Vinohradský sbor ČCE

Pečuj doma

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6,54)

Boží království je blízko. Vyhlížíme dobu, kdy Kristus plně přebere vládu nad světem. Možná se to stane už velmi brzy – ještě za našich životů. Možná to ještě potrvá nějakou dobu a my mezitím dožijeme své životy tady na zemi. V takovém případě nás bezpochyby čeká smrt, která nám bude branou do království nebeského.

Člověk coby smrtelný tvor bude mít ke smrti vždycky tak trochu divný vztah. Přitom to není tak dávno, kdy jsme přijímali smrt smířlivě, už jen proto, že jsme ji znali velmi důvěrně. Rodiny žily pohromadě, umíralo se doma a dřív než dnes. Smrt měla svůj předepsaný průběh, rituály a nikdo ji nikam neschovával. Naopak – k lůžku umírajícího se chodili lidé loučit, stejně jako se chodilo gratulovat k narození dítěte. Bylo běžné, že umírající ležel v místnosti, kde rodina trávila nejvíce času, aby nebyl sám, aby byl v centru dění.

Pak se Evropou převalily dvě války a bylo vše jinak… Nemocné už jsme nekurýrovali doma, ale posílali do nemocnic, kde začali i umírat. Pěkně uklizení, abychom se na ně nemuseli dívat. Důstojné umírání jsme vyměnili za úporné prodlužování života, a pohřby se z aktu loučení změnily v traumata. Nic z toho není pro rychle stárnoucí civilizaci vhodná strategie.

Na západě Evropy, kde to pochopili dřív než my, se už od 60. let začal trend obracet. O smrti, podpoře umírajících a pozůstalých se začaly vést debaty, pořádat konference a v roce 1967 vznikl v Londýně první hospic. Snaha o zajištění důstojných podmínek dožití umírajícím a podpory jejich rodinám se rozšířila do celé Evropy.

Čas umírání může být pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize, strachu a nejistoty, ale i časem velmi důležitým. Kdy jindy si můžeme říct, co nám leží na srdci? Kdy jindy můžeme dojít ke smíření? Kdy jindy můžeme posloužit svým blízkým? Kdy jindy máme možnost se s nimi rozloučit?

Elisabeth Kübler–Ross popsala fáze, kterými člověk prochází, když se smiřuje s umíráním (podobnými fázemi prochází i blízcí člověka, který umírá). Tyto fáze nám mohou pomoci porozumět druhému a dokázat mu být přínosný v jeho těžkých chvílích.

  1. reakcí je šok (při zjištění nevyléčitelné nemoci). Je to krátká fáze, při níž člověk vnímá všechno pozitivně. Není schopen vnímat a přijmout realitu. Je jako ve snách. Nemocného je třeba vyslechnout, vše klidně a nejspíše opakovaně vysvětlovat, trpělivě odpovídat na jeho otázky.
  2. Popírání: Doposud mi nic nebylo, tudíž se nemůže jednat o moje výsledky, došlo k záměně? V této fázi bychom měli především projevit svou účast, zeptat se: Čeho se bojíš? Co tě trápí?
  3. Hněv – proč já? Hněv na okolí, agrese, … V těchto chvílích je důležité nehodnotit, nezaplétat se do toho! Jen by to zvýšilo agresi. Člověk je škaredý na druhé, rozzlobený – mluví z něj strach. Musíme si uvědomit, že v tu chvíli nejedná tak, jak by jednal jako zdravý. Člověka, který prožívá vnitřní bolest, bychom neměli za projevy této vnitřní bolesti posuzovat! Dobré je postupovat podle žebříčku jeho hodnot, aby došel ke smíření. Hlavně naslouchat, mluvit o jeho životě, dosavadních hodnotách, …
  4. Smlouvání – je potřeba vyjadřovat trpělivou vlídnost. Ten, kdo provází ve fázi smlouvání, má významný úkol pomáhat nemocnému vytvářet krátkodobé cíle a každý sebemenší splněný cíl ocenit. Cíl by měl být obsahový, nikoli časový (do Vánoc …).
  5. Přijetí pravdy – rezignace/deprese/smíření. Při depresi je dobře naslouchat, co nemocného trápí. Projevuje se tak, že člověk často nic nechce, ani kontakt. Ale ve skutečnosti ten kontakt chce a potřebuje! Pravděpodobně bude chtít urovnat vztahy se svými blízkými. Není dobré řešit deprese při umírání antidepresivem. Kdy jindy má mít člověk deprese, než při umírání (náběh antidepresiv trvá 6–8 týdnů). Při smíření může často pomoci (místo slov) mlčenlivá lidská přítomnost, držení za ruku, utírání slz. Důležité je neodvádět člověka od hovorů o smrti.

Velice důležité je, aby člověk na sklonku života nebyl se svými obavami a svým trápením sám. Přítomnost druhého, v ideálním případě blízkého člověka je nesmírně významná.

Při umírání jde především o klidné strávení posledních chvil života! Není proto třeba dbát na striktní lékařské předpisy a nařízení. Lepší je dodat člověku, na co je zvyklý, oč požádá, co ho potěší, než ho držet ve striktně „sterilním“ prostředí. Je totiž tolik důležité, aby měl poslední chvilky života co možná nejpříjemnější.

