Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Putování od prázdného hrobu do plného společenství — z beznaděje do naděje

Kázání na pondělí velikonoční

Lk 24,13-35

Milé sestry a milí bratři v Kristu, milý vinohradský sbore,

            mám za to, že tento oddíl z Evangelia mluví velmi výrazně o povaze cesty Kristova lidu v tomto světě. Máme-li odpovědět na otázku, kým jako církev jsme, co nás utváří, odkud přicházíme a kam směřujeme, může nás tento poutnický příběh velmi zásadním způsobem orientovat. Tak jako byli ti dva Ježíšovi přátelé na cestě, jsme i my jako církev ve své rozmanitosti sdružením neustálých poutníků na cestě. Odkud a kam jdeme, nám právě krásně naznačuje tento příběh, který evangelista Lukáš zařadil ihned za zprávu o prázdném hrobu, aby tak naznačil, že Ježíše Krista nemáme již hledat umučeného na kříži, ani v jeho hrobě, ale že jeho příběh — jeho evangelium — pokračuje v Kristově církvi. Tento oddíl z Evangelia však nemusí promlouvat pouze k církvi, ale ke každému člověku, neboť život člověka je cestou odněkud někam. Cestou, která se dělí na dílčí úseky, kdy člověk putuje z beznaděje do naděje a ze smutku k radosti. Záleží pak na tom, jak plně prožívá každý člověk příběh své cesty, svého putování. Chceme-li, aby nám příběh o putování dvou Ježíšových přátel z Jeruzaléma do Emaus a nazpět do Jeruzaléma vypověděl, odkud a kam jako Kristova církev směřujeme, kým jsme, co nás utváří, vyplatí se zařadit jej do širšího kontextu, jak je vyprávěn v celku evangelia o Ježíši Kristu.

Ti dva muži žili život, který se podobal životům mnoha jiných lidí v Izraeli. Měli své vlastní představy o životě, připomínali si dějiny svého lidu a představovali si, že se jednou jejich život změní, že přijde nějaký Mesiáš — podobně jako lidé několik posledních desetiletí věří například v zázračnou moc lidského pokroku a lidské vynalézavosti, která bude stále přinášet prosperitu a všeobecnou spokojenost lidstva. Pak však přišla v životě oněch dvou mužů chvíle, kdy potkali Ježíše z Nazareta. Viděli vše, co konal, a slyšeli jeho slova, která byla vždy v souladu s jeho činy. On byl pro ně tím, kdo jim přinesl opravdovou naději, radost a víru v budoucnost. On byl pro ně i pro další oním očekávaným Mesiášem, ale také tím, který jim porozuměl. Od něj často slyšeli, že bude muset trpět a zemřít a jaký to má smysl, ale nikdo z Ježíšových učedníků to nechápal nebo ani nechtěl pochopit, vždyť zabývat se smrtí člověka, kterého máme rádi, je pro člověka hrozné a naše cítění se tomu urputně brání. Ve chvíli, kdy byl Ježíš zatčen a odvlečen k výslechu, se rozprchla většina jeho přátel do všech stran. Někteří se v doprovodu žen dívali, jak ten, který jim přinesl tolik chvílí radosti a víru v budoucnost, totiž pravou naději, byl ukřižován a opravdu zemřel a jejich přítelkyně a manželky viděly, jak byl pohřben. Mohli bychom říci, že zde příběh končí a oběť byla vykonána. Jak prorok Izajáš napsal: „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ Ano, platí, že Kristus byl poslán od Boha, o kterém vyprávějí proroci a všichni svědkové ve Starém zákoně. Ježíš je tím izajášovským služebníkem, který se stane obětním beránkem a který zajistí vysvobození ze země otroctví a soužení pro lid Boží ze všech národů, neboť místa soužení jsou na celém světě a nejen kdysi v konkrétním Egyptě za doby faraonů. Místa otroctví a soužení jsou ve světě i dnes, proto tolik potřebujeme Krista a jeho lásku. Ale příběh v Evangeliu tím nekončí, a tak přesahuje Starý zákon. Ten, který byl mrtvý, není již v hrobě. Nejprve se nikdo ani nic jiného nedozví. Ženy, které přišly ke hrobu, vědí jen to, že Ježíš tam není. Apoštol Petr přišel vše exaktně prozkoumat a zjistil, že tam jsou jen plátna, kterými se tělo mrtvého obvazovalo, ale tělo nikde. Záhada. Záhada, která byla pouhým faktem, jenž nikomu nepomohl. Nikdo se neradoval. Naopak naši dva muži odešli pryč z Jeruzaléma, sestoupili dolů — z naděje do své beznaděje. Jak tak kráčeli a hovořili spolu, změnila se jejich cesta v pouť duchovní, v cestu, na kterou nikdy nezapomenou. Kdy nastal ten zlom, jímž se jejich cesta změnila v cestu duchovní obnovy? V té chvíli, kdy začali tvořit společenství a my můžeme říci církev, hovořili o Kristu. Platí, že tam, kde jsou dva nebo tři ve jménu Kristově, tam je On uprostřed nich. Ale nesmí ti dva či tři tvořit uzavřenou sektu či být jen zamčeni ve své vlastní beznaději nebo povýšenosti vyvolených svatých či v diskusích, které zůstávají ostatním nesrozumitelné. Společenství se začíná opravdově tvořit tehdy, kdy si lidé navzájem sdělují své zármutky a radosti. Ti muži se nejdříve pozastavovali nad tím, že by někomu měli sdělovat svůj duševní i duchovní smutek, ale nakonec to učinili a v té chvíli se obrátili od beznaděje k naději. A když poznali, že se setkali s tím, kdo jim tolik chyběl, běželi nazpět vzhůru do Jeruzaléma —vzhůru do naděje, aby radost a naději předali dalším.

Evangelium o Kristu, víra a Kristova církev jsou tedy založeny na svědectví, na sdílení se mezi sebou. Celá Bible od začátku až do konce je plná svědectví. Příběhy ve Starém zákoně i Evangelia a novozákonní epištoly byly napsány, aby svědčily o Bohu, o Kristu a jeho působení ve světě a v člověku. Jsem přesvědčen, že i dnes je církev, jakožto společenství poutníků na cestě, utvářena a proměňována pouze vzájemným svědectvím o setkání s Kristem a jeho působením na nás lidi. To se děje, když se v církvi vykládá Bible a ve společenství při hodování kolem stolu Páně při svaté Večeři Páně, i kdykoliv se sejdou lidé v dobré vůli. A tak jako cesta oněch dvou mužů skončila tím, že našla svůj cíl ve společenství těch, kteří potřebovali jeden druhému sdělit radost z toho, že Ježíš žije a neopouští je, tak i setkávání v církvi při biblických hodinách, vyučování náboženství, setkávání mládeže a při bohoslužbách nemá přece svůj cíl ve vzdělávání se, ale ve vzájemném sdílení o víře, naději a lásce. Pak nám začnou hořet srdce a to se pozná tak, že je nám spolu dobře jako u zdroje, který dává příjemné teplo a světlo.

Bratři a sestry, často my lidé ve světě i v církvi propadáme pocitu, že nic nefunguje a že nejlepší je utéct či se uzavřít, jak se říká, udělat se jen pro sebe a pro svou rodinu. Ten však, kdo se vydá na duchovní pouť vzájemného sdílení, začne stoupat a objeví naději s druhými kolem sebe. Já jsem přesvědčen, že Ježíši Kristu není lhostejný náš smutek, naše pocity. On přichází a potkává nás na naší cestě. Jiný důkaz toho však není, než život jako svědectví těch, kteří zažili setkání se živým Kristem v rozmanité podobě a to setkání je změnilo, takže již nejsou takoví jako dříve. A taková proměna může mít podobu naprosto jakoukoli, co si může člověk jen představit. Tím pak, že si svou zkušenost lidé chtějí očima, dotykem či slovy sdělit, je utvářena a proměňována Kristova církev.

Ondřej Kováč