Vinohradský sbor ČCE

Můj život XI.

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této poslední části budeme sledovat Věřin život v devadesátých letech a skončíme v současnosti.

Léta devadesátá až dosud

Porevoluční doba byla plná nadšení, velké chuti něco smysluplného udělat nebo cestovat a tak poznávat věci dosud nám uzavřené a nepoznané. Mnoho věcí se povedlo, a mnoho také ne. Důležitá je ale SVOBODA, kterou jsme získali, a té si máme cenit nejvíce. Bez ní život nebývá lehký. Otevřela se také cesta k rehabilitaci politických vězňů nespravedlivě odsouzených ve vykonstruovaných procesech. Velkým pomocníkem byl Svaz protifašistických bojovníků, kam se pomalu vraceli lidé dříve vyloučení právě pro své politické a lidské postoje. Organizace nabízela pomoc různého druhu a také velmi důležitou právní pomoc při řešení jednotlivých žádostí o rehabilitaci. Našlo se několik spolehlivých právníků, kteří byli ochotni se této nelehké práce ujmout. Okamžitě jsem začala jednat a byl mi doporučen starší pán JUDr. Svačina. Když jsem do kanceláře přišla poprvé, čekárna byla plná k prasknutí, což ostatně tak bylo pokaždé. Ten člověk pracoval dnem i nocí, aby zvládal obrovský nápor žadatelů. Bylo běžné, že člověk od něj odcházel po 21 hod. a stále tam čekalo plno lidí. Trvalo celé 2 roky, než se nám podařila rehabilitace našeho tatínka v plném rozsahu. Dokumenty se dohledávaly velmi špatně, mnohé byly zavčas skartovány. Také ochota tehdejších pracovníků soudních archivů nebyla vstřícná. Důležité však bylo, že přes všechny komplikace se dosáhlo plné rehabilitace, i když tatínek se toho nedožil. Avšak morální zadostiučinění bylo významné zvláště pro maminku a nás všechny.

Církev i práce

I v církvi se pomalu odehrávaly změny. Faráři a kněží, kterým byl dříve odebrán souhlas k duchovní službě, se vraceli ze svých dělnických profesí zpět na sbory a fary. Také ti, kteří se vraceli nebo jen přijížděli z emigrace, byli zváni na kazatelny a k přednáškám. I v našem sboru kázal a přednášel br.prof. Jan Milíč Lochman z Basileje. Nejen že to bylo úchvatné a vynikající, ale pro mě se tato událost stala důležitým osobním mezníkem na půdě tohoto sboru. Při přednášce u společného stolu jsem se více spřátelila s mnohými bratry a sestrami. Nemohu vypočítávat všechny, nerada bych na někoho zapomněla, a tak jmenuji především rodinu Rumlových. Prostřednictvím těchto manželů jsem více poznávala ostatní, neboť Rumlovi k různým příležitostem zvali na posezení k nim domů. Bývalo nás tam hodně (už tenkrát seniorů), já byla nejmladší. V křesťanském duchu probíhaly diskuse za současného ochutnávání jejich báječného pohoštění. Také jsem začala – pokud mi to dovoloval školní rozvrh – více docházet na schůzky seniorů na faru, vždy to bylo pro mne velmi přínosné. Senioři se také několikrát sešli v rodině br.prof. Smolíka a mnohokrát u Zikmundů. Bratr dr. Vojtěch míval krásné modlitby a spolu s Alenkou se živě zajímali o naše rodiny. Bylo to vždy milé, uklidňující, a zároveň povzbuzující.

Můj profesní život se stával čím dál rušnější, neboť nová doba přinášela celou řadu změn. Naše práce se začala převádět na kódy s určitým počtem bodů a ty opět na peníze. Pojišťovny rostly jako houby po dešti, pak zase zanikaly a to byla velká svízel ve vykazování práce. Tou dobou jsem se stalo nechtěně vedoucí celého oddělení i s detašovanými pracovišti (cca 50 pracovníků) a moc mě to pro onu nestabilitu netěšilo. Administrativa není mým koníčkem a tak jsem občas nastavovala i soboty, protože jsem nechtěla svou odbornou práci krátit. Naopak moje školní přednášková činnost se rozšířila o 2 vysoké školy – Vysoká školy tělesné výchovy a sportu–katedra fyzioterapie a 1.1ékařská fakulta–katedra fyzioterapie. Byla jsem dle smlouvy vedena jako odborná asistentka pro praktickou výuku. Rovněž se mi dostalo nabídky tento obor přednášet v USA na 3 roky. Po zvážení jsem nakonec odmítla, protože naše maminka prodělala další dvě mozkové příhody spolu s infarktem myokardu a já v takové situaci bych nebyla schopna odjet.

Bylo to správné rozhodnutí, neboť i mne dostihla ona obávaná nemoc a já jsem se tak z toho přeplněného pracovního tempa ocitla v plném invalidním důchodu, neboť onkologická léčba trvala: téměř rok a půl. Z toho vyplývalo, že skončil můj hlavní pracovní poměr v nemocnici. Tolerovala se jen moje školní výuka, a když po 10 letech se onemocnění v jiné formě opakovalo, zůstala jsem pouze oponentem diplomových prací. Tím skončila moje pracovní dráha.

V květnu 2010 ve svých 94 letech umírá naše maminka. Byla členkou dejvického sboru a chodila tam moc ráda. Byla iniciátorkou některých novinek ve sboru a posléze založila v pečovatelském domě v Liboci pravidelné bohoslužby i s vysluhováním VP. Pohřeb vedl br. farář Hudec a zdůraznil její charakteristické vlastnosti, které se mu nesmazatelně vryly do duše. Na závěr tohoto mého dlouhého povídání o mé rodině i mně samotné by mi bylo radostí, kdyby alespoň něco z toho, co bylo pověděno, někoho oslovilo a zůstalo v paměti hlavně mladších ročníků. Zde mám na mysli období války a období po roce 1948. K tomu chci ovšem také připomenout, že evangelium nás učí slovy Ježíše Krista odpouštět. Odpouštíme, ale nezapomínáme a chceme připomínat dalším generacím, neboť to je historie našeho národa. Co se týká mé osoby, doufám, že v rámci daných možností jsem zmapovala svůj dosavadní život tak, aby mne lidé lépe poznali. Jsem ráda, že patřím do tohoto sboru, jehož členkou jsem od roku 1972 o stal se mi duchovním domovem, bez kterého si svůj život nedovedu představit. Bohoslužby i přátelská schůzky seniorů mě vrchovatou měrou naplňují a obohacují v poznávání slova Božího a vzájemného přijímání jeden druhého. Moc si toho vážím a děkuji Pánu Bohu, že jsem malou částečkou tohoto mě milého sboru. Z celého srdce děkuji sestře kurátorce Janě Šarounové, která trpělivě přijímala každý můj díl k přečtení a následné textové úpravě tak, aby mohl vyjít v Hroznu.

Věra Vaňátková

číslo 176, květen 2017
předchozí

Obsah

Kázání
Bůh, kterého bychom chtěli spíše mít
Před volbou faráře
Můj život XI.
Evangelíci v Libštátě (1783 – 1945)
Program Noci kostelů
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).