Vinohradský sbor ČCE

Vidět především člověka

Rozhovor s Michalem Peškem

foto: dobrodus
Pracovníci služby Dobroduš Michal Pešek a Jiřina Mázlová

V bývalé Domovince v přízemních prostorách našeho sborového domu sídlí už nějakou dobu sociální služba Dobroduš, která patří pod Diakonii ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze. Chodíme kolem jejích dveří, ale málokdo z nás ví, co se vlastně za nimi děje. Proto jsme požádali vedoucího služby, Bc. Michala Peška, aby nám to trochu přiblížil.

Přečetla jsem si na webu informace o vaší službě. Budu-li z nich citovat, věnujete se osobám s chronickým onemocněním, které absolvovaly ústavní léčbu ve zdravotnickém zařízení, prošly ambulantní léčbou nebo se jí podrobují. Z jiných částí je zjevné, že jde o lidi s duševním onemocněním. Můžete to upřesnit?

Na začátku bych rád řekl, že vnímáme velkou stigmatizaci lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Média v poslední době dost přispěla k neodůvodněnému strachu z nich. Je důležité si uvědomit, že stejně jako ostatní lidé mají svoje potřeby a svoje práva a že není třeba se jich bát. Přál bych si, aby i tento rozhovor přispěl ke zmírnění předsudků vůči těmto lidem. Nemoc jim přináší některá omezení, např. obtíže při hledání práce, bytu a v hledání životních partnerů. Předsudky tyto obtíže jen zesilují – komplikují jim navazování vztahů, způsobují problémy se sebevědomím a identitou. Na většině lidí, co sem docházejí, nejsou přitom nějaké obtíže vůbec vidět. To, co se jim děje, způsobuje, že je pro ně život těžší, ale navenek to nepoznáme. Pak je řada lidí, kteří se třeba projevují trochu zvláštně, ale i tak mají úplně normální radosti i starosti – jak si vydělat, jak mít rodinu, děti. Následná péče Dobroduš – Diakonie ČCE – SKP v Praze pomáhá již deset let lidem s duševním onemocněním v začleňování do společnosti a zotavování se ze zkušenosti s duševní nemocí.

O jaké lidi jde především?

Jsme sociální služba pro lidi s duševním onemocněním z Prahy, starší 18 let. Jde o lidi, kteří mají závažné duševní onemocnění (např. schizofrenie). Lidé, se kterými spolupracujeme, nejsou v akutní fázi nemoci, a proto obvykle nemají halucinace a bludy. Spíše je provázejí jiné příznaky, které se objevují po zaléčení: deprese, problémy s vůlí, péčí o sebe, motivací. Nejsou to agresivní klienti. Naopak lidé s duševním onemocněním jsou často spíše oběťmi násilí než jeho pachateli. Máme také klienty s těžkými depresemi, poruchami nálad, poruchami osobnosti. Bez ohledu na diagnózu, kterou často ani neznáme, je u všech společné to, že nemoc zasahuje jejich život v mnoha oblastech.

Psychiatrická diagnóza je asi něco, čemu okolí člověka ne vždy důvěřuje a nejspíš je také těžké s ní obstát v každodenní zátěži. V čem to mají tito lidé hlavně složité?

Každý to má těžké v něčem jiném. To nejtěžší je právě to, jak naše společnost k duševnímu onemocnění přistupuje. Jednou z velmi složitých oblastí jsou proto finance – invalidní důchod je nízký a příspěvek na péči tito lidé většinou nedostanou, nedosáhnou pak na osobní asistenci, pomoc. Přitom někteří obtížně sami cestují, mají potíže odhadnout, když je někdo chce obelhat, takže se třeba v problematické finanční situaci snadno zadluží. Duševní onemocnění ovlivňuje jejich schopnost se o sebe postarat, jsou závislejší na pomoci státu, rodiny a blízkého okolí. Někteří mají partnery, rodiny, děti, žijí v bytě, který vlastní, ale někteří jsou osamělí a potřebují chráněné bydlení. To není vždy snadné sehnat, kapacita je omezená a čekací lhůty jsou dlouhé. To je další oblast, s kterou bojují. Ne všichni lidé, se kterými spolupracujeme, mají problémy v oblasti péče o sebe a orientace v každodenních životních úkonech. Někdy sice mají vážné psychické problémy, v jejichž důsledku nechodí do práce, ale řadu věcí si sami vyřídí. Někteří mají ve velké míře sníženou pracovní schopnost a nepracují vůbec, někteří do práce chodí pravidelně. Často jsou to chráněná zaměstnání, tedy méně náročná práce, kde je nějaký terapeut, který jim pomáhá práci zvládnout.

