na dvouměsíční mistrovský kurs do Vídně. Získal tam další cenní poznatky a zkušenosti ve svém oboru a radoval se z toho, že tam našel i spřízněné duše, a dokonce se zúčastnil práce ve spolku pro zřízení českého evangelického reformovaného sboru ve Vídni. Na krátkou zkušenou odjel pak i do Mnichova, ale když mu rodiče poslali inzerát vystřižený z novin, že jistá firma v Mostě přijme dělníky, napsal tam a byl přijat. Ani tam však nepobyl dlouho. Se začínající zimou ubývalo práce a také tam nenašel žádné české bohoslužby. Bylo mu ze všeho moc smutno. Ve svých Pamětech o tom píše: „K večeru jsem si vyšel ven za město. Bylo chmurné listopadové počasí. Přišel jsem na úplně osamělé místo, kde se podle cesty pnuly vzhůru skály. V těch místech na mne padl takový stesk, že jsem spatřil jedinou útěchu v modlitbě. A začal jsem hlasitě volat k Bohu:,Pane Bože, vyveď mne z tohoto města tam, kde bych Ti mohl sloužit a kde bych nebyl tak opuštěn!' Věřil jsem pevně, že Pán Bůh pro mne něco učiní.“ Na odpověď nečekal dlouho, ale o tom až příště.

Jarmila Strádalová

číslo 154, únor 2015
předchozí   další

Obsah

Pozvání pro všechny
Přijď na kus řeči, Pane, k nám
Proč jsem Karlík
Kázání Jana Husa na neděli Masopustní
Z Pamětí Jana Špačka IV.
Syn–hodos – Společně na cestě
Seniorátní mezisborový rozhovor o samofinancování
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).