Rozhovor
o (nejen) nedělce s Eliškou Orlickou

Když jdete v neděli ráno do kostela a máte nedělku, je to jiné ráno než jinou neděli?

Je to jiný. Je to neděle určená pro společenství s dětmi. Jak je učím už dlouho, asi deset let, tak vidím, jak vyrůstají. Ty, co jsem začala učit jako maličké, tak jsou z nich najednou konfirmandi. Jak s nimi jezdím i na sborové tábory, tak je znám dobře a vím, co od nich mohu čekat. Někdy, když se sejde banda zlobilů, tak si říkám „no toto, to se zase mám“.

Jak se to stalo, že jste se stala učitelkou nedělky ve vinohradském sboru?

Ve sboru jsem byla pokřtěná, vyrostla jsem tu, byla konfirmovaná a stále sem chodím. Byla jsem oslovená, když jsem měla malé děti a akorát začínaly chodit do nedělky, a sestra farářka se mě zeptala „A nechceš se toho taky účastnit?“ a tak jsem řekla, že jo, že by mi to dávalo smysl.

Potřebovala jste pomoc? Kdo Vám ji poskytl, zúčastnila jste se nějakého kurzu? Jak jste se na to připravovala, být učitelkou neděly je trochu výzva, možná s tím jsou spojené i určité obavy?

Na žádném kurzu pro nedělkáře jsem nebyla. Několikrát jsem se chystala, ale jak ten čas mám takovej dost napěchovanej, tak to nikdy nevyšlo. Ovšem ČCE má na Evangnetu pro učitele nedělky moc hezky připravené podrobné programy a z těch hlavně pro daná témata vycházím. Když se potřebuji s něčím poradit, tak o tom mluvím na každoměsíčním setkání učitelů nedělky. Byla jsem dlouho skautská vedoucí, a tak jsem si zvykla s dětmi pracovat. Když přijde nové malé dítě, které třeba ani neznám, tak má téměř vždy dospělý doprovod. Pro mne je to vítaná pomoc, dítě je klidnější a lépe se v novém prostředí zorientuje. V nedělce se povídá, kreslí, zpívá, hrají hry. Co je Vám tak nejbližší? Já nejsem moc tvořivá a osobně mám raději když je to akčnější. Malí neudrží pozornost, tak kreslí a já k tomu vyprávím. Starší ty příběhy již znají a je možné si s nimi více povídat i v tom omezeném čase 40 minut, dají se nakousnout i další témata, která s tím souvisí, co si

o tom myslí. Těší mě, když se na to dá na to navázat nějakou hrou, třeba po dvojicích. I u malých končíme nějakou jednoduchou hrou, aby to nebylo jako ve škole. Aby si to více zapamatovali? „Na to jsem u mladších dětí rezignovala“. Většinou si napoprvé nebo napodruhé nezapamatují nic. Ale časem se jim biblické příběhy začnou skládat dohromady, tu si zapamatují jméno, tu základní motiv příběhu. Program pro děti máme i na sborovém táboře a tam do něho vtahujeme i jiné dospělé, aby děti viděly, že to není jen pan farář a učitel. Nebylo to tak vždycky, bývalo to jen na nás. Teď se někdy pro mne překvapivě zapojují i ti, do kterých bych to nikdy neřekla. Každý to pojímá po svém a je hezké, když děti vidí různé přístupy k danému tématu.

Po Vaší mnohaleté zkušenosti s učením v nedělce, mělo by se podle Vás něco na ní změnit?

Tak já jsme taková „konzerva“. A také se témata opakují, teď zrovna běží cyklus, který jsem dělala už asi před šesti lety. A mění se v čase děti? Ne, trend nevidím, je to individuální.

Vybavujete si nějakou příhodu – vtipnou, dojemnou, překvapivou?

Už je to léta, ty děti už jsou dávno v mládeži, ale měly tehdy nějaký pubertální záchvěv, že si dávaly různé věci na hlavu, nějakou blbost, pořád jim to padalo a byly absolutně nesoustředěný a po pěti minutách úplně rozjetý – no jsou to děti, to se občas stane. Ale když jsme třeba dělali stínové divadlo na příběh Nábotovy vinice, to bylo hezký.

Vaše slovo na závěr?

Mně přijde, že pro ty děti je důležitý, že si vytvářejí svoje společenství ve sboru, mají v něm svoje místo, mají své dospělé. A na táboře vidí i to spojení s dospělými, které z kostela vlastně neznají. V nedělce mi ani tolik nezáleží na tom, zda si děti dobře zapamatují jednotlivé příběhy, často je dokážou dokonale zamotat do sebe. Hlavním sdělením nedělky pro děti je, že je Pán Bůh má rád.

Eliška Novotná, 5.12. 2021