Vinohradský sbor ČCE

Můj život VIII. – 1961–1965

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této části budeme sledovat život Věry a jejích rodičů v letech 1961–1965

Tatínkův návrat

Tatínek se k naší velké radosti vrátil konečně z léčebné rehabilitace v Chuchelné domů. Jeho zdravotní stav nebyl a nemohl být lepší než po těch minulých léčbách, neboť devastace organismu po druhém zatčení byla o stupeň horší. Chodil o francouzských berlích, únava byla zřetelnější, ale on to zvládal. Na to, že ještě v roce 1959 byl na invalidním vozíku, to byl velký úspěch. Znovu se přihlásil do zaměstnání ve stavebním podniku a byl přijat na stejné místo do účtárny. Myslím, že byli rádi. Tak mohl začít normální, obyčejný život. Také začal docházet do naší evangelické modlitebny. Maminka byla přešťastná a pan farář Jun také. Jeho čas věnovaný tatínkovi nebyl nadarmo, teď mohl sklízet žeň své evangelizace. A to stojí za to. Tatínek požádal o vystoupení z církve římskokatolické a přihlásil se k Českobratrské církvi evangelické. Byl dobrým, věrným evangelíkem. Velmi jsem jej obdivovala i v tomto ohledu, neboť docházel za každého počasí, ať byla mrazivá zima se spoustou sněhu nebo parné dny v létě. Stal se příkladem pro mnoho lidí.

Ve stavebním podniku byl kritický nedostatek stavebních techniků, a tak se náš tatínek rozhodl, že se zkusí dálkově přihlásit na dálkové studium stavební průmyslovky. Chtěl tak vrátit podniku to, že jej opět přijal. Doporučení v práci dostal. Průmyslovka byla ovšem až v Ostravě, tak to bylo pro něj poněkud komplikované, ale zvládal to. 1. ročník začalo 22 posluchačů, u maturitních zkoušek byl tatínek sám. Všichni odpadli v průběhu studia. Nedávno jsem v maminčině pozůstalosti našla dopis dvou pánů profesorů z brněnského vysokého učení technického, kde tatínkovi ještě jednou děkují za výjimečné a vyčerpávající znalosti u zkoušek (byli u nich přítomni) a nabízejí mu studium na stavební fakultě v Brně bez přijímacích zkoušek. Tatínek by velmi rád pokračoval, ale maminka měla obavy o jeho zdravotní stav při tak dalekém dojíždění, a tak nesouhlasila.

foto: pacient
Věra s pacientem v Chuchelné

Asi to bylo správné rozhodnutí. Vedení podniku uvítalo jeho novou kvalifikaci a zařadilo ho do kategorie stavebních techniků. Tam, kde bylo zapotřebí jeho osobního dohledu na stavbě, jej ochotně odvezli a přivezli. Nadále ještě vypomáhal v účtárně, a k tomu se navíc začali na něj zaměstnanci postupně obracet i ve věcech právní porady. Byl tam velmi spokojen a to bylo důležité. Vždy rád vyhověl a snažil se v rámci svých možností pomoci všem, kdo pomoc potřebovali. Našel nové sebeuplatnění a lidé jej měli rádi.

Bohumín a Třinec

Přiznám se, že do Bohumína jsem nenastupovala s velkým nadšením, ale byl mi přidělen, a tak jsem jela. Byla jsem však příjemně překvapena již při samotném vstupu do nemocnice a prvními kontakty s personálem. Oddělení rehabilitace bylo poměrně velké, prostorné, ale pouze s jedním kolegou z Prahy. Organizačně jsme patřili k chirurgickému oddělení, které bylo mimořádně skvělé. Uvítala jsem, že primář chirurgie spolu s kolegy byli velmi pokrokoví, zaváděli nové metody léčby a rehabilitace měla nezastupitelné místo. Kromě ambulantní části jsem docházela právě na lůžkovou chirurgii, kolega na interní oddělení a já navíc na plicní a dětské oddělení. Práce byla radostná, hodně mne posouvala dál. Chirurgie tenkrát mnohdy zahrnovala i ortopedické výkony, a tak paleta onemocnění byla pestrá. Co jsem však hodnotila velmi kladně, byl fakt, že před každou složitější operací mi pan primář na rentgenovém snímku ukázal, co se bude řešit, jak budou postupovat a co z toho vyplývá pro mne. Byla to úžasná škola, která platila i pro ambulantní část. Při kontrolních prohlídkách pacientů na našem oddělení byly vždy k dispozici rentgenové snímky na porovnání, jak úspěšná je léčba a co je třeba změnit nebo udělat. S tímto přístupem jsem se na dlouhá léta už nikdy a nikde nesetkala. A pak, pacienti, kteří docházeli nebo přijížděli na léčbu, byli neuvěřitelně milí, laskaví a vděční za každé slovo. Bylo mi velmi líto, když jsem po roce odcházela, ale mezitím jsem se vdala a můj muž jako čerstvý absolvent lékařské fakulty nastupoval do nově otevřené nemocnice v Třinci. Tak jsem i já k 1.7.1962 nastupovala v Třinci, ovšem nikoli do nové, ale do závodní nemocnice třineckých železáren. Rehabilitace nebyla umístěna v areálu nemocnice, ale o kousek dál, v bývalé vile hraběte Wrische. Ta byla postavena v anglickém stylu, obrostlá břečťanem a umístěná uprostřed zbytku kdysi krásné zahrady. V přízemí bylo zubní oddělení a v patře rehabilitace. Prostředí bylo nádherné, vše obloženo dřevem, s vestavěným nábytkem. Celkem nás rehabilitačních bylo šest a po odchodu vedoucího pracovníka do důchodu jsem tuto funkci zastávala já. Organizačně jsme opět patřili k chirurgii. Práce byla zajímavá, těžkých úrazů a popálenin v železárnách bylo více než dost. Patřila k tomu také interna, kam jsme docházeli. Pracovní doba byla přizpůsobena závodu, od 6 do 14 hodin. Tím pro mne vznikalo odpolední volno, které jsem využívala převážně k tenisu a poznávání okolní přírody. Poznala jsem báječné přátele, se kterými jsem chodila do krásného okolí, poznávat slezské Beskydy s nádhernými údolími, pralesem Mionší, Javorovou horou apod. V zimě báječné lyžování. Část volného času jsem také věnovala přípravám na další, již třetí pokus o přijetí na lékařskou fakultu. Zkoušky jsem udělala, ale přijata jsem nebyla. To byla pro mě konečná, protože i na mně už to bylo příliš.

Do Prahy

Za nějakou dobu jsem byla požádána, abych založila rehabilitační oddělení v nové nemocnici. Práce to byla poněkud časově náročná, a tak sanitka se mnou jezdila sem a tam. Vše se však zdařilo a po nástupu nových absolventů oddělení jelo naplno. Měla jsem dobrý pocit.

Postupně se otevírala i další nová oddělení, samostatná ortopedie, plastická chirurgie – tu otevíral sám pan profesor Burian. Těšilo mě, že rehabilitace byla už připravena starat se o pacienty těchto oddělení. Úzce jsem spolupracovala s tamním primářem chirurgie, který mne po vzájemné dohodě zásoboval novinkami z cizí literatury v oboru chirurgie, traumatologie, ortopedie. Částečně jsem se podílela na překladech z ruštiny a angličtiny. Tím se můj obzor nadále rozšiřoval a byla jsem za to moc ráda. Jinak tomu ale bylo v mém soukromí. Moje manželství nevydrželo a já jsem 15.11.1965 definitivně a natrvalo zakotvila v Praze.

Pokračování příště

číslo 173, únor 2017
předchozí   další

Obsah

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný
Z přímluvných modliteb
Hudba dokáže i beze slov jásat, chválit, plakat, prosit i děkovat
Můj život VIII. – 1961–1965
Janské Lázně 2017
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).