Vinohradský sbor ČCE

Co je člověk?

Kázání Pavla Filipiho na Vinohradech 11.10.2015

Čtení Gn 1, 26–31

Žalm 8

Pro předního zpěváka podle gatského způsobu. Žalm Davidův. 2Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. 3Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. 4Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: 5Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? 6Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. 7 Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: 8 všechen brav a skot a také polní zvířata 9a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. 10Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Co je člověk? Člověk, to zní hrdě… Tuto větu, jejím autorem je snad prý Maxim Gorkij, jsme za minulého režimu vídávali na různých nástěnkách ve škole i v jiných veřejných budovách. Člověk, to zní hrdě? Pak čtu o matce, která své novorozené dítě pohodila do popelnice, říkám si: Kde je tady jaká hrdost? Anebo máte člověka s Alzheimerovou chorobou, už neudrží ani myšlenku, ani moč – člověk, to zní hrdě?

O člověku je samozřejmě možno říkat mnoho věcí, kladných i záporných: jak umí ovládat přírodu, jak dobývá kosmos, jak umí zachraňovat život svůj i jiných lidí – a také, jak dokáže být hrubý, surový, jak přírodu ničí, jak je chtivý válek… Když bychom to zprůměrovali, kdybychom vzali člověka jako takového, řekli bychom asi právem, že se v něm mísí oboje: vznešenost i nízkost, velikost i malost, ušlechtilost i podlost.

Na co může být člověk hrdý? Na co můžeme být hrdi? Zopakujme po žalmistovi tu otázku celou a máme i odpověď celou: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? V tom je důstojenství, v tom je velikost člověka: Že dříve, než mohl vykonat něco velikého nebo spáchat něco podlého, je předmětem Božího zájmu, že na něj Pán Bůh pamatuje, že na něj myslí, že jej navštěvuje. To je to nejvznešenější, co je možno o člověku říci, a zároveň to nejdůležitější.

Ale nepřeslechneme, že žalmista tuto otázku klade v určité souvislosti; pln údivu, úžasu, překvapení. Jak to celé zní? Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil, a říkám si: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Cítíte ten kontrast? Nebesa, měsíc hvězdy na jedné straně – a na druhé straně: člověk. Tam se to všechno počítá na milióny světelných let – zde na pár desítek roků lidského života. Žasneme: Tys toto všecko stvořil, ty ohromné světy, nedozírná nebesa – a tady je člověk, človíček, nepatrná částečka tvého stvoření, zanedbatelný tvor – ale tys ho nezanedbal, tys na něj nezapomněl, ty na něj pamatuješ… Jak to, čím to vysvětlit, čím to zdůvodnit, že ausgerechnet člověk ti ze všech tvorů byl a je tak vzácný, abys jej navštěvoval, abys k němu mluvil, aby mu naslouchal, abys o něj pečoval? Stvořitel všeho – a nechtěl být bez člověka, nechtěl být beze mne, abych já nemusel být bez Boha. Otázku Co je člověk můžeme vyslovit jen ve vděčném úžasu. Proč právě člověk, proč právě já? Ne: co je člověk obecně, ale co jsem já, že ti, Stvořiteli všeho, stojím za pozornost, žes nechtěl být beze mne? Žasnu, vděčně žasnu nad tvou velikostí, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi – a tady jsem já, smrtelný člověk, křehký tvor… a ty na mně pamatuješ. Pamatujme si to, vezměte to vážně: Ve zdraví i v nemoci, ve štěstí i v neštěstí, při bystrosti mého rozumu, ale i tehdy, až už neudržím myšlenku ani moč, ano ještě i na smrtelné posteli, ještě i tehdy budu v Boží paměti, v té jediné paměti, která neslábne. Při tomto pomyšlení by měl člověk pokorně sepnout ruce, nebo i pokleknout ve vděčném úžasu: Hospodine, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi. Co je člověk, co jsem já, že na mne pamatuješ, že se mě ujímáš?

Vždyť dokonce i ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Co toto je? Co vychází z úst nemluvňat a kojenců? Artikulovaná řeč? Nikdy! Z úst nemluvňat a kojenců vychází jen křik, pro maminku ta nejsladší melodie. Ale pro nepřítele, pro toho posledního nepřítele, jímž je smrt, je to pokyn Táhni pryč! Vypadni! A každý novorozenec, když začne křičet, vydává vítěznou fanfáru, neboť prostor života, bitevní pole života se o kousíček rozšířilo a nepříteli Smrt zase jednou sklaplo.

Ale je tu ještě jedna věc, která vyžaduje naši pozornost: Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Povšimněme si tohoto spojení: Sláva a důstojnost – není roven Bohu. Sláva a důstojnost člověka je právě v tom, že není rovný Bohu, že je „maličko omezený“. A naopak, když někteří lidé podlehli té iluzi a chtěli být nějak rovni Bohu, veškerou slávu a důstojnost ztratili. Vždyť je to už na začátku bible. Jak to tam čteme? Co těm dvěma pokušitel sliboval? Budete jako bohové… A oni, nešťastníci první lidé, mu na to naletěli. Mysleli si, že budou jako Bůh. A jak dopadli, víme. Ztratili ráj. A pak se to opakovalo ještě mnohokrát. Bájesloví je plno nešťastných příběhů o tom, jak někteří smrtelníci chtěli překonat svou lidskou omezenost, chtěli se povznést a stát se božskými bytostmi – a špatně dopadli jako Prométheus nebo Ikaros. Člověk je důstojným člověkem, jen když zůstává člověkem, když se nedomýšlí, že by mohl být bohem. Člověk je člověkem, jen když zůstává člověkem, když přijme svá omezení, na něž si stěžuje Jób (Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. Přesto na něj upíráš svůj zrak), člověk má důstojnost, jen když si nehraje na boha, když přijme své omezení, to, že je potřebný, často bezradný, že je smrtelný, tělesný, že má tu či onu nemoc těla či duše. Člověk je člověkem jen a právě proto, že Bůh na něj pamatuje a ujímá se ho. V tom je naše sláva a naše důstojnost. Jinou nechceme, o jinou nestojíme.

Ale je tu ještě třetí věc k zamyšlení: Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš… Ten lidský tvor, ten člověk stvořený a Bohem v paměti chovaný má mandát, má úkol vládnout nad Božím stvořením, nad bravem a skotem, nad polní zvěří a nebeským ptactvem a rybami mořskými… Všechno pod nohy mu kladeš. Někdy se zdá, že někteří lidé to pochopili tak, že člověk má přírodu pod nohama, aby ji pošlapal, nohama rozdrtil, zplundroval a zdevastoval, tak jako starověcí králové bývali zobrazováni sedíce na trůnu a pod jejich nohama leželi poražení nepřátelé. Ale pozor: To, co má člověk pod nohama, nejsou poražení nepřátelé, je to dílo Božích rukou, to není naše dílo, to není naše vlastnictví, nýbrž naše svěřenství, naše odpovědnost. Hospodinova je země a plnost její, čteme v jiném žalmu. A německý kolega teolog napsal: Dlouho jsme si říkali, že Boží stvoření je jen příroda. Je nejvyšší čas, abychom vzali na vědomí, že příroda je Boží stvoření. A naučili se s ní jako s Božím stvořením také uctivě zacházet. Je to velký úkol, který Stvořitel člověku svěřil. Vládnout nad jeho stvořením, prozkoumávat všechno až do nanočástic, pořádat všechno, střežit to – člověku, který často neumí uspořádat, uhlídat a ovládnout ani sám sebe své sklony a své vášně, přesto: být šafářem nad vší tou stvořenou nádherou, pastýřem Božího stvoření: Takovým úkolem nás Hospodin obmyslil, protože na nás myslí, na nás pamatuje, nás se ujímá, navštěvuje nás, jak je to přesněji v Kralické bibli.

Ujímá až tak daleko, že sám se stal člověkem ve svém jednorozeném Synu, našem Pánu Ježíši Kristu; ten, jak napsal apoštol Pavel, ač „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Fp 2).

V Nicejsko–cařihradském vyznání víry jsou slova: „Přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“ Jedna naše přítelkyně katolička mi napsala, že teprve když ošetřovala svého dementního tchána, lidskou trosku, teprve tehdy pochopila, proč se v kostele kleká při slovech „A stal se člověkem“. Přijal tělo z Marie panny a stal se člověkem. A zde zbožný katolík poklekne.

Člověk, to zní hrdě. Protože Bůh se stal člověkem, aby se žádný člověk nemusel pokoušet stát se bohem.

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi. Děkujeme ti, že nás máš ve své paměti. Dej prosíme, abychom na tom měli dost. Tvůj svatý Duch nechť v nás přemáhá pošetilou touhu být víc, než člověk. Amen.

číslo 160, říjen 2015
předchozí   další

Obsah

Co je člověk?
Ohlédnutí za létem II.
Příběh mapy
Mé nejstarší vzpomínky na Jana Karafiáta I.
Pojedeme do Herlíkovic?
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).