Vinohradský sbor ČCE

Čiňme dobře všem

Instalační kázání Zdeňka Šorma v neděli 7. 10. 2018 na Vinohradech

Čtení: Kazatel 3,1–15

Matouš 5,43 – 48 + Galatským 6,10

Sestry a bratři, ke konání dobra je třeba mít čas. To je základní podmínka, o které apoštol píše: „Dokud je čas, čiňme dobře všem…“. A tak si říkám, jestli vůbec něco dobrého udělat můžeme. Máme čas?

Když jsem se jednomu ze svých kolegů svěřoval s tím, že nevím, jestli budu po třiceti letech, co jsem z Prahy odešel, rozumět velkoměstskému životu a lidem ve sboru, začal právě tím, že tady lidé přes týden vůbec nemají čas. Tomu ale rozumím. Sám pořád nestíhám a někdy s tím těžce zápasím. Životní tempo se zrychluje a nás pronásleduje neustálý nedostatek času. Nikdy ho není nazbyt. Honí nás. Jakoby nám tedy ta základní podmínka ke konání dobra scházela. S nostalgií se ohlížíme na doby, kdy se nežilo v takovém tempu, a na všechno bylo dost času.

Jenomže byly někdy takové? Copak právě evangelia a epištoly nepřipomínají, že už moc času nezbývá? „Lhůta je krátká,“ píše apoštol hned v následujícím dopise. Čas není bez konce. Času je míň, než bývá zdrávo. Ježíšova podobenství dokonce připomínají, že ten okamžik, kdy už bude pozdě, může nastat každou chvíli, třeba hned zítra nebo ještě této noci. Jak to, že při vědomí takovéhle naléhavosti měl apoštol za to, že čas máme? Právě ta touha využít čas, nás přece často dostává do presu.

Snad to bylo tím, že jako žák rabiho Gamaliele, mohl z pokladu Písma vytahovat i ty staré, možná pozapomenuté, kusy – třeba totální skepsi starozákonního Kazatele, který poznal, že vše, co si předsevzal, je jen marnost nad marnost. Kupodivu ho to ale nevedlo k apatii. Naopak v tom našel svobodu dělat i věci, jejichž smysl a výsledek nedohlédne. Byl si dobře vědom toho, že začátek ani konec díla, jež Bůh koná, nevystihne. Proto pro něj ani jeho ušlechtilé a zbožné záměry a projekty neměly takovou váhu, aby ho o čas připravily. Věděl, že není jeho pánem, že všechno pod nebem už svůj čas má: je čas rození i umírání, je čas zabíjet i čas léčit, čas milovat i nenávidět, čas boje i čas pokoje.

To je asi ono – čas není materiál, jemuž bychom teprve měli dát smysl. On už svůj obsah má. Proto se jeho naplnění nemůžeme domoci jen vlastní aktivitou, vůlí nebo pilností. Nezáleží na tom, kolik toho stihneme. Důležité je, jestli zůstaneme otevření výzvám, které s sebou daná chvíle přináší, jestli se jí necháme oslovit, jestli budeme umět vyslyšet jejího tvůrce. Což z velké míry záleží právě na tom, zda dokážeme odložit to, co máme právě v úmyslu.

Ani z konání dobra si nelze udělat životní program. I dobré činy mají svoji určenou chvíli a jindy je všechna pevná i dobrá vůle marná. Vzpomeňte třeba na Káni Galilejskou: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina“, odsekne Ježíš matce, která ho naléhavě upozorní na nouzi svatebčanů. A ona – což ji ctí – dál nenaléhá. Jenom vyzve učedníky, aby byli pohotově po ruce a vyslyšeli Krista, až je osloví.

K dobrým činům asi můžeme přispět jen tehdy, když umíme svoje dobrá předsevzetí nechat plavat; když nám dojde, že dobré skutky netvoříme, že nám je – jak se můžeme dočíst v následující epištole – Bůh připravil. Asi k nim nevede ani tak cílevědomost a úpornost, jako spíš pozornost a otevřenost, která o tom, co je pro druhé a v božích očích dobré, předem hotovou představu nemá. Důležité je zůstat na příjmu. Sám si předem čas něčím bohulibým nenaplnit a dobro nevymezit. Vždyť se do něho mají vejít všichni. „Dobře čiňme všem.“

Do takové šíře má být naše srdce otevřené. V tom je právě rozdíl mezi dobrotou v naší režii a dobrotou z Boha. Ta boží nemá hranice. Není to jen malá domů. Nerozlišuje na našince a na ty druhé. Není jen na oplátku nebo za odměnu. Nekopíruje jenom to, s čím se setká. Je nezávislá, vpravdě svobodná. Skutečně tvoří a vnáší do tohoto světa něco nového.

A zve nás k tomu, abychom se na tomhle tvůrčím způsobu života podíleli: Nenechte se určit druhými. Buďte svobodní, buďte samostatní. Nežijte láskou jen potud, pokud vám to druzí dovolí. Buďte sami jejími aktéry. Nemilujte jenom své bratry, milujte své nepřátele. Láska je láskou jen bez omezení, bez hranic, bez podmínek.

Pokud vyjdeme jen z naší běžné ušlechtilosti, nic zvláštního se nestane. Bude to zase jen svůj svému – dobročinnost v rámci skupinového sobectví. Skutečná, neomezená dobrota vychází od nebeského otce, který svému slunci dává svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé, který je otcem všech a nejen svého fan–klubu.

„Čiňme dobře všem“, to není ani tak o naší aktivitě a přičinlivosti, jako spíš o svobodě, kterou díky Bohu máme, protože nás svou přízní a bezpodmínečnou láskou předem ujistil. Není třeba si ji vydobývat vlastní dobrotou. Není třeba dělat jen to, co se nám vrátí.

V tom je ta síla, která dává možnost vymknout se z šedi běžného, vystoupit ze všech účelných a účelových škatulek, která přesahuje tento svět a otevírá nový, kde vlk může pobývat s beránkem a tele a lvíče i žírný dobytek mohou být pospolu. To je přece krása!

Jaká by to byla škoda a jaký by to byl omyl a zpronevěra, měnit tuhle jedinečnou možnost za nějakou z nouze ctnost útulného hnízdečka pro našince!

Teď mi ale někdo z vás může namítnout: „Ty ses nám nějak rozjel, kašpárku! Jenže tys to nedočet do konce: “iňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.\uv Tobě snad ani nedošlo, že máš instalaci, že ses právě teď zavázal sloužit domácím víry tady na Vinohradech. Ale já odpovím: Nebojte se, došlo mi to. A právě proto jsem si vybral tenhle verš včetně toho závěru. Já totiž nevěřím, že je to krok zpět, že by ten závěr měl svobodě, ke které jsme povoláni, přistřihnout křidýlka a strhnout mě i vás zpátky do sobectví dobroty pouze pro našince. A věřím také, že právě ta láska, která není jenom na oplátku, je pro rodinu víry důležitá.

To, co rodinu pojí, přece nejsou v posledu sympatie. Bratr vůbec nemusí být spřízněnec. Není to ten, koho jsem si vybral a kdo je se mnou za jedno. Bratr mi byl prostě dán a nic s tím nenadělám, byť by mi lezl sebevíc na nervy. Jen si vybavme příklady biblického bratrství: Kain a Ábel – jeden druhého zabije; Jákob a Ezau – ti se nezabijí jenom díky Bohu, když jeden na druhého ušil boudu; Josefa jeho bratři nemohou vystát, a tak ho prodají do otroctví. A jedno z nejznámějších podobenství, které jsme si zvykli nazývat „O marnotratném synu“, je také spíš o sourozenecké žárlivosti, ve které nezná bratr bratra.

Důraz na rodinu víry neodkazuje lásku do gheta, aby se z ní stala zase jen výhodná vzájemná výměna. Neomezuje ji, ale uzemňuje. Je snadné milovat celý svět, pokud si ho nepustíš do baráku, pokud ti nekouká do talíře a ty jemu. Jenomže teprve pak je láska skutečná. „Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Tak se ta nepodmíněná dobrota s rodinou víry rýmují.

Ne ve sboru, ale mimo něj se uzavíráme do svého mikrokosmu, který nám sedí. Stýkáme se s těmi, kdo nám jsou sympatičtí, vybíráme si přátele, spolupracovníky, politické strany, manželky nebo manžele. Ale sbor to není věc sympatie, to není klub spřízněných duší. V něm nás spojuje někdo jiný – právě ten Otec, který dává svému slunci svítit na dobré i na zlé. To je ta blahodárná kotva do skutečnosti, která uzemňuje naši lásku, aby to nebyla jenom iluze, na kterou si hrajeme mezi svými. Tu dneska spolu spouštíme v jeho jménu.

Samozřejmě že jsem nesmírně vděčný za milé přijetí tady na Vinohradech, samozřejmě že si moc přeju, aby nám tu spolu bylo dobře, ale věřím, že ten vztah, který jsme dnes stvrdili, je nepostradatelný, když ho tím nepodmíníme. Jenom tak můžeme být syny a dcerami nebeského otce a tvořit opravdu rodinu víry, která je prubířským kamenem konkrétní nevysněné lásky, cvičným polem pro milování nedokonalých, dílnou vtělení, kde je možné se naučit milovat víc než jenom svůj mikrosvět, kde je možné v lásce vystupovat z mezí svého výběru, svého konzumu. A to je obrovský dar. Vždyť se nám tak, jak píše Jan, otvírají věci nevídané: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ Amen.

číslo 186, říjen 2018
předchozí   další

Obsah

Čiňme dobře všem
Baví mě, když má život přesahy
Být vinohradem
Modlitba Matěje Chába při instalaci
Povolební poezie ze sociálních sítí
Pozdravy při instalaci
Zprávy ze staršovstva 11.10.2018
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).