Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Křesťané jsou spoludědicové svého krále Krista

Kázání 8. neděli po svaté Trojici 6. srpna L.P.2006 na Královských Vinohradech

Text: 1. Sam 18,14-30

Z dnešního prvního čtení z listu Římanům jsme uslyšeli, že křesťané jsou spoludědicové svého krále Krista. Toto novozákonní poselství si osvětlíme na základě starozákonního příběhu o Davidovi a Saulovi ze čtení druhého. Otázka dědictví souvisí se vztahováním se k budoucnosti. Ten, kdo předává svůj majetek další generaci, předává něco, co sám vybudoval anebo co nějak opatroval, a tedy předává dál kus sebe sama. Nedávno jsme s rodinou navštívili hrad Český Šternberk, v němž už opět žije potomek jeho původních majitelů. Když se v začátcích restituce rozsáhlá rodina Šternberků z tuzemska i ze zahraničí radila o tom, co s hradem, padl tam jeden nesmělý návrh, že by se hrad mohl prodat a výnos rozdělit mezi legitimní dědice. Všichni ostatní tento názor hned odmítli. Jejich otec by prý určitě nechtěl, aby se hrad prodával. Je třeba se domluvit na jednom, který hrad převezme do vlastnictví a bude se o něj starat. Toto dědictví je třeba zachovat v rodině. Tak to také dopadlo a bylo to nakonec konsensuální rozhodnutí. Hrad zůstal v rodině Šternberků a jeden z nich, Zdeněk, se o něj stará a bydlí v něm. Poznáváme zde alespoň, že k dědictví je třeba mít úctu, je to něco, co převyšuje individuální zájmy. Je to vklad z minulosti do budoucnosti.

Jiný typ dědictví zmiňuje Komenský ve svém Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. To je dědictví duchovní, které je určeno celému národu, ne tedy toliko jedné linii, jedné genealogické větvi, vymezenému okruhu lidí. Komenského spisek je adresován všem Čechům, evangelíkům i katolíkům, všem, neboť Jednota bratrská se svou duchovní existencí vztahovala k celku. Dědictví ovšem není něco statického, co člověk jen převezme a nic se neděje. Jak v případě majetku, tak v případě duchovního testamentu se jedná o věc, na níž je třeba pracovat, o niž je třeba pečovat, kultivovat ji, rozvíjet a zase dále předávat. Dědictví je výsada i závazek. Dědictví se často postará o to, aby měl člověk celoživotně co dělat.

To je také případ dědictví, na němž máme podíl skrze Ježíše Krista. Toto dědictví člověka burcuje k tomu, aby jej nepromrhal, ale aby se k němu naopak vztahoval s plnou vážností, vděčností i pracovitostí. Je to totiž královské dědictví. Staví nás na roveň syna a umožňuje nám přímou komunikaci s otcem. Toto dědictví, to je ona sláva Božího království, ke které směřujeme. Péče o ně se děje tak, že křesťan usiluje o to, aby Kristova vláda se uskutečňovala už nyní. Jde o loajalitu, lásku a poslušnost ke Kristu jako Králi králů. I když to s sebou přinese těžkosti, neporozumění a utrpení. Jen budeme-li Krista v tomto čase následovat, budeme s ním v budoucím čase vládnout. A nyní již poslyšme, jak se otázkou královského dědictví zabýval náš praotec David.

David se po vítězství nad Goliášem dostal do úplně nové životní situace. Z neznámého pastýře ovcí se stal takřka legendární bojovník. Tančící a zpívající ženy vítaly Saula a Davida z boje. Není divu, že celý národ se Davidem nadchnul, vždyť on zachránil Izrael před jistým pohaněním a možná i před postupnou likvidací, ne-li fyzickou, alespoň duchovní. Vždyť v případě Goliášova vítězství Izraelci měli být zotročeni. Proto náhlé objevení Davidovy hvězdy byla největší senzace, jakou Izrael mohl zažít. Tu je charismatický vůdce. To je někdo, koho jsme potřebovali. 

Dovedeme si však odtud odvodit, že Davidův comeback na královský dvůr, poté co už jednou musel odejít, neboť nastala válka, mohl z delší perspektivy působit dvojznačně. Jestliže v Davidovi lid spatřoval svého hrdinu, jak se měl najednou cítit král? Král, který navíc měl dost svých vlastních důvodů k malomyslnosti, ba k depresím. Před očima mu zde roste konkurent. Člověk, který náhle požívá nemenší popularitu než on sám. Krom toho ve vítězství nad Goliášem nespočíval jediný Davidův trumf. Bible brzy nato konstatuje, že „na všech výpravách si David vedl úspěšně“. Byla to tedy celá série vítězství. Saulův vztah k Davidovi se proto změnil. Dříve mu přinášel úlevu, nyní si před ním David nemohl cítit jistý. Již jednou Saul po něm v náhlém návalu zlosti mrštil kopím a David tak tak uhnul. Král sám ho raději přesunul na jakési ministerstvo obrany a ustanovil ho velitelem pluku. Ale právě tam se Davidovi dařilo. Proto se před ním Saul třásl strachy. Proč měl Saul strach?  

Saul měl strach z toho, že David se bude snažit stát jeho nástupcem. Ten betlémský pastýř k tomu měl totiž předpoklady. Píše se o něm, že celý Izrael a Juda jej miloval. Tímto výrazem se dává najevo, že obyvatelstvo bylo vůči Davidovi loajální, že měl také jeho — řekněme to současným výrazem — politickou podporu. Krom toho David se povahově profiloval jako člověk s nadprůměrnou drzostí. To není negativní hodnocení, to je jen konstatování. Měl dobré politické nadání, věděl, že se musí prosadit a uměl to. Uměl si získat srdce lidí, ale také byl dostatečně dravý na to, aby se vecpal i tam, kde dosud nebyl. To není jen případ samotné bitvy s Goliášem, ale také způsob, jak David postupně pronikal na ostatní vlivná místa, např. do armády, a ovšem zvláště do Saulovy rodiny. Dvě věci totiž stály jako předpoklady Davidovy budoucí královské kariéry: stát se královým zetěm, to byla první věc, a druhá, neméně důležitá, bylo zajistit, aby králův dědic Jónatan dal Davidovi přednost před sebou samým. Prostě aby Jónatan potlačil své královské ambice ve prospěch Davida.  

Pokud jde o proces, jak se David stal královým zetěm, máme jej v Bibli vylíčen takto. Jak víme, David se měl stát Saulovým zetěm už po bitvě s Goliášem. To byla součást odměny. K tomu však Saul zřejmě neměl mnoho chuti, když poznal, jaký ambiciózní člověk David je. Později jej jako by zkoušel, co na to bude říkat, jako by si ho dobíral, když mu nabízel svou dceru Mérab. Nakonec Saul svou dceru dal docela neznámému Adriélovi Mecholatskému. Do Davida se však zamilovala další Saulova dcera Míkal. Nepíše se zde vůbec o tom, že David miloval Míkal také. To zde není důležité. Míkal má snad čisté city, ale pokud jde o Saula a Davida, jedná se o otázku kariérního vzestupu a dalších konsekvencí. Proto jsou Saul i David v této věci velmi opatrní.

David sice už jednou králi odvětil: „Kdo jsem já a co je můj život a má otcovská čeleď v Izraeli, že mám být královým zetěm?“ A pak při jiné příležitosti podobně sdělil jeho služebníkům: „Myslíte si, že je lehké být zetěm krále? Já jsem člověk chudý a nepatrný.“ Byla to však jen zdánlivá pokora, byl to jen bonton, způsob, jak se náležitě zachovat. Tato slova neprozrazovala Davidovy skutečné ambice. Ty vyjádřila jiná zmínka, vypadající sice nenápadně, ale vypovídající dostatečně o Davidových úmyslech. Ta zní: „Davidovi se zamlouvalo stát se královým zetěm.“ Ano, tak to v Bibli stojí, Davidovi se zamlouvalo stát se královým zetěm. To není o lásce k Míkal, to je o tom, že se chce stát královým zetěm. David myslí politicky, připravuje si budoucnost.

Saul si je toho vědom. Ví také, že David mu nemůže za Míkal darovat přiměřené věno, neboť je z chudého rodu. Saul však o jeho věno stejně nestojí. On jen hledá způsob, jak se ho zbavit. Proto mu dceru slíbí za předpokladu, že věno vydobude válečnou cestou. Doufá, že přitom David přijde o hlavu. Dá mu úkol, aby zabil sto Pelištejců a donesl králi jejich předkožky. Měla to být oficiálně, z královského hlediska, jakási rituální pomsta vůči Pelištejcům. David měl Pelištejce obřezat, jako by z nich nadělat Izraelity, a tak je ještě více potupit. Saul pokládal za nepravděpodobné, že tento čin Davidovi projde. Prošel, David takto zdolal ne 100, ale 200 nepřátel. I stal se královým zetěm. Tuto záležitost už Saul nemohl dále zdržovat. To byl první krok. 

Druhý krok sestával z toho, jak Jónatana, svého přítele, odstavit na vedlejší kolej. Jónatan sám neměl zřejmě žádné podobné úmysly jako David. Jeho přátelství s ním mu stačilo. Nechtěl se drát dopředu za každou cenu. Věděl zřejmě, že David je lepším kandidátem. Nebylo v něm taktizování a manévrování. Vůči Saulovi i vůči Davidovi byl loajální. Tento Jónatanův submisivní vztah k Davidovi mu měl jeho otec za zlé. Saulovým úmyslem bylo evidentně vytvořit královskou dynastii. Proto počítal s Jónatanem jako svým nástupcem. Prozrazuje to Saulův hněv vůči svému synu, zaznamenaný o dvě kapitoly dále. „Saul vzplanul proti Jónatanovi hněvem a křičel na něj: Ty synu poběhlice, což jsem to nevěděl, že si Jišajova syna vyvoluješ ke své hanbě

i k hanbě klínu své matky? Po všechny dny života Jišajova syna na zemi neobstojíš ty ani tvé království. Hned pro něho pošli a dej ho přivést ke mně, protože je synem smrti.“ (1. Sam 20,30.31a)

Saul věděl o Davidových záměrech a snažil se jim co nejvíce zabránit. Nakonec však jeho vlastní děti — Míkal a Jónatan — se staly prostředky Davidova vzestupu. To byl paradox ve vztahu mezi Saulem a Davidem. I Saulova nejbližší rodina posloužila Davidovi v jeho cestě k trůnu. David se stal královským zetěm a nejlepším přítelem králova syna. A tím to všechno nekončí, spíše začíná. Podobně, milí přátelé, je to i v našem případě. Vždyť jsme na cestě k Božímu království.

A jaké je, bratři a sestry, naše postavení na této cestě? V epištole Římanům se píše: „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové — dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ (Řím 8,15-17)

Křesťané jsou povolání jako spoludědicové Krista krále. Naše postavení je ještě významnější než Davidovo v tom, že král, jehož jsme spoludědicové, nás má rád a usiluje o naše dobro. To za prvé. Za druhé: jeho království trvá na věky. Proto i naše postavení spoludědiců je neomezené. Cesta k tomuto postavení není dána drzostí, dravostí či chrabrostí, leč milostí. Přijetí z milosti za Boží syny a dcery. Ostatně milost byla na počátku i v Davidově případě. Vždyť Duch, který se zmocnil Davida, byl podstatným dokladem Boží milosti. Jakkoli Davidova povaha, Davidova mentalita hrála roli v jeho příběhu a hraje roli i v příběhu každého z nás, jeho základní vybavení v jeho cestě stát se královým zetěm je Boží přízeň, Boží požehnání. Bible to vyjadřuje prostým způsobem, když po výčtu jeho úspěchů sděluje, že „Hospodin byl s ním“.

David věděl, že se má stát králem. Byl přece Samuelem k tomu pomazán. Tehdy tato událost zůstala skryta národu jako celku. Samuel jednal víceméně tajně. Ale pro Davida to bylo důležité předznamenání. Podobně se smíme dívat na náš křest. Křest si obvykle ani my sami nepamatujeme, protože většina z nás byla pokřtěna v dětství. Ale víme o něm. A tato událost má být předznamenáním naší budoucí cesty. Je proto nutné s davidovskou vírou jednat. Vždyť víme, že jsme skrze křest a víru spoludědici Krista krále.

Saul je zde obrazem člověka, který přijal ducha otroctví, neboť propadl strachu. „Třásl se strachem“, tak to o něm Písmo říká. A v tomto strachu jednal, ve strachu o sebe, o své plány, své jméno. Proto vymýšlel způsoby, jak se Davida zbavit. Jeho jednání bylo motivováno strachem. Davidovo jednání naopak plynulo z vědomí poslání. Věděl o svém úkolu. Věděl, co je třeba dělat. Poznal, že je Božím pomazaným, že jeho úkolem je vést lid. Mohl vést lid, protože sám byl veden Duchem Hospodinovým. O Davidovi můžeme říct, že přijal Ducha synovství, v němž voláme ABBA, Otče. Jeho vztah k Pánu Bohu byl přímý a ryzí. Tak to dokládají také žalmy s jeho jménem.

Jaký je úkol nás, kteří jsme přijali Ducha synovství? Mít tento přímý, ryzí a důvěrný vztah k Hospodinu a zároveň následovat šlépěje jeho Syna a našeho Krále Krista. Jsme totiž touto adopcí postaveni na rovinu Kristovu, na rovinu Krále králů. Jsme Boží děti, a tedy i dědicové, spoludědicové Kristovi, proto Písmo dodává: „trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“.

Tato Boží sláva, toto slavné Boží království je ono dědictví, které je nám v Kristu zaslíbeno. Ale cesta k němu vede přes následování šlépějí Krista. Náš úděl je předznamenán údělem Kristovým. Máme jít za ním, tam kam se nám chce, i tam, kam se nám nechce. Tam, kam jdeme rádi, i tam, kam se musíme nutit. Ale máme vědět, že jdeme-li za ním, jsme-li motivováni poslušností, pak nám bude dána síla obstát i při vší slabosti našich přirozených předpokladů. Důležité je být motivováni vírou. Tak se projevuje Duch synovství. Protože i Boží vyznavači vědí dobře, co to je strach, úzkost, nejistota, zmatek. Ale nezůstávají u toho. Nemusí u toho zůstat. Mohou volat Abba, Otče. Mohou svěřovat svou cestu Hospodinu a být vnímaví pro jeho slovo. Pro jeho poslání. Pro jeho požehnání.

Ale zase když poznají, že mají něco udělat, že mají své poslání tam či onde, že je Pán Bůh k tomuto konkrétnímu úkolu posílá, pak se toho chopí se vší vervou a rozhodností a konají to, co konat mají — ve svobodě víry, jako pomazaní Hospodinovi, jako ti, kteří mají podíl na Božím království. Vždyť jsou křtem a vírou spojeni s Kristem. To je přece velká věc. V tomto vědomí Hospodinovy přízně křesťané žijí a jednají. Jako dědicové království, jemuž patří budoucnost. Amen.

 Martin T. Zikmund