Vinohradský sbor ČCE

Cestou do Emauz

Kázání Martina Wernische na Velikonoční neděli 2018

L 24,13–49a

Milé sestry a milí bratři, všechny křesťanské neděle jsou slavností Vzkříšení, Kristova zmrtvýchvstání. Neboť ono je jádrem Evangelia, Boží dobré zprávy pro nás. Vydán pro naše hříchy smrti na kříži, Kristus smrt přemohl, a opět vstal pro naše ospravedlnění – jež nám bude započteno pro víru v Toho, který Ježíše z mrtvých vzkřísil (Ř 4,24n). Vzkříšení dává víře spasitelnou sílu; bez něho by byla klamná a marná a uvázli bychom ve svých hříších natrvalo (1 K 15,14.17). Vzkříšení nám dává naději i tam, kde už jiné naděje není (Ř 4,18), naději ne jen pro tento život (1 K 15,19). Nebudu vás zde zahrnovat čísly veršů, ale věta co věta je víceméně doslova převzata z biblických textů – a postupně přidám ještě nejednu takovou. Dotýkáme se tu opravdu samotného středu apoštolské zvěsti. Krátce shrnuto: Vykupitelem se nám Kristus stal jako Vzkříšený.

Je-li tomu ovšem tak a je-li neděle slavností Vzkříšení, pak tato neděle, jež Kristovo zmrtvýchvstání připomíná nejen v týdenním, ale také v ročním rytmu, je vlastně neděle nedělí. Svým způsobem je to vrchol církevního roku. V každém případě opravdu velký svátek. A v neposlední řadě: svátek hodně radostný. Jak jinak, když je svátkem Evangelia, jeho nejvyšší účinnosti, našeho vysvobození, potvrzení naší víry i naděje – a jistěže i lásky, která je jejich sestrou, již nenechávají sedět doma. Takže tedy svátek jásavý. A jinak nelze. Anebo přece jen lze? Povaha svátku samotného je jednoznačná a nesporná. Naše však zatím nikoli, dokud jsme sice již věřícími a ospravedlněnými, ale stále ještě hříšníky. A přece se i nás a jakožto takových tento svátek týká. Týká se nás a mluví k nám k takovým, jací jsme doopravdy. Poslední, co bychom kvůli němu měli dělat, by bylo sami sebe obelhávat. Je nám jako v nejradostnějším období roku? Jestli ano, je to skvělé; tím víc je zač děkovat. Ale není-li nám zase tak úplně do jásání? Cítíme-li se spíš tak nějak jako obyčejně? Propadá-li se někdo z nás z únavy do nejistoty? Anebo mu snad dokonce je samým zklamáním a bolestí spíš do pláče? Potom by se neměl předčasně cítit být vyloučen. Neboť pak se po pravdě řečeno neděje vůbec nic zvláštního – natož pak nebývalého a neslýchaného.

Vždyť se jen pořádně podívejme na ty své apoštoly. Na ty spoluzakladatele církve a přední zástupce oblaku svědků, jejichž jménům je po světě zasvěcen kdekterý kostel. A uvědomme si, že příběhy, jež jsme tu slyšeli, se odehrávají právě v ten den, kdy se stalo to hlavní, co si připomínáme. To nebyla jen jedna neděle z tisíců, a nebyla to ani jen jedna velikonoční neděle z těch dvou tisíců, co už má křesťanstvo za sebou. Ne, právě k tomuto dni se po celou dobu upírala pozornost. K té nejvelikonočnější ze všech nedělí. Zdají se však ony příběhy skutečně odpovídat její slávě a lesku? Reakce Ježíšových učedníků vyvolávají smíšené pocity, a jedním z nich nepochybně může být i jisté netrpělivé pohoršení: doopravdy museli pořád tak zírat, jak ta příslovečná telátka u nových vrat? On už byl v Otcově slávě a pokoji, který jim přinášel – a oni dosud setrvávali v nejhlubším zmatku. Vážně nemohli přijmout, co se stalo, když to bylo tak skvělé a dobré, nemohli si s ním své vnitřní hodinky seřídit přece jen trochu lépe? Jejich očím pořád něco bránilo, aby ho poznali, a uvěřit všemu, co mluvili proroci, jim bylo příliš zatěžko i poté, co se to naplnilo. Dokonce i tehdy, když už se konečně nechali pohnout, aby zármutek, děs a strach ustoupil radosti, ani pro tuto radost nejprve nemohli uvěřit a jen se divili. Je toho tolik a pořád dokola, až by si jeden řekl: nedovedou se alespoň v takový slavný den vzchopit a udržet nějaké dekorum? Při vší snaze to nějak nedovedli – a přiznejme si, že tím více útěchy nám ten příběh, do něhož byli zapleteni, může přinést.

