Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

V tvých rukou jsou časové moji

Kázání bratra profesora Pavla Filipiho 1.1.2005 na Vinohradech

Čtení: Pláč 3, 19-26

Text: Žalm 31, 16a (dle EP: Moje budoucnost je ve tvých rukou)

Tento výrok bývá častým námětem kázání na Nový rok. Kazatele svádí právě ta příležitost přelomu roků, kdy nás snad více než kdy jindy napadá, že svůj čas nemáme ve svých rukou. Někdy, ve šťastných chvílích, bychom ho rádi zpomalili či zastavili, aby nám ty šťastné chvíle vydržely co nejdéle, nebo i natrvalo. Jindy, v dobách nejistoty a starostí, bychom jeho běh rádi zrychlili, aby už to bylo za námi. Ale ono to nejde. Ani zrychlit, ani zpomalit. To všechno je v této obecnosti pravda, to všechno všichni nějak víme — vystihujeme však tím to, co vyjádřil žalmista tímto svým vyznáním, které učinil před shromážděním Božího lidu?

Já jsem totiž tento žalmistův výrok vytrhl z jeho souvislosti. Ten výrok byl učiněn ve velmi dramatické situaci, jakou si snad ani nedovedeme představit. V situaci obrovského strádání a ohrožení. Žalmista si stěžuje, že má nepřátele, kteří jej pomlouvají, spřádají proti němu intriky a usilují mu o život. Ale kdyby jen nepřátelé! Nejvíc jsem potupen, říká, svými sousedy, známí mají strach se se mnou stýkat, vyhýbají se mi obloukem, když mě mají potkat, „sešel jsem jim z mysli jako mrtvý, jako rozbitá nádoba“. A jako by toho nebylo dost: Žalmista má k tomu ke všemu „nemocný nerv“, slábne mu zrak, chřadne mu duše i tělo, ubývá sil, kosti slábnou. Je toho opravdu hodně, co se na něj najednou nahrnulo. Žalmista se octnul na hraně, na okraji života. A je zajímavé, že on nikde přímo nenaznačuje, že toto všechno neštěstí na něj přišlo nezaviněně, že on trpí jako bezúhonný, spravedlivý muž. Takovou stížnost na hroznou křivdu, takové poukázání na vlastní bezúhonnost čteme v některých jiných žalmech. Zde však ne. Naopak. Náš žalmista doznává, že je si vědom svého vlastního zavinění. Říká: „Pro mou nepravost mi ubývá sil.“ Snad to mínil tak, jak o kus dále vyznává: „A já jsem si ukvapeně řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.“ Ve své ukvapenosti přistoupil na tu úměru, která je tak běžná mezi lidmi zbožnými i bezbožnými: za všechno naše strádání může Pán Bůh — tím, že nemá zájem o člověka (tak lidé bezbožní) nebo tím, že člověka trestá (tak lidé zbožní). Hrozná úměra. A žalmista přiznává, že to bylo v ukvapení, ve zkratkovité úvaze, ve stresu, ve chvilkovém pomatení či vytržení (v jakési negativní extázi, jak překládá řecký Starý zákon). Ano, strádání může člověka svést k takovým zkratům, ukvapeným závěrům: buďto Bůh žádný není, nebo se o mě nestará — anebo se na mne hněvá tak, že mě již zavrhl a nechce mě už ani vidět. Můj bědný osud, to všechno nepřátelství, kterému jsem vystaven, ta moje nemoc, to všechno to potvrzuje: Pán Bůh mě už nemá rád, už mě nechce ani vidět. Nuže, mám pochopení, že se ve chvíli hrozného trápení taková myšlenka vloudí do mysli, taková slova objeví v ústech. Ale je to ukvapenost, zkrat, náhlá slabost mysli, nerozumnost. Je štěstí, když nám stejně jako žalmistovi toto chvilkové pomatení, tato náhlá ukvapenost pomine. On hned totiž dodává: „Avšak vyslyšel jsi moje prosby, když jsem k tobě o pomoc volal.“

V této hrozné, dramatické situaci učiní žalmista vyznání, jímž jsme začali: V tvých rukou jsou časové moji, v tvých rukou je moje budoucnost. Vypadá to tak, že jemu už moc času nezbývá, že jeho budoucnost je už asi jen kratičká. O jeho dalších osudech nevíme nic. Ani náznakem tu není zmínka o tom, že by byl žalmista ze svých nemocí uzdraven, že by skončilo nepřátelství nepřátel a podezírání blízkých. Jen prosí: Rozjasni tvář nad svým služebníkem, ve svém milosrdenství mě zachraň, kéž nejsem zahanben, když tě volám… Tento žalm není pohádka s happy endem. Anebo vlastně je to příběh se šťastným koncem. Ten šťastný konec je právě toto vyznání, k němuž se žalmista probojoval. V tvých rukou… Ve zdraví i v nemoci, ve štěstí i v neštěstí, v nepohodě i v pohodě, v životě i umírání: V tvých rukou. A žalmista nás — tak jako tehdy shromážděný Boží lid — zve, abychom se k tomuto vyznání probojovali také.

