Vinohradský sbor ČCE

Můj život III.

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V minulém vyprávění jsme četli její vzpomínky z války, v tomto dílu budeme sledovat život rodiny Kozlových těsně po válce.

foto: vera
Věra v šestnácti letech

Bez tatínka

Byl slunečný a velmi mrazivý lednový den roku 1953, když jsem v poledne spěchala ze školy jako vždy domů na oběd. Bylo u nás zvykem, že společně obědváme a večeříme. U vrátek jsem potkala tatínka, který právě odcházel k lékaři. Řekl mi, ať na něj nečekáme. To bylo naposled na dlouhou dobu, co jsem ho viděla. Trvalo několik týdnů, než se maminka dopátrala, že jej STB zatkla a je ve vězení. Místa věznění se střídala, až konečnou stanicí bylo Uherské Hradiště za působení soudruha Grebeníčka staršího.

Do té doby chodily podivné anonymy, že otec je v zahraničí apod. Tak zvaní přátelé odpadli, naopak škodili, kde mohli, a zůstalo jen pár věrných. Pro nás všechny nastala strastiplná doba nejen po stránce psychické, ale i materiální. Maminka se stala jedinou živitelkou rodiny a pracovala jako pěstounka v jeslích. Současně dálkově studovala zdravotnickou školu, obor dětská sestra. Škola byla v Novém Jičíně, takže musela navíc dojíždět. Přestože byla jediná, která si získávala plnou kvalifikaci, musela čelit četným útokům, aby ji nevyhodili z práce jako nežádoucí osobu pro výchovu dětí.

Dalším zdrojem napětí bylo dosazení několika nájemníků na úkor naší rodiny, hlavně stařenky. Šlo o přisluhovače STB, kteří měli za úkol hlásit všechno, co se v domě děje. Také tam byla kniha, do které se musely zapisovat všechny návštěvy, které k nám přišly a přespaly. Do toho přišla měnová reforma a startovné naší rodiny bylo 50 korun na den. Já jsem nesměla jezdit na žádný tábor, mé jméno bylo okamžitě vyškrtnuto.

Šokujícím byl ovšem moment, když jsem jednou přišla ze školy domů na oběd a viděla jsem všude kolem doslova spoušť, kterou stařenka s maminkou uklízely. Vyházené šatní skříně, šuplíky, rozházené postele, vyházená knihovna atd. Od té doby jsem spěchala každé poledne domů, abych začala s uklízením věcí, neboť se to několikrát opakovalo a nechtěla jsem, aby to maminka opět viděla. Už tak toho na ni bylo moc. Také se stalo, že jednoho dne si určitá rodina odvezla kompletní vybavení tatínkovy kanceláře a nebylo odvolání. A to ještě tatínek nebyl ani odsouzen, vazba trvala poměrně dlouho. Když bylo konečně stanoveno datum soudu, maminka viděla svého muže poprvé od zatčení, neboť jí nebylo umožněno ho během vazby navštívit. Rozsudek zněl na 12 let, ztráta občanských práv, nemožnost vykonávat původní profesi atd. Padaly ovšem tresty daleko vyšší, ba nejvyšší. Jaká ironie osudu, když lidé, kteří za války nasazovali své životy, byli opět vězněni, mučeni, popravování a čelili zrůdné mašinérii politického systému s vykonstruovanými procesy. Stali se nepohodlnými a nežádoucími. Věra s manželem ve Vizovicích 2003

foto: vizovice

Vypálení Ploštiny a jeho důsledky po válce

Pravým důvodem postupného zatýkání členů skupiny byly události, které se staly v dubnu 1945, když byla vypálena vesnice Ploština. Do skupiny přišli dva noví členové, kteří byli nakonec po dlouhém prověřování přijati. Nikdo ovšem netušil, že jde o konfidenty zlínského gestapa. Jednoho dne se zdálo, že je všude kolem klid, a tak partyzáni po dlouhé době sestoupili z hor do stavení na okraji vesnice, aby si odpočinuli. Netušili, že gestapo o nich ví a že se chystá zaútočit. Vyrazila vizovická bojová jednotka Josef, už dříve zmiňované Jagdkommando i se svými psy.

Mezitím se odehrála nešťastná událost uprostřed skupiny. Velitelem byl sovětský důstojník, který vybaloval a předváděl novou zásilku samopalů. Přitom došlo k neodborné manipulaci, při níž velitel sám sebe usmrtil. Nastalo zděšení, když do toho se začala na druhém konci vesnice ozývat mohutná palba. Doslova překvapeným partyzánům nezbylo nic jiného, než utíkat zpět do hor, nemohli čelit několikanásobné přesile. Němci vesnici vypálili a muže postříleli. Pokračovali v pronásledování skupiny, boje trvaly po všechny dny až do osvobození a docházelo k těžkým střetům a ztrátám na životech. Do těchto bojů se mohli zapojit už i můj otec se strýcem, kteří se sotva vrátili z Breslau, když při druhém náletu na město utekli a těžce se prodírali zpět domů. Podařilo se a šli rovnou do bojů, které se rozšířily na celé okolí. Proč tato nešťastná událost byla tak zásadní pro dobu následující?

Oba konfidenti gestapa se okamžitě zařadili do Rudých gard a vstoupili do KSČ. Jeden po stranické linii dosáhl velmi vysokých met, druhý vstoupil do služeb kontrarozvědky. Nemohli potřebovat, aby se vynořili případní svědkové jejich odporného činu a v budoucnu ohrožovali jejich kariéru. Nakonec ani nové politické zřízení si nemohlo dovolit, aby vyšlo najevo, že sovětský důstojník selhal. Protože sovětský člověk nemůže selhat, je to náš vzor a osvoboditel. Takže jednoduché řešení. Vykonstruované procesy byly na denním pořádku.

Toto téma bylo dlouho tabu. Jen krátce v šedesátých letech již zmiňovaný spisovatel Ladislav Mňačko napsal knihu, která záhy byla zfilmována. Pak celá léta nic. Samotní zbylí svědkové z vesnic a okolí se báli promluvit – věděli až moc dobře, co by je čekalo.

Když jsem v roce 2003 s manželem navštívila Vizovice, abych se podívala na rodný dům, byli jsme také na zámku. Byla jsem šokována, když průvodkyně k našemu zděšení klidně přeskočila celých šest let války, jako by vůbec nebyla a netýkala se přímo zámku. Jeden pán se dotazoval na to období, a ona nedokázala odpovědět, protože o té době nic nevěděla. Tak jsem to vysvětlila a pán poděkoval, velmi ho to zajímalo. Průvodkyně nemohla uvěřit, že tam bylo sídlo místního gestapa, kterému velel jeden z nejmocnějších mužů Říše, důvěrný přítel samotného Adolfa Hitlera, Otto von Skorzeny.

Pokračování příště

číslo 168, září 2016
předchozí   další

Obsah

Lidský život se může změnit
Projekt Tripolis
Můj život III.
Výlet do Kamenného Přívozu
Letní svatby
Tábor 2016
Pozvánka na koncert
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).