Kolik klientů může pravidelně pracovat?

Z 62 lidí, se kterými jsme spolupracovali v minulém roce, asi třetina pracuje téměř každý den, jedna třetina chodí do práce několikrát týdně, třetina nepracuje vůbec, protože je to pro ně neřešitelné, nezvládli by pravidelnou pracovní zátěž nebo kontakt s cizími lidmi. Často jde přitom o lidi, kteří mají vysokoškolské vzdělání, v důsledku působení stresu a vyhoření se u nich rozvinula duševní nemoc a nemohou vykonávat povolání náročné na psychiku. Objevují se úzkosti, jít do práce a s někým komunikovat vnímají jako velkou zátěž, kterou subjektivně nemohou zvládnout. Není pro ně snadné vyjednat si pracovní podmínky, domlouvat se na mzdě, říci si o to, co potřebují. Někteří dříve ani nezvládli vyjít z domu nebo nemocnice, a díky terapii, psychiatrické péči a podpoře sociálních služeb mohli začít nejdříve chodit ven, být v kontaktu s lidmi a prostředím mimo domov a pak zkusit postupně jednoduché i složitější práce. Pracovní schopnost se může zvýšit právě díky pomoci služeb, jako je ta naše. Pro některé klienty je ale problém dojet i sem k nám, stojí je to spoustu energie, je to vyčerpávající. Každý den by to nezvládli. Když mají jít třeba jen nakoupit a zařídit si běžné věci, musí si to dávkovat a kouskovat, aby to zvládli.

Jde především o mladé lidi, nebo i starší? A kolik klientů za rok Vaší službou projde?

Minulý rok jsme měli asi 62 klientů, zhruba půl na půl muži a ženy. Jak jsem řekl, jde o dospělé lidi, těch úplně mladých dospělých kolem osmnácti let moc nemáme, spíše jde o lidi ve středním věku a starší, nejstaršímu klientovi je již 88 let, takže je to docela široké rozpětí.

Jak dlouho vaše spolupráce trvá?

Smlouva je vždy na rok, průběžně s klienty hodnotíme, zda se daří plnit cíle, které jsme společně naplánovali, zda nás ještě potřebují. U každého je to jinak – máme i klienty, kteří jsou tu od začátku fungování služby a stále potřebují nějaký kontakt, zhruba polovina klientů se obměňuje: někteří odejdou, třeba se odstěhují nebo si najdou jinou službu, někdo se zotaví a poskládá si život, takže už nás nepotřebuje. Občas se stane, že někdo, s kým spolupracujeme, zemře. Přicházejí pak zase jiní.

Jak tedy klientům konkrétně pomáháte?

V naší službě pracují čtyři sociální pracovníci. Jsme ambulantní služba, tedy klienti chodí hlavně za námi na individuální konzultace a skupinové akce. Pokud se zhorší jejich stav, někdy chodíme i za nimi do jejich přirozeného prostředí, případně do nemocnice, ale to jen okrajově, za výjimečných okolností. Každý sociální pracovník je klíčovým pracovníkem pro své klienty. Ti za námi chodí, třeba jednou týdně nebo v jiném intervalu, vytváříme s nimi individuální plán, který vychází z jejich potřeb a měl by jim pomoci začlenit se v co nejvyšší míře do společnosti. Poskytujeme poradenství i praktickou pomoc – pomáháme řešit situace kolem vztahů, práce, bydlení, sociálních dávek, poskytujeme pomoc ve zvládání života s nemocí. Provázíme je v tom, aby si vyřizovali věci sami, učíme je někam zavolat nebo ovládat počítač. Pomáháme klientům připravit se na vstupní pracovní pohovor, zpracovat životopis, plánujeme s nimi denní rozvrh, pomáháme jim, když třeba přinesou nájemní smlouvy, žádosti o dávky apod. Někteří mají problém o sebe pečovat, uklízet si. Těm pak pomáháme, aby si to naplánovali a zvládli pokud možno sami, v případě potřeby je propojujeme s jinými službami. Řada našich klientů je také hodně osamělá, protože mají problémy v navazování vztahů a v komunikaci, i vztahy v rodině jsou často komplikované. A tak se snažíme poskytnout jim příležitosti k setkávání.

Jak to děláte?

Jednak skupinovými aktivitami a jednak prostřednictvím práce dobrovolníků. Organizujeme společná setkání – klienti přijdou a jeden z nich si třeba připraví malý koncert na flétnu či kytaru nebo přednášku pro ostatní o tom, co ho zajímá. Někteří píší básničky, někteří hrají šachy, zajímají se o nějaké téma, které studovali, třeba o létání, astrofyziku. Sdílejí své zájmy s ostatními a to je pro ně povzbuzením vlastního sebevědomí. Soustředíme se na zdravé aspekty jejich života, ne na nemoc. Soustředíme se na to, co je pozitivní, co jim zpříjemní život. Je důležité najít činnosti, které jsou smysluplné.

Jak vypadá práce dobrovolníků?

Je to takové přátelství s pravidly, pomáháme tak klientům bojovat s osamělostí. Vytváříme dvojice klient–dobrovolník, které tráví spolu volný čas asi 6–10 hodin měsíčně, jdou do divadla, kina, projdou se, jdou si někam sednout. Spolupráce jedné dvojice trvá minimálně šest měsíců a maximálně dva roky. Vybíráme dvojici, která má společnou aspoň jednu věc, na které se dá budovat vztah. Kontakt dobrovolníka a klienta přináší nový pozitivní pohled na mezilidské vztahy a může to napravovat předchozí negativní zkušenosti. Je pro ně důležité vědět, že o ně někdo má zájem a chce s nimi trávit dobrovolně svůj volný čas. Dobrovolníci je respektují i vzhledem k jejich odlišnostem, které přináší duševní nemoc. Loni jsme měli asi 60 dobrovolníků, z toho 48 v dlouhodobém projektu „jeden na jednoho“, ostatní nám pomáhali s něčím krátkodobě.

Máte nějaké doporučení pro laiky, když se setkají s duševním onemocněním?

Pro tyto lidi není lehké si říci o pomoc, a proto je nutné pomoc nabízet citlivě a bez nátlaku. Někdy je užitečné člověka hlavně vyslechnout. Pokud máte na mysli setkání s duševní nemocí u někoho blízkého, asi hlavně nemít předsudky, vidět především člověka, který kvůli nemoci sice něco nezvládne, ale pořád zůstává sám sebou. V rodině je důležité poskytnout mu podporu a zájem, dát mu znát, že chápete, že za to nemůže. Když je někdo depresivní, neznamená to, že je líný a nechce nic dělat, ale nemoc se může projevovat právě takto. Důležitá je tedy trpělivost, otevřenost, spolupráce s profesionály. Důležité je vyhledat odbornou pomoc co nejdříve, to může mít vliv na další průběh nemoci a následné zotavení. Omezení, která nemoc přináší, nemusí být trvalá a definitivní. Hodně záleží právě na přístupu nemocného a jeho okolí.

Jak se vám pracuje v našem ve sborovém domě? Vnímáte tuto „koexistenci

pozitivně, či negativně? Komentují nějak i sami klienti, že přicházejí do domu, kde je kostel?“ Co se týče prostor, hodně jsme si polepšili. Naše bývalé prostory byly v suterénu, v podstatě ve sklepě. Prostory u vás vypadají reprezentativně, dostupně, jsou hezčí a působí útulně. Spousta našich klientů je věřících, blízkost kostela znamená pro ně určité bezpečí, příjemné pro ně je i to, když tady slyší hudbu, koncerty. Zdá se mi, že téma Boha je na konzultacích tady častější, než tomu bylo ve starých prostorách. Klienti někdy i navštěvují akce, které se tu konají, třeba navštívili přednášku pana Grygara. Je dobře, že máme tak blízko příležitost dalších akcí, kam mohou klienti jít. Událostí je sice v Praze strašně moc, ale když se to koná takto za dveřmi, je to o hodně jednodušší. Vnímáme i dobrou spolupráci mezi sborem a střediskem, ve vašich prostorách míváme vánoční besídky a na druhou stranu jsme sdíleli s vámi naše prostory při konání adventního trhu. Myslím, že naši klienti jsou hodně nenápadní, není třeba se jich nějak obávat, jdou přímo k nám, neškodí, a pokud někomu způsobují problémy, pak spíše sami sobě. Chtěl bych ještě říci, že bychom hodně stáli o dobrovolníky z Prahy 2, vítáni jsou hlavně muži každého stáři, ale i třeba starší ženy, rádi bychom měli co nejvíce možností, jak vytvořit vhodné dvojice.

Ptala se Jana Šarounová

Pozn.: Registrovaná služba je financována Ministerstvem práce a sociálních věcí a Magistrátem hl. m. Prahy. V roce 2015–2016 je také podpořena grantem z Norska.

číslo 163, únor 2016
předchozí   další

Obsah

Boží láska má poslední slovo
Vidět především člověka
Za Evou Filipiovou
Report z návštěvy – Drahonice
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).