Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Podobenství o marnotratném synu

Kázání 24.7.2005 na Vinohradech

Lukáš 15,11-32, Podobenství o marnotratném synu

Máme před sebou příběh otce a jeho dvou synů. Příběh nezodpovědného mladšího syna, který prohýřil vše, co dostal, rozhněvaného staršího bratra a milujícího otce. Ježíš tímto podobenstvím ukazuje, co je Boží láska k člověku: otec dvou synů je obrazem Boha, který stojí i o ty, kdo se mu odcizili, který jim jde naproti a otevírá dveře do svého domu.

Mladší syn žádá svého otce o díl majetku, který mu přísluší. Chce se osamostatnit. O jeho motivech nám podobenství sice nic neříká, ale z událostí, které následují, si jeho pohnutky můžeme snadno domyslet. Touží uspořádat si svůj život podle svého, chce jít svou cestou, naložit s majetkem, který dostane od otce, jak on sám uzná za vhodné. Mladší syn rozhodně nechce zůstat v otcovském domě, kde patrně strávil celé své dětství a mládí — touží po něčem jiném, po nových zážitcích, zkušenostech a tato touha ho žene do světa.

Otec mu jeho rozhodnutí nerozmlouvá. Mlčí. Což je docela překvapivé. Toto podobenství je vyprávěno jako příběh ze života, takže by se dalo čekat, že otec bude své dítě od takového kroku zrazovat. Ale on nic takového nedělá. Nepředhazuje svému synovi lásku, se kterou ho vychovával, nesnaží se ho zadržet dobře míněnou radou, ani mu neříká, že se rozhodl špatně nebo že měl o jeho budoucnosti jiné představy. Tak, jak jedná otec v našem podobenství, by jednal asi málokterý pozemský otec.

A mladší syn nelení a hned po nemnoha dnech zpeněží vše, co dostal. Odchází do daleké země, užívá si rozmařilého života. Z poznámky jeho staršího bratra ve 30. verši se dozvídáme, že otcovo jmění „prohýřil s děvkami“ a podle řeckých slov, jichž je v novozákonním textu použito pro jeho nevázaný život, si můžeme dovodit, že rozházel peníze se sobě podobnými kumpány. Každopádně i v cizí zemi žije mladší syn z otcova majetku. Tento životní styl je pochopitelně finančně náročný a nedá se udržet dlouhodobě. Přichází to, co přijít muselo. Nakonec utratí všecko a jeho situace v cizí zemi se zkomplikuje ještě víc, když nastane čas neúrody a hladu. Nezbývá nic jiného, než začít pracovat. A je nucen přijmout zaměstnání, které v očích Židů patřilo k nejpodřadnějším. K lehkomyslnému životu připojuje marnotratný syn i odpadnutí od tradice svých předků: vydělává si na živobytí pastvou nečistých zvířat, vepřů. Tak se stále více vnitřně odcizuje svému pravému domovu. Ve službě u cizince také nemůže dodržovat sobotu. Žije v takové nouzi, že začíná vepřům závidět potravu, kterou dostávali. Je méně než vepři, které pásl. Podřadná práce mu nezajistí ani to nejnutnější. V tak temných barvách je tu vykreslen obraz syna. Je to opravdu ztracený syn. Motiv odcizení, vzdalování se tu ještě prohlubuje: syn je od svého otce daleko nejen v geografickém smyslu — v daleké cizí zemi, ale vzdaluje se mu i vnitřně: svým současným životem, který utváří a mění jeho zvyky, myšlení i víru.

Až na dno bídy musel marnotratný syn sestoupit, aby se začal zamýšlet sám nad sebou. Teprve v této situaci si ztracený syn začíná uvědomovat, co znamenal odchod z otcovského domu. V těžkém okamžiku svého života poznává, jak pravdivá jsou slova žalmistova: „Neboť den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde.“ Připomíná si, že i nádeníci jeho otce mají dost chleba, zatímco on, syn z jeho domu, žije v bídě a zoufalství v cizině. Rozhodne se vrátit se domů, k otci, a v duchu si skládá slova, která mu řekne: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ Vidí svou vinu, uznává, že pochybil. Proti nebi se prohřešil tím, že porušoval přikázání Zákona. Proti otci se provinil prohýřením majetku. Je přesvědčen, že po tom, co se stalo, ho otec již nemůže přijmout jako syna a uvažuje o tom, že se stane jeho nádeníkem. Není připraven na uvítání, jehož se mu od otce dostane. Neví, že když člověk udělá krok k Bohu, Bůh jich udělá deset. Otec totiž spatřil ztraceného syna, ještě když byl daleko! To není jen nepodstatný detail, ale upozornění na to, že Bůh-otec jedná ještě dříve, než se syn přiblížil k jeho domu. A jde mu naproti, vlastně nejde, on běží! Ani zbloudilého syna nepřestal milovat. Je mu ho líto. Objal ho a políbil. A přesto, že tato scéna vypadá jako z hollywoodského filmu, v našem podobenství má hlubší rozměr než jen radost ze setkání — tím, že otec svého syna objal, mu nedal příležitost, aby poklekl na kolena a pokořil se. Syn zůstává synem přes všechno, co se stalo. Avšak otec je zcela jiný, než jak si ho syn představoval. Takový návrat určitě nečekal.

Ani teď otec nic neřekne. Stále mlčí… Otec synovi odpouští bez výčitek a bez podmínek. Ani to není opomenutí, ale záměr. Ježíš také celníkům a hříšníkům žádné podmínky neukládá. Stačí, že přicházejí do společenství s ním, k jeho stolu. Takto jedná s hříšníky Bůh, a proto s nimi tak jedná i on, Ježíš. Žádné lidské provinění nemůže být větší než Boží milosrdenství.

Po setkání se synem jej otec přivede domů a teprve zde poprvé promluví. Přikáže služebníkům, aby syna oblékli do nejlepších šatů, dali mu na ruku prsten, obuli ho a připravili hostinu. I tímto potvrzuje, že synovi zcela odpustil. Slavnostně ho přijímá zpět do nejužšího společenství. „Můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se a je nalezen.“ Z návratu hříšných je třeba se radovat. Těm, kdo namítají, že po provinění musí přijít trest, chce Ježíš svým podobenstvím připomenout, že Bůh nemá radost z lidského neštěstí a že cesta, která vede k nápravě člověka, není lemována tresty a utrpením.

Na tomto místě končí příběh mladšího bratra a do popředí vystupuje postava bratra staršího. Ve chvíli, kdy se mladší syn vrátil, nebyl starší syn doma. Pracoval na poli. Když se vracel z pole, uslyšel hudbu a tanec. Příčina této hlučné veselice ho ale vůbec nepotěšila, a místo aby se radoval s ostatními z návratu svého bratra, rozhněval se a vůbec nechtěl jít dovnitř. Otec má doma zase už jen jednoho syna. Vypadá to, že s návratem jednoho ztratí druhého. Ale otec reaguje stejně jako u mladšího — vychází ven a zve ho domů. Starší syn ho však zahrne výčitkami. Už řadu let otci slouží a nikdy neporušil žádný příkaz. Přitom mu otec nevystrojil nikdy ani malou hostinu. Cítí se podveden a oklamán. Myslí si, že jeho bohabojný život zůstal bez odměny, zatímco život nezvedeného hejska byl odměněn velikou hostinou. Nerozumí svému otci a nechápe jeho milosrdenství. Sám nikdy nepochybil a neví, co je to být ponížen, odcizen a umírat hlady.

Tato část podobenství byla v Ježíšově době polemikou proti farizeům, kteří věřili, že si spásu lze zasloužit svědomitým dodržováním přikázání Tóry. Je zároveň zrcadlem všem, kteří neznají Boha jako milujícího a odpouštějícího otce a nechápou, proč by měli mít slitování nad těmi, kdo zbloudili. Podobenství o marnotratném synovi ukazuje, že cesta do otcovského domu nemusí být — a pro mnohé ani není — snadná a přímočará. A mohli bychom dokonce říct, že v každém z nás je něco z obou těchto synů. V jednu chvíli jsme s otcem a plníme jeho vůli, jindy se mu vzdalujeme svými touhami a pošetilými rozhodnutími a bloudíme po dalekých končinách. A on mlčí a trpělivě čeká na náš návrat. Amen.

Ivo Mareš