K „dobrému“ odchodu ze života patří završení mezilidských vztahů. Na tomto úkolu umírající vnitřně dozrává a učí i lidi ve své blízkosti „dobře“ umírat. Nejen on sám, ale i jeho blízcí pak mohou snáze přijmout nadcházející ztrátu. Podstatu tohoto završení mezilidských vztahů lze shrnout do umění říci pět vět. Tyto věty je člověk schopen říci až tehdy, když přijal svoji situaci a má sílu čelit realitě. Jde o akt, který dodává důstojnost a lidskost závěrečné životní etapě člověka a pozitivně mění prožívání tohoto náročného období u těch, kteří jej doprovázejí.

Odpouštím: Odpuštění přináší úlevu a často dramaticky mění vztahy mezi lidmi. Doprovázející by neměl zasahovat do rozhodování nemocného, zda, komu a co potřebuje nemocný odpustit. Měl by mu pozorně naslouchat a umožnit mu odpuštění vyjádřit. Ať již slovy či skutky. Nemocný může odpustit i člověku, který již nežije. Pro nemocného je totiž důležitější vlastní prožitek odpuštění než jeho samotné sdělení člověku, kterému patří. Není zcela vázáno na přítomnost toho, koho se týká.

Odpusť: Potřebu získat odpuštění vyvolávají pocity viny, které nemocný prožívá. Ani tentokrát by neměl být nemocný svými blízkými zrazován v rozhodnutí požádat o odpuštění. Jeho pocity a přání by měly být brány vážně a měly by být respektovány. Nemocný si například může přát, aby k němu byli pozváni příbuzní, se kterými se třeba již dlouho nestýká. V tomto případě je totiž pro nemocného důležité, aby odpuštění uslyšel, uviděl, aby jej prostě jasně a zcela srozumitelně obdržel. Získání odpuštění přispívá velikou měrou k vnitřnímu klidu nemocného.

Děkuji: Slovo, které sice zní prostě, ale vyjadřuje mnoho. Souvisí s pocitem vděčnosti, kterou nemocný prožívá vůči svým blízkým. Ti by měli brát toto slovo vážně a nesnižovat jeho význam pro nemocného mávnutím ruky či jej jinak odbýt. Nemocný potřebuje vědět, že jste jeho poděkování opravdu slyšeli a vzali na vědomí. Navíc je to vhodná příležitost k vyjádření vlastního poděkování nemocnému za společně prožitý čas.

Mám tě rád: Věta, pomocí které nemocný vyjadřuje svoji lásku. Může spolu s poděkováním zaznívat opakovaně. Může také zaznít po nekonečně dlouhé době poprvé. A může zaznít po předchozím odpuštění. Nemusí zaznívat jen v podobě slov, nýbrž také v podobě gest, pohledů, dotyků. I pro nemocného je důležité pocítit, že je milován.

Sbohem: Slůvko, které vyjadřuje opravdu loučení a odloučení. Je tečkou, dovršením vztahu a konečně i celého života člověka.

Jsou určité znaky, podle kterých lze poznat, že se život již nachýlil. Nemocný často přestává přijímat potravu, neodvádí moč a dochází u něj ke změnám vědomí. Také má nepatrný a pomalý dech. Nereaguje na silné hlasové či bolestivé podněty. Jsou to pro nás podstatná znamení – to, co v těchto chvílích uděláme a řekneme, bude pravděpodobně to poslední, co může být předáno mezi námi a umírajícím.

Co můžeme dělat bezprostředně po smrti? Zavolat lékaře a informovat ho o úmrtí blízké osoby (dobré je říci, že jsme to čekali, aby neposlali vrtulník). V tuto chvíli máme dostatek času – je dobré nebránit se spontánním projevům zármutku a nechat si dostatek času, rozloučit se se zesnulým a prožít tuto poslední chvíli. Samozřejmě je možné nechat odvézt zesnulého ihned. Ale můžeme se s ním loučit i několik hodin.

Dnes je celkem běžnou praxí neloučit se se zesnulým formou smutečního rozloučení, pohřbu. Pohřeb je přitom klíčový přechodový rituál! Neměli bychom se mu bránit. Může nám totiž velmi pomoci rozloučit se a projevit smutek nad ztrátou blízké osoby.

Po té nastává období vyrovnávání se smutkem pro toho, kdo o svého blízkého pečoval do posledních chvil. Měl by odpočívat, pečovat o sebe (jídlo, spánek, …), nebránit se rozptýlení (procházky, sport, …). Také je třeba v této fázi přijímat pomoc od druhých (nebo o ni požádat a dávat najevo, co aktuálně potřebuji). Někdy je dokonce potřeba obrátit se na profesionální pomoc – terapie, linky pomoci, svépomocné skupiny.

V žádném případě by neměl podléhat pocitu viny! Není vhodné ihned vše měnit, likvidovat. Je dobré mít fotografie se vzpomínkami na zemřelého. Nebát se dělat něco tak, jak to dělal zemřelý. A především, nezapomeňme děkovat Hospodinu za společný čas, který nám byl dán.

V umírání je naše víra vystavena poslední zkoušce: přidržme se ve víře Boha, kterému důvěřujeme, že ve své věrnosti stojí při nás a dává nám budoucnost a život, i když zdání hovoří o opaku.

Alžběta Matějovská


Informace v tomto článku jsou použity z kurzu Diakonie ČCE: PEČUJ DOMA – DOPROVÁZENÍ VÁŽNĚ NEMOCNÉHO, pořádaného v Ústřední vojenské nemocnici 5. 2. 2016.

číslo 164, březen 2016
předchozí   další

Obsah

Ježíš je otevřenými dveřmi, které vedou před Boží trůn
Pečuj doma
Doprovázení umírajících, jejich rodin a pozůstalých
Janské Lázně – Sola Fide 2016
Hory, doly, stráně
Film, který se mi líbil: Sedm písní pro dlouhý život
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).