Vinohradský sbor ČCE

Zrno a půda

Kázání Miroslava Hamariho 17. 5. 2015

Mt 13, 18 – 23

Milé sestry, milí bratři! Vyšel rozsévač rozsévat. Docela běžná činnost, ale nebyl to úplně běžný rozsévač. Nesleduje jako každý hospodář to, aby měl velkou úrodu. Vždyť ve finále čteme, že některá zrna dala stonásobnou úrodu, některá šedesátinásobnou a dokonce některá i třicetinásobnou. To je vrchol i největší radost. Ale abych nesnižoval váhu těch velkých výnosů – je stejně ceněn ten třicetinásobný i ten stonásobný. Co tedy rozsévač sleduje svým setím, když to není výše výnosu, když nesleduje svoje plné stodoly? Jemu nejde o jeho zrno. On nesleduje to svoje. On to svoje zrno dává půdě. Neseje kvůli žni, o té tu není ani slovo. Seje, aby půda mohla přinést úrodu a spolu s rozsévačem se podílet na fantastickém procesu života, ve kterém jsou miliardy různobarevných a roztodivných příběhů. V našem podobenství jsou pro lepší imaginaci čtyři. Příběhy půdy. Půdy, která není beztvarou a nevzhlednou, podle slov Geneze před vstupem Hospodáře, ani bezvýznamnou, v duchu Kristova evangelia, půdy, která může přinášet úrodu a mnohou i přináší.

To všechno je metafora, podobenství, které říká Ježíš svým posluchačům, a je to jediné podobenství, ke kterému přidává i výklad. Z podobenství je zřejmé, že tím rozsévačem je Ježíš. Pro někoho však může být rozsévačem někdo jiný, kdo rozsévá slova, taková, která mají moc dávat lidskému životu jeho hodnotu, která mohou nabídnout člověku to, aby si vážil sám sebe, kvůli tomu, co přijímá, i kvůli tomu, co z toho vzejde, co jeho život může vydat. Jsou-li taková mocná semínka a je-li takový rozsévač, který je do vás rozsévá, přijímejte a radujte se. Já za sebe vyznávám, že pro mě je tím rozsévačem Ježíš Kristus, protože v duchu podobenství nesleduje svoje výnosy, ani mu není líto jeho zrn, jež nepadnou do perfektně kultivované půdy, ale mluví o půdách, různých půdách nestejné bonity, se kterými chce spolu činit, aby to všechno k něčemu bylo. Důvěřuje půdě, že to do ní může zasít. V jeho očích stojí za to. Tím dává půdě její hodnotu. Rozsévači–Ježíšovi nejde o to, aby měl mnoho zrn, aby měl mnoho svých stoupenců, ani aby oni činili mnoho skvělých skutků, aby se vybičovali k výkonům, co se týče milosrdenství a lásky, spravedlnosti, dokonalých vztahů, jasnozřivých myšlenek a korektnosti v projevech vůbec. Nejde mu o jeho blaho, ale o blaho té půdy, toho člověka, který smí slyšet jeho slova. A nesleduje člověka, jak je kultivovaný, jakého je původu, jaké má předpoklady, aby slyšel, jak je schopný zhodnotit to do něho zaseté. Nevybírá si půdy, schopné lidi. On ví a respektuje to, že jsme různí a nestejně vybavení a dostalo se nám všelijaké výchovy. A nevidí jako problém ani to, že nejsme jeden jako druhý ve výsledcích svých životů. Žijeme různě, výnosy jsou nestejné, vynášíme z toho každý jinak. Křesťanství není jeden vyhraněný životní styl ani ideologie šikující masy, ani identická morálka. Pro křesťany je podobné „pouze“ to, že jsou široce otevřeni pro přijetí slov království, evangelia, aby mohli důstojně a plodně žít, aby mohli vůbec žít a mít ze sebe i ze svého žití radost. Rozsévač nám chce dát slova, jež mají moc ukázat nám naši cenu a krásu, naši důležitost při vytváření plodů našeho života a ukázat nám naše místo v celém díle života. Při tom setí myslí na člověka a počítá s ním. Věří nám, důvěřuje. Vůbec se nebojí o to, že bychom pěkný, naplněný život nezvládli. Rozsévání svých slov nemá za riskantní podnik. To není úplně analogické k činnosti zemědělce. On seje mocná slova, která jsou pro nás zdrojem sebepochopení, zorientování se v souvislostech a komplikacích života a mají v sobě sílu nás určit, vést a stavět čelem k výzvám, omezením, strastem, bolestem i ke smrti. Jsou to slova, jež osvětlují a zachraňují, podle 19. verše – slova o Božím království.

V jiných podobenstvích o zrnech či setbě Ježíš říká, že jeho setba má sama v sobě takovou sílu, že když je zasetá, vzklíčí a roste, aniž si toho člověk všímá, až je ze semínka klas nebo strom, ve kterém hnízdí nebeští ptáci. Jistojistě zrno přinese úrodu, u jednoho takovou, u jiného jinou. Dá to ale rozum, že půda není úplně pasivní, přestože to tak vypadá. U ní záleží na tom, jak se k tomu zrnu má. Jak naše mysl, srdce (protože v biblickém myšlení je srdce centrem rozumnosti a vůbec ústředím celé bytosti), nechá slova „padnout“, jak dovolí zakořenit, růst, jak se vypořádá s pochybnostmi o něm a se starostmi tohoto věku, které mají vždycky tendence všechno vznešené a ušlechtilé a životaschopné udusit. Na slova a na jejich růst a zrání budou doléhat vnější podmínky, různé okolnosti – ptáci, sucho, trní, proto bude důležitá široká otevřenost půdy-lidského srdce. Půda to zrníčko musí mít hluboko v sobě. Ne, že by půda měla s tím zrníčkem kdovíco vyvádět. Jde pouze o to, je hluboko pojmout, přijmout, ve svůj koncept života. A to slovo samo vzklíčí a poroste a přinese plody. Žádné velké vymýšlení a konstrukce.

Zasetí zrna spouští proces. A v něm půda spolupracuje, než to dozraje v úrodu. V tom nalézá svou vlastní hodnotu. Ježíš uvádí jako příklad tři obrazy, jak půda to nabídnuté zrno nevyužije k tomu, aby ji dalo cenu bytí v podílnictví na životním růstu a pak v přinesení úrody. Člověk může slyšet vzácná slova, a přesto nechápat. A to je jako zrno zaseté podél cesty. Přilétají ptáci a sezobají je. Nechápe, nemá pro to pochopení, slyší a nic. Víc než o racionální pochopení jde o porozumění, o otevřenost pro to, a pak o přijetí. Aby to nezůstalo na povrchu. Aby to šlo dovnitř a ujalo se to. Půda podél cesty tomu brání. Je udusaná. Přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do lidského srdce. To srdce je tvrdé, mysl ušlapaná, proto nechce pochopit. Za toho zlého si můžeme dosadit cokoli, o toho tam vůbec nejde, vždy se najde nějaký pták, který přiletí a tu námi nepřijatou nebo víceméně nepřijatou životní moudrost a sílu sní. V naší době posloucháme a posloucháme. Slyšíme či spíše vidíme tolik informací, kdoví, jestli vůbec máme pro některou zvláštní pochopení, speciálně pro tu, která může pomoci, která může být pro všechno další určující.

A jiný obraz – zaseté zrníčko padne do půdy a hned vzejde, ale půda je skalnatá, nemá dost země, a tak slunce rostlinku záhy spálí, protože nemá kořen. Ježíš vykládá, že je to člověk, který s radostí přijímá, co slyší, jenže tento entuziasmus nezapustí kořen. Přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo a je to pryč. Dobrá životní moudrost jistě vyvolává i nadšení, ale mimo to působí i radost ze zakořenění. Docela stabilní radost, že jsem podílníkem, součástí dobrých procesů. Zakořenění je nadějný předpoklad, že vnější podmínky, nepříznivé okolnosti (tady zobrazeny žhavým sluncem) to, co máme za vzácné, nespálí.

A pak je ještě jeden obraz půdy trnité. Trní vzroste a zaseté semínko udusí. Ježíš vykládá – to je ten, kdo slyší, ale starosti tohoto věku a vábivost majetku slovo udusí a ono zůstane bez úrody. Starosti nás dusí, to tak je. A je to takový začarovaný kruh. Ty starosti nás dusí proto, že do nich nenecháme vstoupit moudrost, která by dokázala osvětlit, co je důležité a co důležitější, snad i nejdůležitější. A nechceme pro ně přijmout sílu nechat něco koňům, protože mají větší hlavy, a něco zítřku, protože dost má dnešek na svém starání, a Bohu, který nabízí, že když se stará o živobytí ptáčkům a o krásu liliím, my mu můžeme také důvěřovat. Jenže když nám to zaseté slovo neosvětlí, nerozuzlí, nevyvede z toho, pak nás ty starosti udusí. Pro naše starosti je moudré a silné slovo spásou. No, a pak je půda, která chápe, rozumí a je otevřená pro přijetí. Člověk, který poslouchá a slyší to, co je mu ku pomoci, co mu dává dostatek vědomí sebe, chápe, co slyší, a raduje se ze svého zakořenění, vždyť to, co přijímá, jej orientuje v hodnotách a selektuje starosti, takže on, jeho život přináší úrodu.

V Ježíšových očích není úroda tak důležitá jako skutečnost, že půda, že člověk může přinášet úrodu. Nestejnou a nestejně velikou, ale každý může. Každý má jeho důvěru. Můžeme svůj život zvládnout tak, aby přinášel dobré plody, že je nezničí ani nepříznivé okolnosti, ani starosti, dokonce jej můžeme zvládnout s radostí, jestliže zůstaneme otevřeni pro přijímání slov, jež mají v sobě moc růst a v úrodu dozrát. Rozsévač vyšel, aby rozséval. Kdo má uši, slyš! Amen.

číslo 158, červen 2015
předchozí   další

Obsah

Zrno a půda
Modlitba
Noc kostelů 2015 na Vinohradech
Teologie, peníze a Tyrš
Z kázání Jana Husa pro třetí neděli po svaté Trojici
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).