Vinohradský sbor ČCE

Boží láska má poslední slovo

Kázání Ester Čaškové při pohřbu Evy Filipiové 7. 2. 2016

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.

Řím 12,7–9

Jaké to je být ženou věhlasného profesora teologie, která stojí vždycky v pozadí? Sestra Eva Filipiová tam stála, ale nikoliv jako ušlápnutá puťka, nýbrž jako silná osobnost, která ví, co je jejím úkolem a plní ho. Nežila sama pro sebe a neprosazovala sama sebe. Vytvářela zázemí pro svého muže, aby mohl pěstovat teologii a sloužit církvi. Řešila praktické otázky života, aby se jimi Pavel nemusel zabývat. A Pán Bůh k ji k tomu obdařil přímou a ráznou povahou. Kdekoho dokázala usadit. Události komentovala vždycky s trochu sarkastickým nadhledem, ale laskavě a vtipně.

Byla také mimořádně zdatná písařka na stroji a uplatňovala se jako šikovná sekretářka. Nejdřív v divadle v Benešově, odkud pocházela, později ve Vinohradském divadle, a pak na katedře psychologie Filozofické fakulty. Jako pozitivní a energická žena byla člověkem, kterého je prima mít po svém boku.

Starala se a pečovala. A i když to v poslední době už bylo i v manželství obráceně, a bylo třeba se postarat o ni, měla v sobě pořád vědomí tohoto svého úkolu. A tak když se dozvěděla – a nějakým způsobem vnitřně přijala – že se o manžela už starat nemusí, mohla v klidu a pokojně zemřít. Měsíc po svém manželovi, měsíc před svými jednaosmdesátými narozeninami. Není to vlastně požehnaný konec?

Jak to měla Eva Filipiová s Pánem Bohem, nevím. Manželky teologa se na to většinou nikdo neptá. Ale vím, že ráda chodila do kostela. Dobře hrála na piano a v husitském sboru v Benešově za mlada doprovázela zpěv při bohoslužbách. Vinohradský sbor měla ráda, ale vždycky pookřála, když jsme měli s československou farností v Dykově ulici ekumenické bohoslužby a mohla se připojit k liturgii, kterou od dětství znala.

Otázka vždycky je, co v nás zůstává z toho, co se o Pánu Bohu dozvíme, jak nás to ovlivní. Myslím, že Eva Filipiová pochopila, že na světě není náhodou a život nemá sama pro sebe. Člověk život dostává jako dar, kterým chce Pán Bůh skrze nás sloužit našim bližním. Milovat Boha znamená milovat svého bližního. Sloužit k dobrému životu druhých. Pečovat a starat se. Vaše maminka a babička naplnila svůj život takovou láskou a péčí. Řekla bych, že to bylo její životní vyznání.

První křesťané také vyznávali, že jejich život má smysl jen ve vztahu – a to ve vztahu s Kristem: Žijeme-li, žijeme Pánu a umíráme-li, umíráme Pánu. My totiž stojíme před svým Pánem pořád – v životě i ve smrti, ať chceme nebo ne. Ať o tom víme nebo ne. Jemu přece byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. A pokud víme, že není jiného jména, skrze které bychom mohli být spaseni (Sk 4,12), jsme na tom dobře. Pokud člověk patří Kristu, nikdo jiný na něj nemá právo. Ani smrt. O nás rozhoduje s konečnou platností sám Kristus. Věříme, že se mu neztratíme ani v životě ani ve smrti.

Setkání se smrtí patří k těm nejtěžším chvílím v životě. Vím, že jste se báli, jak maminka bude reagovat na zprávu o tatínkově smrti. Takové věci se neříkají snadno. Nejde ani tolik o konečnost života, o ukrácenost času – 80 let je vrchovatá míra –, ale o to, že smrt trhá vztahy lásky, které mezi sebou máme. Do smrti vstupujeme každý sám. Možná to měla sestra Filipiová usnadněno tím, že v posledních letech už byla často sama – ve svém vnitřním světě, do kterého jen občas a na chvilku probleskla realita. Ale věřím, že ani v tom jejím zapomenutém světě ji Pán Bůh neopouštěl. Není na světě nic, co by nás mohlo od Boží lásky oddělit.

Láska je tou největší hodnotou, jakou známe. Projevuje se jako bytí pro druhého a s druhým. Učíme se to v manželství, učíme se to jako rodiče a děti – a poznáváme, že to vůbec není jednoduché. Být s druhými. Omezit sám sebe. Sdílet se a podělit se – o prostor, o čas, o peníze, o radost, o poznání. Sdílet a spolunést i to, co druhé tíží nebo čím se provinili.

Ale i v tomhle je Kristus na naší straně. On ví, že soužití v lásce je náročné a že v něm selháváme a někdy máme chuť to vzdát. Ale Pán Bůh to s námi nevzdal. Smrt Ježíše Krista přijal jako oběť, která umožňuje odpuštění. Toho Ukřižovaného vzkřísil z mrtvých, aby bylo vidět, že vítězí láska, a nikoli hřích. Věříme, že Boží láska má poslední slovo. Nejsou to ani naše viny, ani nicota hrobu, ale jeho láska. To je výhled křesťana i nad rakví.

Kristus byl vzkříšen proto, aby se stal Pánem živých i mrtvých. Před ním není nikdo mrtev. I ten, kdo pro nás umírá, je pro Pána Boha a před jeho tváří živý. To je moc Boží lásky. Protože láska dává život, povolává do života, život zbohacuje. A tak s ní můžeme počítat i my, pokud ještě čas života máme. Pán Bůh chce, abychom žili hezky, pokojně a radostně. Učí nás odpouštět, aby se nám spolu žilo dobře, a ukazuje naději věčného života, abychom žili beze strachu.

A tak i ve chvíli zármutku dostáváme povzbuzení. Můžeme být vděčni za život sestry Evy Filipiové, vtipné a pohotové babičky, která vždycky stála při těch svých. A zároveň smíme mít naději, že je před námi ještě společná budoucnost, kterou Kristus zaslíbil všem, kdo v něj věří. Řekl: Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mně, neumře na věky. Amen

číslo 163, únor 2016
předchozí   další

Obsah

Boží láska má poslední slovo
Vidět především člověka
Za Evou Filipiovou
Report z návštěvy – Drahonice
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).