Výběr z Hroznů  obsah   předchozí  další

Podle Božího stvořitelského záměru jsme si všichni rovni

Rozhovor se sestrou Shaun O’Meara

Ráda bych v následujícím rozhovoru představila členku benediktinského řádu, sestru Shaun O’Meara, s kterou se pravidelně scházím k anglické konverzaci. Je zajímavé dozvědět se něco blíže o tom, jak řádové sestry žijí a pracují. Shaun O’Meara je doktorkou teologie. Nejprve učila historii na střední škole, později na univerzitě. Nyní je v důchodu, ale stále přednáší a zapojuje se do různých aktivit.

Povězte něco o své rodině a o povolání do benediktinského řádu.

Narodila jsem se v roce 1930 jako páté ze sedmi dětí v irsko-katolické rodině na farmě v jižní Minnesotě. Byla jsem pokřtěna na Velikonoční neděli a myslím, že toto načasování mého křtu poznamenalo mou lásku k vlastnímu tajemství křesťanství, k tématu smrti a vzkříšení, k životu, který spočívá v následování Ukřižovaného a Vzkříšeného. V roce 1949 jsem začala studovat na univerzitě sv. Benedikta  v St. John v Minnesotě. Tam jsem se zamilovala do benediktinské atmosféry modlitby a práce v prostředí hluboké úcty k Bohu, k bližním a ke stvoření. Během těchto šťastných studentských let jsem zaslechla hluboké povolání vstoupit do řeholního společenství, které založilo tuto univerzitu. Tehdy většina učitelek byly sestry s vysokým vzděláním i výbornými pedagogickými schopnostmi. Měly na mne velký vliv  i  po duchovní stránce. V roce 1954 jsem složila řeholní sliby. Tento život mi přinesl cenné zkušenosti ze společenství s Bohem i s druhými lidmi. Jsem vděčna za toto povolání.

Co pro vás znamená být benediktinkou?

Být benediktinkou znamená žít svůj život ve společenství s jinými ženami, které se zaslíbily řeholnímu povolání. Náš život je soustředěn kolem posvátného Oficia, tj. shromažďování se ke společné modlitbě 4x denně. Tato responsoriální modlitba je založena na recitování žalmu a na poslechu biblického čtení. Dále to znamená sdílet společný stůl a být vždycky otevřena k darům a potřebám jiných členek komunity. Tyto modlitby a společný život zakotvený ve velikonočním tajemství nás vedou k zájmu o potřeby tohoto světa.

V roce 1965 jste byla poslána spolu s dalšími sestrami do Japonska. Strávila jste tam 9 let. Co bylo cílem této mise?

Úkolem nás všech, které jsme do Japonska byly poslány, bylo posílit růst domácí komunity benediktinských sester. Jakmile bylo toto společenství upevněno, všechny naše sestry se vrátily do USA. Japonská komunita je již mnoho let nezávislým subjektem a přispívá k životu církve v zemi, kde je pouze 1% populace křesťanů. 

Jak se vaše víra promítá do života v demokracii?

Narozdíl od České republiky Spojené státy nikdy nevedly válku s vnějším nepřítelem na vlastním území. A také nebyly pod cizí nadvládou. Narozdíl od vás žijeme v demokracii dlouho. Když s vámi takto hovořím, snažím se znovu artikulovat odpovědnost, kterou cítím jako americká občanka v době, kdy jsme stále méně a méně ve světě oblíbeni. Právě proto, že žiji v demokracii, nemohu obviňovat druhé za smutek, který cítím nad současným postavením USA ve světě. Moje víra mi nedovoluje souhlasit s válkou v Iráku, s tím, že jsme se tam vehnali na vlastní pěst, aniž bychom respektovali názory Spojených národů. Jako křesťanka cítím hluboký smutek nad touto válkou a nad chudobou ve světě, kterou tímto ještě prohlubujeme. Moje víra mi říká, že Spojené státy, nejbohatší národ na světě, by měly dělat mnohem víc pro řešení takových otázek, jako je globální oteplování, chudoba, mír a spravedlnost. V naší benediktinské komunitě aktivně podporuji hnutí za mír a spravedlnost. To, o co se snažíme, je myslet globálně a jednat lokálně. Naše komunita se v posledních 40 letech velice adresně zabývá právy žen v církvi a ve společnosti. Věřím, že podle Božího stvořitelského záměru jsme si všichni rovni. Usilujeme i o to, aby ženy byly v katolické církvi ordinovány k duchovenské službě.

Čím se konkrétně zabýváte v rámci „hnutí pro mír a spravedlnost“?

Uvedu několik příkladů: a) Tichý protest proti válce v Iráku na frekventované ulici v St. Cloud každou sobotu po tři hodiny. K sestrám se přidává mnoho lidi z našeho kraje.

b) S ostatními protestujeme proti nespravedlivému zacházení se zaměstnanci ve velkých obchodních řetězcích, např. WalMart. c) Naše benediktinská univerzita přijala ke studiu jako jedna z prvních afroamerické studentky (i přes četné protesty bílých). Mnohé z nás si také dlouhodobě korespondují s ženami, které jsou v USA odsouzeny k trestu smrti. Je to velmi důležitá, ale smutná služba. Zároveň je to jeden ze způsobů, jak protestujeme proti trestu smrti, který platí v některých amerických státech.

Kterých lidí z americké historie si nejvíce vážíte?

Uvedu zde jednoho muže a jednu ženu. Už od té doby, kdy jsem chodila na základní školu, mne nejvíc upoutala postava Abrahama Lincolna. Později v 60. letech přibyla Rosa Parks, černá žena, která odmítla uvolnit své sedadlo v autobuse bílému muži. To byl impuls ke vzniku hnutí za občanská práva černošského obyvatelstva. Rosa Parks zemřela nedávno a její pohřeb byl svědectvím toho, co dokázala. Bohatí i chudí, důležití i nedůležití vzdali hold její odvaze a věrnosti ve věci občanských práv pro všechny lidi.  Abraham Lincoln i Rosa Parks byli lidmi nebývalé integrity. Lincoln se narodil ve velice chudých poměrech a sám se vzdělával tím, že si půjčoval knížky, kdekoli mohl. I ve svém osobním životě i ve funkci prezidenta Spojených států se choval jako osobnost z jednoho kusu. Měl také úžasnou důvěru v lidi. Po vítězné prezidentské kampani jmenoval do svého kabinetu i ty, kteří jej předtím nepodporovali. Jeho záměrem bylo, aby vládní kabinet co nejvíce reprezentoval názory celého národa. Naneštěstí v té době byla země roztržena občanskou válkou, v níž zemřelo 600 000 lidí. Byla to velká tragédie v naší historii, ale díky Abrahamu Lincolnovi byla Unie zachována a nevznikly dva oddělené státní subjekty, jeden svobodný a jeden otrokářský. Oba tito ČESTNÍ lidé jednali na základě svědomí a měli vyvinutý smysl pro důstojnost všech lidí. Oba dva draze zaplatili za svou víru a odvahu. 

Ptala se Miriam Zikmundová

Vyšlo v Hroznu č. 64, ročník 2006. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech