Výběr z Hroznů  obsah   další

OHLÉDNUTÍ

V této rubrice chceme svou pozornost obrátit k minulosti vinohradského sboru. Ve sboru se nyní mnoho věcí rychle mění: od srpna působí i se svou rodinou ve sboru nový farář Martin Zikmund, před necelým rokem bylo v kostele instalováno pět obrazů malíře Miroslava Rady, rozrostla se práce s dětmi, ve farní kanceláři a na návštěvách přibyla Klára Krupičková, ve staršovstvu noví členové, scházíme se po bohoslužbách u kávy a čaje… Jak se mi zdá, jde v naprosté většině o změny radostné. Ve všem tom vyhlížení dopředu a ptaní se, „kudy dál,“ je ale dobré čas od času se zastavit a připomenout si také, odkud jdeme. Není to útěk před přítomností, naopak: přítomnost prožijeme plněji, porozumíme-li více, čeho je pokračování, ovocem nebo důsledkem.

V následujících několika číslech bychom rádi otiskli úryvky ze vzpomínek pamětníků počátků sboru i jeho více než stoleté cesty. Budeme Vám vděčni, pokud nám poskytnete další materiály či přímo vlastní vzpomínky.

V tomto a příštím čísle uvádíme vzpomínky Ignáce Kadlece, dlouholetého meziválečného kurátora sboru (mimochodem: prastrýce Jiřího Kadlece). Uveřejnil je v dubnu roku 1940 ve „Věstníku českobratrské církve evangelické na Královských Vinohradech,“ věnovanému tehdy padesátiletému výročí založení sboru.

ps

1. Co předcházelo – Toleranční patent – reformovaný sbor u Klimenta – bratři Košutové

Sbor vinohradský povstal z jiných pohnutek než sbory vzniklé po převratu, i sbory před rokem 1918, tj. v městech, kde se utvořila nová střediska evangelická jako např.v Žižkově nebo v Táboře […] Roku 1781, když byl vyhlášen Toleranční patent,[1] nepřihlásil se za evangelíka v Praze nikdo, ač na venkově v Čechách a na Moravě (na př. V Jimramově, Nosislavi, ve Svratouchu, Krouně, Hodslavicích) byly založeny již celé sbory. […]

V Praze teprv 28.února 1782 přihlásil se mlynář Starek s rodinou o 5 duších, ke kterému docházel evangelický plátýnkář Saško z Myjavy. Bylo v Praze sice více evangelíků, ale jednak se asi báli hned vystoupiti, jednak nevěděli, kam se přidati, zdali k helvetskému reformovanému či augsburskému luterskému vyznání. To na venkově byli statečnější!

V červnu r.1782 založil generál Wurmser vojenský evangelický sbor německý, jenž konal shromáždění v jeho paláci v Ostruhové (nyní Nerudově) ulici na Malé Straně. Tak vznikl v Praze první sbor evangelický, a to německý, jenž si roku 1792 koupil kostel svatého Michala v Jirchářích, kde dosud trvá. Wurmserovým příkladem povzbuzeni počali se i čeští evangelíci přihlašovati u reformovaného evangelíka Kaudy, bývalého uherského husara a majitele domu na Starém Městě. Do listopadu se přihlásilo v Praze 9 rodin o 29 duších, v okolí pak 91 rodin.

Působením slovenského augsburského faráře Ješovice založili si sbor augsburského vyznání, jenž byl na jejich žádost povolen 13.listopadu 1782, a do Prahy přichází kazatel Matěj Markovic, Slovák luterského vyznání. Tak vznikl v Praze druhý evangelický sbor, první český. Příspěvků upsali 350 zlatých a 20 korun (jednotlivci platili od 15 korun do 10 zlatých). Koncem roku 1783 měl sbor 150 rodin o 450 duších. V lednu (21.) 1784 zakoupil hostinec v Truhlářské ulici, z jehož tanečního sálu upravil modlitebnu, z ostatních místností byt pro duchovního a kostelníka. Tu byla konána shromáždění až do roku 1863, kdy se podařilo sboru koupiti za 15 tisíc zlatých kostel salvátorský (S. Salvátora), vystavěný v letech 1611-1614 německými evangelíky. Odtud tedy sbor salvátorský.

Na počátku tohoto sboru nebyl pouze Kauda reformovaným. Vyskytly se i jiné rodiny helvetského vyznání v Praze a v okolí, ale poněvadž jich bylo málo, aby si mohly založiti samostatný sbor, přidržely se sboru augsburského, zvláště když jim pastor Markovic i jeho nástupci vycházeli bohoslužebně vstříc. Při večeři Páně podáván jim chléb, ne oplatky, nebyl tu krucifix, modlitby nebyly zpívány, nebylo křižování.

Přistěhováním počet údů helvetského vyznání rostl. Bylyť okolní evangelické sbory většinou reformované. Tito přistěhovalci byli zámožnější se silným uvědoměním reformovaným. R. 1816 tvořili již 1/3 sboru, 1825 as polovinu a roku 1840 většinu. Nelze se divit, že zatoužili po vlastním sboru. Jeho utvoření bylo otázkou času. Chyběl jen náraz z venčí a ten se brzy dostavil.

R. 1845 setkává se Jiří Bubeníček, jenž stál v čele údů helvetského vyznání, s rázným krovenským vikářem Bedřichem Vilémem Košutem (pocházel z Valašska). Na jeho podnět podali reformovaní 25. května téhož roku (1845) žádost za zřízení samostatného sboru helvetského vyznání. Ten jim byl 12. listopadu povolen […]

Kazatelem byl zvolen 1. srpna 1847, jak se samo sebou rozumělo, mladý vikář Bedřich Vilém Košut, muž nebojácný, ohnivý, strhující řečník, podnikavý, osobně obětavý, národní bojovník. Zakrátko se dodělal velkého úspěchu. Přispěl mu na pomoc též revoluční kvas doby. Obsah jeho kázání prý se vypravoval po celé Praze.

V srpnu roku 1850 koupil od jednoho soukromníka kostel sv. Klimenta za 27.500 zlatých na dluh. Kostel se přiměřeně opravil. Tu teprv mohl Košut rozvinouti svou činnost. Stalo se něco do té doby nevídaného , že do roku 1852 přistoupilo ke sboru 343 osob, mezi nimi několik katolických kněží. To bylo v Praze první přestupní hnutí. To vzbudilo ovšem zášť Říma na popud katolického kněžstva v první řadě as arcibiskupa. 21.března 1852 byl Košut zatčen, že prý chová zapovězené knihy. Byla tu již plná politická reakce. Vyšetřován byl přes rok a 3.července 1853 byl odvezen do Celovce (Klagenfurt) v Korutanech, kde byl internován do 2.května 1857. Téměř čtyři léta. Do sboru a vůbec do úřadu kazatelského vrátiti se nesměl. Žádal pruského krále o faru. Byla mu udělena v Dillu a pak ve Wischweileru v Porýní.

Než přes veliký rozmach zevního duchovního hnutí a duchovního rozvlažení tu nebylo. Bylť Košut směru racionalistického, jenž popírá zjevení. To se ukázalo po jeho odchodu ze sboru klimentského. Přes to, že sbor početně rostl, nastává tu doba zmatků. Vystřídalo se tu více duchovních. Nejlepší z nich byl Václav Šubert od roku 1860-62. Když viděl, že jeho úsilí, aby sbor duchovně pozvedl, se klade odpor, raději odešel jako farář do Krabčic.

Klimentský sbor byl 4 léta pak bez kazatele. Teprv ke konci roku 1865 (26.listopadu) byl zvolen farář velenický Benjamín Košut, bratr Bedřicha Viléma Košuta. Sbor k němu přilnul jako k jeho bratrovi. Benjamín byl muž vyhraněný, houževnatý, bojovný jako jeho bratr, ale nadáním stál daleko pod ním. Byl jako jeho bratr přívrženec čirého racionalismu, směru to v bohosloví, jenž téměř vyřazuje víru, popírá zjevení Boží. Kolínský farář Č. Dušek, pozdější superintendent, charakterisoval učení Košutovo takto: „Popírá spasení z milosti Boží v Kristu Ježíši, podkopává autoritu Písma, vysmívá se učení reformované církve, nenávidí ze srdce Heidelberský katechismus, jejž denuncoval u arcibiskupa a politických úřadů. Jeho kázání skládají se z nájezdů proti čistému učení a proti těm, kdo chtějí dle něho živi býti. Vyzná-li někdo, že jest hříšník dle Heidelberského katechismu, patří do blázince nebo do kriminálu“. Pamatuji se sám na jeden zvláštní výrok v jeho kázání: “Kdyby Ježíš přišel sem nyní mezi nás, všecky by nás pochválil“.Toto učení nehlásal jen v kázáních, nýbrž šířil i ve svém časopise “Český bratr“. Bránil se tu také proti každému vlivu zahraničnímu, jako nečeskému, cizáckému. V té době byly navázány požehnané styky s živými církvemi jednak ze Skotska, jednak z Holandska a Elberfeldu. Košut říkal prvním Skotáci, druhým Wupertálci, poněvadž Elberfeld leží v údolí řeky Wupery. Církevní úřady mu nařídily, že musí učiti podle Heidelberského katechismu. Když jej děti přinesly do školy, řekl “ukaž mi katechismus“, a vrátil jej se slovy: “To není Heidelberský“. To proto, že dole stálo: Tištěno v Praze. K takovým titěrnostem se snížil farář Košut. Není divu, že celá reformovaná církev mimo Prahu byla proti němu a že reformovaní, kteří se později do Prahy přistěhovali, shromáždění u Klimenta se stranili. Chodili jsme v neděli odpoledne do tzv. skotského sálu v ulici Poštovské (nynější Karoliny Světlé), jejž skotská misie mezi Židy v Praze nespokojencům laskavě propůjčovala. Kázání tu míval knihkupec spolku Komenského J.Baštecký, známý skladatel písní.

Uvažováno často, co dělat, aby se poměry změnily. Jednoho sychravého podzimního večera roku 1886 svolal Baštecký několik přátel k poradě, jak tomu smutnému stavu církve v Praze odpomoci. Přišel mimo Bašteckého továrník Josef Szalatnay, účetní Litomiský a moje maličkost, který jsem byl tehdáž suplující profesor na gymnasiu v Žitné ulici. Kdo by byl řekl, že tato schůze je počátkem vinohradského sboru? Jistě tu platí slovo: „Kdo by pohrdal dnem malých začátků?“

Dr.Ignác Kadlec, Praha 1940

(Příště: Založení sboru – stavba kostela… )


[1] Výnos habsburského císaře Josefa II., podle něhož mají být po půldruhém století opět „strpěni“ nekatolíci, pouze však církev tzv. augsburského či luterského (odvolávající se na reformátora Martina Luthera) a tzv. helvetského či reformovaného (odvolávající se především na ženevské působení reformátora Jeana Calvina) vyznání.

Vyšlo v Hroznu č. ohlednuti1.html, ročník vyber. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech