Vinohradský sbor ČCE

Je tu někdo, kdo je mírou spravedlnosti života

Kázání Zdeňka Šorma na Vinohradech

Čtení: 1.Korintským 1,18 – 25

Text: Skutky 17,16 – 33

Bratři a sestry,

pokud se chceme poctivě vyrovnávat s odlišnými názory, nemá cenu lacině kritizovat jejich pokleslé podoby. Je třeba vyrovnávat se s jejich vrcholy. O tom je právě ten Pavlův příběh z Athén. Athény byly metropolí řecké vzdělanosti a náboženství. S obojím se tu také Pavel setkává – jak s bohatě rozvinutým náboženským životem, tak se zástupci soudobých populárních filozofických směrů. A pro nás může být inspirativní, jak se s nimi vyrovnává.

Na jednu stranu se tím výkvětem duchovna nenechá fascinovat ani uhranout. Že je něco duchovní, ještě neznamená, že je to samozřejmě dobré a pozitivní. Ani intelektuální úroveň nezaručuje pravdivost nebo moudrost. Je dobré nenechat se zakřiknout a neodložit kritičnost. Pavel shledal, kolik je v tom městě modlářství.

Mohlo by se zdát, že to se nás už netýká. Naše společnost je považována za jednu z nejateističtějších v Evropě. Jenomže modlářství není výsadou náboženství. Jak napovídá cizí termín pro modlářství – idolatrie, jde v něm o ctění idolů. A to se asi rozmáhá nejvíc právě tam, odkud klasické náboženství vymizelo, a lidé pak svoji potřebu něco ctít a o něco svoji důvěru opřít směřují ke kdečemu. Vytvářejí si idoly. Ani věda toho není prostá. Jenom zlaté a kamenné sošky nahradily teorie, které – ač jsou ze samé podstaty vědy vždycky částečné – se vydávají za absolutní výklad života a světa. Pavel se sebevědomím mistrů ducha a vzdělání nenechá zaskočit a umlčet.

Na druhou stranu ale, i když je vidí kriticky, nereaguje bojovným vymezováním, zatracováním nebo povýšenou distancí. Jeho znepokojení nad tím, čemu všemu jsou lidé schopní věřit, se projevuje především tím, že s nimi mluví. Nemluví o nich, nevynáší kategorické soudy a odsudky. Není s nimi hned hotový. Rozmlouvá s nimi. Se všemi. Jak v kostele, tak na náměstí; jak s prostými lidmi, tak se školenými intelektuály; jak se zvídavými, tak s těmi, kdo ho jen shazují. Ani to ho od rozhovoru neodradí. Neřekne si o nich, že mu za to nestojí.

Tahle víra ve smysluplnost rozhovoru mě, bratři a sestry, v knize Skutků neustále fascinuje. Pavel se tolikrát setkává s negativními reakcemi, a přesto se neuzavře, nestáhne se do sebe, neřekne si, že to nemá cenu, nevystačí si s tím, že má pravdu. Znovu a znovu se pouští do rozhovoru a neváhá vysvětlovat, odpovídat, dokazovat. Důvěra, že má smysl s lidmi mluvit, která u nikoho předem nerezignuje na porozumění, to je asi něco, co k naší víře bytostně patří. Pokud si jen děláme úsudek o druhých – byť by byl třeba i oprávněný – a vystačíme si s tím, že jsme si je zaškatulkovali, ale nemluvíme s nimi, je v tom cosi nekřesťanského. Možná v tom chybí skutečný zájem o druhého, bez kterého se láska neobejde; možná v tom schází důvěra v Ducha svatého, který si věje, kam chce, a tak nejde změnu nikdy vyloučit. Bez rozhovoru ale víra prostě nemůže být.

A ještě zvláštnější je, že Pavel, i když je přesvědčen o modlářství Athéňanů, dovede tu jejich popletenou zbožnost také ocenit, pozitivně vyložit a filozofické kritice náboženství, která vycházela z úplně jiných principů a docházela k odlišným důsledkům, dává v mnohém za pravdu. Snaží se jim maximálně přiblížit. Křesťanské poselství formuluje jejich jazykem.

Na rozdíl od jiných kázání v knize Skutků tady třeba vůbec necituje bibli. Naopak cituje řecké básníky a přitakává jim tak odvážně, že slyšet ty formulace z jiných úst, pochybovali bychom nejspíš o jejich pravověrnosti. Pavlova formální svoboda je opravdu nevídaná. Nelpí na zavedených biblických formulacích. Ukazuje, že se křesťan ve světě jinověrců nemusí jenom bojovně proti všemu vymezovat. Může a snad i má leccos přijmout, vyjít vstříc, hledat styčné body a porozumění. To není zrada na evangeliu, to je spíš jeho důsledek. Bůh přece přijal lidskou řeč a lidskou podobu, aby nám byl srozumitelný. Tohle stojí za zamyšlení.

A nejen to, ale i obsah Pavlova kázání. Od věrozvěsta by člověk čekal, že bude vyzdvihovat význam kostelů a obřadů a že Boha jasně pojmenuje. Ale Pavel dělá pravý opak. Kriticky relativizuje význam kostelů, které ani omylem nemohou přítomnost Boha zaručit. Označuje zbožnost, která se domnívá, že by mohla Bohu prokázat nějakou službu, za úplně nesmyslnou. Otevřeně říká, že je naprosto absurdní myslet si, že bychom mohli Boha nějakým výplodem naší zručnosti nebo důmyslu vystihnout. A nejen že Boha nedefinuje, ale představuje ho jako neznámého, jako výzvu k hledání. Dokonce ani jméno Ježíše Krista v tom jeho kázání vůbec nepadne.

Ale místo aby všechnu tu zbožnou lidskou pomýlenost označil za osudovou a jal se hrozit a strašit Božími soudy, mluví naopak o Boží velkorysosti, s kterou lidem nevědomost promíjí, a tak dává šanci ke změně. Protože celá ta Boží svrchovanost a neuchopitelnost neznamená, že by na našem jednání nezáleželo. Je tu někdo, kdo je mírou spravedlnosti života.

My si asi hned doplníme – Ježíš Kristus. Ale, jak jsem říkal, Pavel ho vůbec nejmenuje. Jako by naznačoval, že podstatné není jméno, podstatný je ten život, ten příběh, který Bůh vzkříšením potvrdil. Vzpomeňte si na jeho slova: „Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“ vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Ve jménu Ježíše Krista lze dělat leccos. A můžou to být i velké a mocné činy. A přesto nemusí mít s Boží vůlí nic společného. O sounáležitosti s ní nerozhoduje, ke komu se hlásíme, ani naše zbožná činorodost, ale jestli skutečně dáme na totéž, co se projevuje v tom příběhu, který Bůh přes jeho vnější neúspěšnost potvrdil.

S tímhle ovšem Pavel narazí. Dočká se výsměchu a nezájmu. Ani srozumitelnost neučiní křesťanskou víru obecně přijatelnou. Lidé ji odmítají z různých důvodů a na některých jistě máme svůj podíl, třeba když nám schází ta Pavlovská sebekritičnost k vlastní zbožnosti. Ale i kdybychom ji měli, nebude křesťanské poselství lehce stravitelné. K podstatě naší víry prostě patří něco, co půjde lidem vždycky proti srsti.

Protože je tu řeč o vzkříšení z mrtvých, může se zdát, že je tím kamenem úrazu jeho zázračnost a nadpřirozenost. Ale to je problém jen asi posledních tří set let, kdy jsme si zvykli považovat pohled přírodních věd za míru všeho. Do té doby to pro lidi problém nebyl. Dobře věděli, že život je víc než jen biologie a že se řídí i jinými zákonitostmi, než jsou přírodní zákony. Zázrakům také rozuměli jinak než dnes a vůbec jim nebyly proti mysli. Pavel naopak v 1. Listu do Korintu píše, že židé žádají zázračná znamení. A pro mnoho lidí by byly dodnes důkazem Boží moci. Jenomže to právě není podstata křesťanství.

Pavel ji v kontrastu s touhou po zázracích vyjádří slovy: „My kážeme Krista ukřižovaného“. Právě o něm svědčí vzkříšení. Kdo byl vzkříšen, musel nejdřív umřít. A to je ten kámen úrazu – vidět naději v tom, kdo byl popraven; věřit, že tahle bezmoc je díky Bohu skutečně mocná a přináší záchranu; přijímat jako tu největší moudrost něco tak bláznivého, jako je vydat se ve věrnosti až na smrt. To je pro většinu z nás lidí nepřijatelné, absurdní a směšné. V nejlepším případě si obětí s lítostí vážíme, ale za rozumnou a nadějnou možnost je považuje málokdo. I z nás, kteří se ke jménu Ježíše Krista hlásíme.

Má pak ale snaha o interpretaci evangelia vůbec nějaký smysl, když stejně narazí? Rozhodně má. I ten příběh to potvrzuje. Někteří se k Pavlovi připojili a uvěřili. Pravda, vzhledem k velikosti shromáždění, které můžeme na Areopágu předpokládat, jich bylo maličko. Ale už Ježíš varoval před fascinací davy. Podobenstvím o rozsévači připravoval svoje učedníky na to, že většina jejich úsilí vyzní zdánlivě naprázdno. Jeho smysl se ale neodečítá od množství získaných zástupů, nýbrž od užitku, který – byť třeba v jediném případě – přinese. A v té Boží slabosti, která je silnější než lidé, je naděje nejen pro zbožné machry, ale i pro nás, kteří v ní někdy škobrtáme jako batolata. Amen.

číslo 191, duben 2019
předchozí   další

Obsah

Kázání
Přímluvná modlitba
ANKETA – Podpora neziskových organizací
Křížová cesta
Adopce na dálku
Adopce na dálku – dopis od Joanathana
Neuvěřitelné výročí a srdečné blahopřání
Křesťanství a politika
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).