Výběr z Hroznů  obsah   předchozí

Jak to bylo s Jednotou bratrskou III.

Obnovená Jednota v Čechách a na Moravě

Obnovená Jednota bratrská ve světě nazývala Čechy a Moravu „zemí otců“, ale k přímým stykům dlouhá léta nemohlo dojít. Toleranční patent z roku 1781 totiž připouštěl pouze vznik evangelických sborů buď luterského, nebo helvetského vyznání. K odkazu Jednoty, nazývané také „církev Beránkova“, se čeští evangelíci hlásit nesměli.

Bylo to možné teprve po roce 1861 v důsledku císařského patentu. Roku 1862 zahájila Jednota evangelizační činnost v Čechách a na Moravě. Šlo jí především o šíření evangelického tisku a duchovní oslovení neevangelíků. Jednota nechtěla být konkurencí k již stávajícím tolerančním sborům.

Prvními cestujícími kazateli byli Ondřej Kother a Vilém Hartwig, který založil první stálou bratrskou práci v Čechách – sirotčinec v Dolní Čermné u Lanškrouna. Tak se Jednota zapojila do práce křesťanské charity, i když zatím neměla žádný sbor. Mezitím přicházeli další pracovníci: vikář Konrád Beck, vikář Otto Bernhardt, který pomáhal obsluhovat rozsáhlou diasporu v Krabčicích, a Friedrich David Peter, který učil na reformované škole v Čenkovicích.

Po několika letech synod Jednoty doporučil, aby byly v Čechách ustaveny samostatné sbory obnovené Jednoty tam, kde o to lidé požádají. První dopis s takovou žádostí přišel z Potštejna. Zde bylo v roce 1870 přijato 21 dospělých a 6 dětí za členy nového sboru. O dva roky později vznikl sbor v Dubé u Doks. Počtem malá a velmi chudá společenství prvních bratrských sborů vzniklá z lidového písmáckého hnutí však měla tak pevné kořeny, že z nich mohla později vyrůst další sborová střediska. Po 10 let zůstaly tyto dva sborečky osamoceny a neměly výhodu státem uznávané církve. Směly pouze „soukromě vykonávat náboženství“, což také vylučovalo jakoukoli misijní činnost. Teprve roku 1880 získala Jednota státní uznání pod jménem „Evanjelická církev bratrská“.

Poté začíná pozvolný, ale stálý růst. Misijním působením bratrských kazatelů vznikly nové sbory v Ústí nad Orlicí, Praze, Jablonci nad Nisou, Turnově, Mladé Boleslavi a Nové Pace i jinde. Vznikaly v místech, kde nepracovala žádná jiná evangelická církev (s výjimkou Prahy). Jednota se soustředila na práci mezi hledajícími. Zavedla jako jedna z prvních církví dětské bohoslužby – tzv. Nedělní školu a pravidelné biblické hodiny pro dospělé. Důsledně však trvala na vyznavačském charakteru sborů, na kázni a úzkém bratrském společenství. I proto se sbory nerozrůstaly do velkých počtů.

Po první světové válce se objevilo mnoho lidí, kteří hledali nově svou životní orientaci. Jim se Jednota otevřela i za cenu uvolnění kázně a poklesu vyznavačské určitosti. Přineslo to nejeden problém, ale soustředění na spásnou oběť Ježíše Krista a pietistická tradice Jednoty uchránila sbory před sklouznutím do liberálních a nábožensko–vlasteneckých nálad. I nadále Jednota zachovávala zásadu pracovat jen tam, kde nesoupeřila s jinými evangelickými církvemi. Bratři však měli odvahu zakládat sbory i v odlehlých místech bez strategických úvah.

Druhá světová válka znamenala pro Jednotu mnoho těžkostí a utrpení. Nacistickými vězeními prošla řada členů i kazatelů. Byl však také patrný nový obrat k bibli, obnovilo se písmáctví v rodinách, rostla i vzájemnost a hmotná obětavost. Konec války přinesl nové úkoly především v pohraničí, kde zanikly její německé sbory. Nově vznikl sbor v Liberci a v Tanvaldě, obnoveny byly sbory v Dubé a Jablonci nad Nisou. Poválečný vývoj a sekularizační tlak způsobil úbytek členů, ale nebyl tak masivní, aby vedl k zániku sborů.

Od roku 1946 měla Jednota vlastní biskupy a roku 1957 byla uznána za pátou samostatnou provincii Unitas Fratrum.

Až do začátku 90. let pracovala česká Jednota v 17 samostatných sborech a řadě kazatelských stanic v Čechách a na Moravě. Po pádu komunismu se však objevily i v této církvi nové duchovní směry (vliv z ciziny), které se v řadě sborů prosadily a ve druhé polovině 90. let vedly až k rozdělení církve. Odloučenou část přijala „pod svá křídla“ Českobratrská církev evangelická jako třináctý, ochranovský seniorát.

Ester Čašková

Vyšlo v Hroznu č. 179, ročník 2017. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech