Vinohradský sbor ČCE

Komorníkův křest

Kázání Ester Čaškové na Svatodušní neděli 15.5.2016

Sk 8,26–40

Milí bratři a sestry, co všechno se muselo stát, aby se ti dva potkali. Jak to Bůh musel zrežírovat a co všecko „nastrojit“! Díky tomu Lukášovu svědectví vidíme za kulisy, a tak víme, co se děje, i když ten vnější pohled neukazuje nic zázračného: nějaký cizinec jede z Jeruzaléma, čte si bibli, a když tomu nerozumí, je po ruce někdo, kdo ví víc a vysvětlí mu to. Boží cesty totiž vůbec nemusí vypadat zázračně. I proto čteme biblické příběhy, abychom se učili, že Pán Bůh připravuje v našem životě situace a příležitosti, abychom ho poznali, a přitom to nemusí být nic nápadného.

Už se nám vytratila víra, že Pán Bůh je pořád ve světě při díle. Stvoření světa, to ano, prorocké zázraky, ty taky Bohu připisujeme, ještě Ježíšovu dobu a prvních apoštolů – ale dnes? Máme za to, že jeho zásah by musel být nějak zázračný, že ho musí provázet extáze nebo nějaké nadpřirozené jevy. Ale Bůh zasahuje často skrze svoje stvoření, skrze druhé lidi. A jsou to situace našeho všednodenního života, ve kterých se s ním setkáváme, kdy jeho vedení zažíváme.

Ne vždycky tomu rozumíme. Ale víra se má učit počítat s Bohem, i když jeho cestám nerozumí. Myslíte, že misionář Filip byl nadšený, že má opustit svou úspěšnou práci ve městě a jít na opuštěnou cestu do pouště? Copak tam bude mít příležitost svědčit o Kristu? Byl tam poslán kvůli jednomu jedinému poutníkovi. Do takových detailů Pán Bůh jde. Příběh křtu je vždycky osobní, tak osobní jako narození a smrt. Událost, ve které nás nikdo nemůže zastoupit, ve které jde jen a právě o mě. A ten příběh Hospodina s komorníkem královny Kandáces začal už dávno předtím. Tenhle bohatý černoch se totiž o Hospodinu dověděl zřejmě od židovských misionářů v Egyptě. Chtěl se ale dozvědět víc, přiblížit se víc tomuhle zvláštnímu Bohu. Nelitoval spousty času a peněz. Tušil, že v téhle zemi, v tomhle lidu a v tomhle městě je Bůh přítomen ještě jinak, intenzivněji, dosažitelněji než v celém stvoření. Tady byli přece proroci, kteří vyřizovali jeho slovo, tady žije lid, který dodržuje jeho zákon a očekává splnění jeho zaslíbení. Tenhle etiopský ministr financí zatoužil se na tomhle Božím díle podílet. Bůh se pro něj stal hodnotnou, kterou chtěl nalézt a byl ochoten do toho hodně investovat.

Možná i ve vašem životě přišla chvíle, kdy jste začali promýšlet, jak je to s Bohem a jak se mnou. Jak zapadám právě já do toho Božího díla spásy s celým světem. Mám tam svoje místo? Mám šanci? Mám nějaké předpoklady, doporučení, někoho, kdo mi ukáže cestu? Jedno přísloví říká, že kdo hledá, najde. Ve víře je to ještě trochu jinak: Kdo hledá, zjistí, že už byl dávno nalezen. Že Bůh už mu jde v ústrety, jako otec v podobenství o marnotratném synu. Touha po Bohu nepadá z nebe, nepřichází sama od sebe. Už je výsledkem působení Boží lásky – třeba nepoznaně, skrytě, třeba přes generace, přes modlitby někoho, komu na vás záleží. S každým z nás má Pán Bůh svůj jedinečný plán, každý z nás má svůj nezaměnitelný příběh víry a setkání s Bohem. Většinou mu porozumíme až v pohledu nazpět, protože někdy jsou to události, které se zdají nesmyslné, neperspektivní.

Misionář se má přemístit na opuštěnou cestu do pouště? Ale Boží prozřetelnost ho tam poslala právě v tu chvíli, kdy tudy projíždí karavana s kočárem a tmavým mužem, který čte, chtěl by pochopit, ale nerozumí. A někoho potřebuje! A Duch Filipa nabádá: jdi k vozu a udržuj kontakt. Božská režie zakalkulovala to, že ten muž právě v tuto chvíli potřebuje vysvětlení. Když ho uslyší, přijme svědectví o Kristu, které změní celý jeho život. A na cestě pouští je v pravou chvíli voda, kde se může odehrát křest. Boží naprogramování je prostě úplně perfektní. Zdá se vám to moc pohádkové? Copak jste nikdy takovou „souhru náhod“ nezažili? Lidi v pravé chvíli na pravém místě. Pravé slovo v pravý čas. Nebo jen tichá blízkost někoho, když mám strach. Zvláštní ochranu v beznadějné situaci.

Bůh o nás ví. A my smíme věřit i tomu, že on ví, co potřebujeme. Posílá nám do cesty lidi, se kterými máme mít co do činění. A nás zase posílá do cesty dalším, se kterými má něco v plánu. Bůh vytváří situace a příležitosti, ve kterých se může osvědčit naše víra. Jsou to někdy situace zkoušek, ztrát a bolestí, ve kterých nás však nenechává na pospas. Situace, do kterých nás Bůh staví, jsou pokaždé novou šancí, abychom mu projevili důvěru a čekali na jeho zásah. Ve všem, co prožíváme, a v každém člověku, kterého potkáváme, máme co činit s Bohem – ať už to vnímáme nebo ne. To nás učí víra a Písmo. Když člověk ví, že jeho kroky řídí Bůh, má ke komu se obracet a s kým sdílet radost a od koho čekat pomoc.

Filip zastihne egyptského komorníka při čtení z bible, tehdy pochopitelně Starého zákona. Rozumíš tomu, co čteš? To je naprosto základní věc. Rozumíš tomu, co Bůh říká? Pochopil jsi, že se to týká i tebe? Biblické slovo není ani informace o Bohu, ani o světě. Je to oslovení, které člověka zasahuje ve svědomí. A pokud ne, tak jsi ještě neporozuměl. Jenže porozumět není snadné. Chtít rozumět tomu, co mi Bůh říká, vyžaduje ochotu, čas, námahu. Ten cizinec se prokousává těžkými prorockými texty. Když se Bohu zalíbilo svoje spasení zjevit tam, musí si s tím ten muž dát práci. Čerpat je přece třeba tam, kde je pramen! Hledat Hospodina tam, kde se dává poznat. To byl taky důvod jeho pouti do Jeruzaléma, smysl jeho velkého úsilí.

A kde že se Bůh dává poznat? To byl právě úkol pro Filipa. Vysvětlit, že Bůh už kdysi dávno mluvil skrze proroky, ale aktuálně, nově a překvapivě promluvil skrze svého Syna! Otevřel cestu mnohem přímější, otevřenou pro všechny. Filip navázal na to, co se tenhle muž snažil pochopit. Neřekl mu: Tohle zahoď, budu ti vyprávět o někom jiném. Ale začal u Božího služebníka a ukázal, že Boží láska byla přece ve hře už odjakživa. Ježíš není žádný nový výmysl.

Ale stejně si myslím, že ten komorník si to asi představoval všechno úplně jinak. A přesto byl ochoten uvěřit. Víra totiž znamená přijmout v důvěře i to, co je jiné, než čekám. Co je divné, nečekané, nepochopitelné. Bůh svoje spasení nezařídil podle lidských představ. V jeho režii byla poprava nevinného služebníka vítězstvím! A smrt znamená život! O to přece jde symbolicky ve křtu. Možná nás to neprovokuje proto, že to tak často slyšíme a že tomu přisuzujeme jen tu symbolickou hodnotu. Provokují nás někdy ty důsledky, když vidíme, že víra neznamená ochranu před nemocí a smrtí. Že věřícím lidem Bůh nežehná viditelně víc než nevěřícím. Že na dobré, oddané lidi přicházejí těžké zkoušky. Ale to je právě to, co se máme učit. Boží cesty jsou jiné než cesty naše. Lidská srdce si Bůh získává různým způsobem. Někdo uvěří až ve chvíli, kdy přijde o všechny viditelné opory. Boží požehnání může být i v tom, co se nám zdá nelogické, co je proti našim přáním a představám.

Vždyť tenhle Boží služebník zemřel na místě všech hříšníků. Zemřel proto, že já jsem takový, jaký jsem! I ve své tragičnosti je to dobrá zpráva: pro nás hříšníky. Zpráva, která sedí k tomu zvláštnímu Božímu jednání. K té Boží prozřetelnosti, která vydala Ježíše na smrt, když jsme ještě byli hříšní! – Ten komorník netušil, co se tisíce kilometrů od něj nedávno stalo, a dnes se dozvídá, že tenhle Kristus zemřel i za něj a pro něj. A že chce být tím, kdo naplní a povede jeho život do Boží blízkosti. A nevadí, že on sám je cizinec, že není plnohodnotný muž, že nepatří k těm, kdo mají předpoklady! I ten nejvzdálenější – z konce světa, i ten, kdo je úplně na okraji společnosti nebo na konci sil – má slyšet Kristovo pozvání. I jemu platí Kristova láska.

A nakonec happy end: Hle, voda. Co brání, abych byl pokřtěn? Není to příliš rychle? Co se asi tak mohl naučit za tu chvíli v kočáře? A Filip už nebude mít příležitost ho nějak důkladněji připravit! Ale může ho svěřit Kristu samému. Ten, kdo začal dobré dílo, povede si ho i dál. Církev je přece jeho dílo. I to je součást naší víry. Nejsme zodpovědní za víru druhých. Často máme jako Filip jen krátké, omezené příležitosti ke svědectví. Ale Bůh si přece může nastrojit jiné, další anděly, posly. Některé můžeme ovlivňovat dlouhou dobu: svoje děti, přátele, spolupracovníky, ty, mezi kterými žijeme. Nemáme se zodpovědnosti vzdávat. Ale víra je dílem Ducha svatého, ne výsledkem naší přesvědčovací schopnosti. To vede také ke svobodě od úzkosti.

Co stojí v cestě tomu, abych byl pokřtěn? Tak se ptá ten, kdo opravdu evangelium pochopil. Vždyť v Kristu je odstraněno všechno, co by nám mohlo bránit na cestě k Bohu. I když tohoto muže předtím nic s Božím lidem nespojovalo, i když je nezkušený a nezralý – nevadí. Vždyť vykoupení skrze kříž znamená, že se vzdáváme všeho, na co jsou lidé běžně hrdí, a upneme se na to, co dostáváme, na Boží milost a lásku zjevenou v Ježíši Kristu. Co brání? Tomu, kdo věří, nebrání nic. A ten, kdo ví, že se mu takhle otevřela budoucnost, jde dál a raduje se. Vždyť se ho chopil Kristus. Poznamenal svou pečetí lásky, kterou nesmaže ani čas, ba ani smrt. Kristu patříš na věky. a tak není čeho se bát.

Komorník královny Kandáces si tuhle součást své cesty nemohl naplánovat. Kdy, kde a jak se nás Bůh chopí, to je jeho věc. Smíme věřit, že ve křtu to už udělal – a že těch, které jednou získal, se nevzdává. Ten, který ve vás začal dobré dílo, ten ho také i dokončí. S tím víra začíná i končí. Amen

číslo 166, květen 2016
předchozí   další

Obsah

Komorníkův křest
Můj život I.
Kdo je to Šimy?
Víkend v Herlíkovicích
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).