Nás? Kdo z nás se octl v situaci tak hrozné, jako byla žalmistova? Já tedy určitě ne. Sice se určitě blížím ke konci života, ale na přímý dohled nemám svůj konec, chvála Pánu Bohu. A mám-li jaké protivníky, kteří mě pomlouvají a proti mně kují pikle, já o nich nevím. A že by se mě vyhýbali mí sousedé a rodinní příslušníci? Kdo z nás tedy, z hloubi žalmistovy trýzně, učiní toto prohlášení, to vyznání: V tvých rukou…? Snad jen ti, které přepadla smrtelná nemoc, kteří se již verdiktem lékařů blíží ke konci svého času, nebo alespoň žijí v nejistotě, zda jejich potíže nepotvrdí obávanou diagnózu… Mám v tom i svou vlastní zkušenost: Když jsem před lety vjížděl do tunelu pro vyšetření magnetickou rezonancí, které mělo potvrdit nebo vyvrátit podezření na zhoubnou nemoc, v tom okamžiku mě napadla tato myšlenka, myslím, že jsem ji tehdy nevyjádřil slovy našeho žalmu, ale jistota těchto slov mě naplnila zvláštním pokojem: V tvých rukou…

Ale kolik nás je v tomto shromáždění, kteří mají takovou zkušenost? Možná ti, kteří s sebou vlečou břímě nesmířené minulosti a hluboké roztržky. Ti, jež jejichž hříšnost opakovaně pokládá na lopatky, sráží k zemi. Ti, kteří nemají dost síly vzdorovat pokušení svého sobectví. Ti, které trápí starost o to, zda se jejich synové a dcery, jejich vnučky a vnuci vydají řádnou cestou víry. Ale to jsem již žalmistovu situaci příliš přenesl do duchovní roviny. A já vás nebudu přesvědčovat, že jste na tom stejně špatně jako ten ubohý žalmista, že vás také svírá vaše smrtelnost, vaše hříšnost, vaše starost. To je laciný kazatelský trik a ten ode mne nečekejte. Životní osudy každého z nás, životní strázně, životní dramata každého z nás jsou odlišné, unikátní, každý z nás má svou životní cestu, svou jedinečnou a nenahraditelnou cestu, nikdo z nás není ten žalmista, jehož vyznání jsme vzali za základ dnešního kázání. Ale! Kdyby se snad stalo, Pán Bůh rač uchovat, kdyby se snad stalo, že byste se octli v hrozném ohrožení, v hrozné úzkosti, v hrozné pochybě, že máte ještě vůbec nějaký čas, nějakou budoucnost; kdybyste se octli v situaci aspoň přibližně srovnatelné se situací žalmistovou, tedy vězte, že on vás zve, abyste opakovali po něm: V tvých rukou…

Říkám to však i vám v tomto shromáždění, které ještě netrápí starost o budoucnost, kteří jen vzdáleně pomýšlíte na svou smrtelnost, vám mladým lidem a rodinám, které v tomto kostele tak rád vidím, vám, kteří svůj čas rozvrhujete na léta a desetiletí a myslíte přitom na své děti. Vás také spolu se žalmistou zvu k tomuto vyznání: V tvých rukou… Moje budoucnost je v tvých rukou. To neříkám, abych vás znejistil, abych vztyčil varovný prst nad vaším plánováním budoucnosti, nýbrž naopak: abych vás uklidnil a zjistotněl. I váš čas je v Božích rukou, na to můžete spolehnout při všem svém plánování. Žádný fatalismus. Plánujte statečně dále. A vězte: Jestli vám vaše plány vyjdou nebo nevyjdou, nebo vyjdou jinak, jestli se dočkáte nebo nedočkáte toho, co si v tomto roce přejete, vězte, že i tak jsou vaši časové, vaše budoucnost v Božích rukou, dobrých a spolehlivých Božích rukou.

Neboť to, že naše časy, naše budoucnosti jsou v Božích rukou, znamená, že jsou v těch nejlepších a nejspolehlivějších rukou. Proč myslíte, že lidé říkají, že „budoucnost je ve hvězdách“? Proč myslíte, že tolik lidí v této osvícené, racionální době, věří na horoskopy? Každý týdeník, každý magazín uveřejňuje horoskopy — proč by to dělal, kdyby je nikdo nečetl, kdyby jim nikdo nevěřil? Vysvětlení je prosté: Soustavy a dráhy nebeských těles, hvězd, mají svůj řád, svou pravidelnost. Všechno se v nich dá vypočítat. Vypočítali jsme, v kterém roce letěla kometa nad Betlémem, vypočítáme, že v roce 2051 dojde ke konjunkci těch a těch nebeských těles. Na nebeské klenbě se dá všechno vypočítat. Nevypočitatelnost našeho času a osudu je jaksi jištěna vypočitatelností hvězd. Kdežto v Božích rukou? Jaká je zde vypočitatelnost? Jaký rozmar si vymyslí Pán Bůh, když mu svěříme svůj čas, svou budoucnost?

Nuže, žádný rozmar. Náš Bůh je Bůh všemohoucí, ale ne rozmarný. Není vypočitatelný jako nebeská tělesa, ale je spolehlivější než ona. Spolehlivější než hvězdy. Ústy proroka Jeremiáše ohlásil: „To, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu; chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mě budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův.“ (Jr 29,11n.) Svou spolehlivost prokázal, když s Božím lidem uzavřel smlouvu, ze své strany nezrušitelnou. Svou spolehlivost nejvíce prokázal, když přišel na svět ve svém Synu, zápasil o nás a nedal si ničím zabránit, ani smrtí kříže Ježíše Krista. Kdo potřebuje větší ujištění o spolehlivosti Boha, v jehož rukou jsou naši časové?

Děkujeme ti, Pane Bože, že smíme čas svého života položit do tvých dobrých a spolehlivých rukou. Dej, ať na to nezapomínáme v příštích dnech nastávajícího roku.