Protože tím silněji se nás týká. Stáli tam vskutku jako naši zástupci. I kdybychom třeba sami udrželi vnější dekorum, vnitřně jsme s nimi silně spřízněni. Své vlastní vnitřní hodinky máme seřízeny tak bídně, že se nejednou necítíme být v souladu ani se sebou samotnými, natož pak s druhými a dokonce s Pánem Bohem. Podobáme se prvním Ježíšovým učedníkům až příliš na to, abychom se na ně i po těch dvou tisíciletích mohli dívat důsledně svrchu.

Mezi oněmi smíšenými pocity, jež se v nás při pohledu na ně probouzejí, se tudíž umějí ozvat i docela opačné. Z nich mluví pro změnu soucit a pochopení. Někdy tak silně, až šlehne mírná výčitka naopak vůči Pánu Bohu. Nedělal jim to někdy až příliš těžké? Takový strašný přemet – předevčírem je zanechal dokonale zastrašené pod křížem, s nadějemi rozbitými napadrť, a po dnu hrobového mlčení k nim přichází jako by nic a vyzývá je k radosti a odvaze? A nedělá to někdy podobně těžké i nám? Kolik po křesťanech žádá věřit neuvěřitelného! Báječného sice, radostného, ale málo naplat, protivícího se našim vezdejším zkušenostem. A nejednou nám asi připadne, jako bychom na to, abychom se s těmito zkušenostmi poprali, zůstávali jaksi sami. A že by přitom možná vlastně stačilo i docela málo? Kdyby jen něco bylo trochu jinak, než je. Zdá se, že se zvláštní oblibou se vkrádá myšlenka: kdyby se nám tak ukázal, tváří v tvář. Kdyby tak s námi mluvil – ne jen slovem proroků, apoštolů a kazatelů, ale přímo! Jenže pro mámivé a šálivé kdyby neztrácejme ze zřetele ty své otce a matky ve víře. Jim se přece ukázal a opakovaně ukazoval. K nim přece mluvil tváří v tvář, znovu a znovu. Ano, oni patřili k těm vyvoleným, kteří žili v čase Vtělení a byli Ježíšovi nablízku; kteří Slovo života netoliko slyšeli a zvěstovali, ale také je na vlastní oči viděli, hleděli na ně a jejich ruce se ho dotýkaly (1 J 1,1). A přece se věru nezdá, že by tím jejich poslání bylo kdovíjak ulehčeno a že by se jim proto snadněji věřilo. Ve skutečnosti byli varováni a poučeni už před dramatickými událostmi velikonočních svátků, takže mít více víry, opravdu by nemuseli být tak hrozně šokováni a zaskočeni. Jenže i předák Petr na předpověď reagoval rovnou slovy: ne, to se nesmí stát (Mt 16,22), to nedopustím! Dokázal tak něčemu zabránit? Nikoli, ale tím, že nepřijal ohlášenou Boží cestu a nepřipustil včas sám sobě nadcházející skutečnost, musel se s ní následně vyrovnávat o to obtížněji, málem zoufale. A ostatní podobně. Jak dlouho poutníkům do Emauz trvalo, než jim došlo, že Vzkříšeného Krista mají tak blízko u sebe, že ho vskutku mohou vidět, ba nahmátnout ho! Pořádně se tak stalo až ve chvíli, kdy už jim zase z očí a dosahu ruky zmizel – a přitom ne proto, že by se u nich byl jen mihl v záblesku vteřiny, ne, provázel je na tříhodinovém úseku a šel s nimi i do domu. A ti shromáždění v Jeruzalémě: když jim došlo, že ho mají před očima, děsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. K otevření mysli a schopnosti uvěřit byla ještě dlouhá cesta, a lemovaly ji podstatnější milníky než právě smyslové vjemy. Všechno tedy ukazuje, že překonávání takových těžkostí naopak patří k věci. Podstatná je při tom víra, kterou nic nemůže nahradit. K jistotě může vždy něco chybět, pokud to právě víra nepřeklene – v podobě oddané důvěry v Boží dobrotu, jež nepožaduje mít pro každou situaci dopředu specifický důkaz. A je zjevné, že taková víra, jež spasí hříšníky, ty třtiny nalomené a knoty doutnající, opravdu potřebuje hodně času a cviku, aby vyzrála a nesla co nejspolehlivěji, bez příliš velkých výkyvů. Je pro nás tedy důležité, abychom se nedávali strhávat nějakým kdyby, ale vytrvale se drželi toho, co už je vskutku dáno. Byť je to dáno způsobem tak podivuhodným a vybočujícím z obvyklého běhu světa, že to v něm ani nemůže existovat jinak než jako ta naděje, jež se nevidí, naděje proti nadání. Až bude království nebeské dovršeno, potom uvidíme tváří v tvář s tak plným poznáním, jako Bůh zná nás, a již nebudeme muset přemáhat žádnou nejistotu. Do té doby však poznáváme částečně a vidíme tedy jako v zrcadle, jako v hádance (1 K 13,12). Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře se Bůh přiznal svým svědectvím, již v čase našich předků (Žd 11,1n).

A sám je v tom spolehlivě důsledný, nepřelétavý, veškeré víry a důvěry hodný. Ano, chce po nás hodně trpělivosti. Ale pozor: On ji jen nežádá, On ji především sám prokazuje. Již od věků a na všech stranách. Věnuje nám jí tolik, až se to právě zdá k neuvěření. Avšak blaze tomu, kdo přece uvěří a srovná se s její skutečností.

V tom je také hlavní a obrovitá potěcha a povzbuzení našeho textu. On těm zpozdilcům, vždy opožděným, neúnavně věnuje svoji péči. Řekne jim sice po pravdě: Jak jste nechápaví! Ještě aby jim také podkuřoval a udržoval je tak ve lži a sebeklamu. To snad od něho neočekáváme. Jen toužíme, aby nás z nich vyvedl v lásce – a tak se v skutku i děje. Tady se nedá mluvit o nějakém ponižování. Ani se pořádně nerozčílí. A že by jim opravdu směl říci: vy to děláte těžké mně! Ale on je snáší. I ta jeho podobně otevřená, ale laskavá otázka: Proč jste tak zmatení a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Ta má vysloveně terapeutický, hojivý účin. Obojí je řečeno proto, aby se věci posunuly dopředu, a opravdu se také posunují. Za jeho stálé účasti. Neboť co dělá jinak, vedle pronesení těchto dvou výroků? Připojuje se k poutníkům, jde s nimi jejich cestou. Vyptává se jich, čeho jsou jejich srdce plná, aby jim pomohl jejich myšlenky utřídit a ujasnit. Vykládá jim, co se na něho vztahuje ve všech částech Písma – Bůh sám ví, pokolikáté už. Nicméně když ho prosí, aby s nimi zůstal déle, zůstává, vstupuje dovnitř. Stoluje s nimi, rozdává jim chléb. A nakonec touto trpělivou službou otevře jejich obtížené oči. Otevře je možná zase jen pro tu chvíli, ale v každém případě tak poutníky přenese přes další životní úskalí a posune je blíže i ke konečnému cíli. A ve shromáždění potom znovu jedná zcela obdobně. Za svými učedníky sám přichází. Pomáhá jim zorientovat se v jejich zmatené mysli. Těší je a povzbuzuje. Usedne s nimi i ke stolu – a učí je, dokud jim konečně neotevře mysl, aby rozuměli Písmu. A přidá zaslíbení i pro příště. A vyzbrojí je jako své svědky, protože pokání a odpuštění hříchů má být zvěstováno všem národům.

Ano, ten příběh pokračuje. Jako to dělal s nimi, dělá to již po dlouhé věky s dalšími a dalšími pokoleními křesťanů. I s námi. I teď a tady nám nabízí tytéž skvěle osvědčené prostředky svědectví Evangelia, které potřebujeme stejně jako ostatní učedníci, dávní i nynější. Bylo by tedy škoda jich nevyužít – a vy jste udělali dobře, že jste přišli. Ať už je vám jakkoliv a ať už se cítíte jakkoliv dobře či špatně disponovaní; což navíc sami neumíme vždycky odhadnout správně. Na svého Otce v nebesích se můžeme spolehnout víc než sami na sebe. My podléháme různým koloběhům a výkyvům, zachvacuje nás zmatek a nechápavost, smýkají námi obavy i tužby. On však nadále a pořád osvědčuje své milosrdenství. Ať už jde napřed, či se pro nás vrací, pracuje v náš prospěch. Dělá pro nás věci tak fantastické, až se vlastně opravdu nelze divit, že je často nevnímáme, že nám docházejí opožděně a musíme v sobě teprve sbírat víru, že nás jimi doopravdy poctil. Tak to prostě je, ale rozhodně bychom se této víry neměli vzdávat. Když už se pro nás Pán Bůh nasazuje, nenechme si to vzít! Ať nám to ještě dojde opravdu pořádně. Ať se naše srdce rozhoří. Možná už teď někomu sálavým plamenem. A jinému alespoň hřejivým plaménkem. Ale i kdyby pro tuto chvíli vyskočila zatím jen jiskřička, jež by přece vrhla paprsek světla do temnot? To všechno by stálo za to. A tak přijměme Jeho slovo s vírou a s potěšením. A s díkůvzdáním k němu nechme přitisknout i pečeť svátosti. Přijměme tedy také chléb, který lámeme, jako účast na těle Kristově – a kalich požehnání, jemuž dobrořečíme, jako účast na krvi Kristově. A majíce všichni podíl na jednom chlebu, stávejme se mnozí jedním tělem, jehož Vzkříšený sám je hlavou (1 K 10,16n). Chvála Tobě, Pane, že nám to vše dáváš – nám hříšníkům – jako základ života, jenž má dobrý smysl, a závdavek života věčného. A Tvá chvála nechť zní navždy a navěky. Amen.

číslo 192, květen 2019
předchozí   další

Obsah

Cestou do Emauz
A potom ty
Podpora neziskových organizací
Společná rekreace – jak a kde?
Oznámení
Pozvánka do divadla
Novinky od nakladatelství EMAN
Společné bohoslužby se sborem Žižkov I.
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).