Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství!

Kázání bratra profesora Pavla Filipiho 7.1.2007 na Vinohradech

Přísloví 30, 7-9

Čtení: Dt 8, 7-14

O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.

Už je po Novém roce skoro týden. Kolik dobrých přání zaznělo, která jsme adresovali jeden druhému anebo i sami sobě. Ten člověk, jehož slova jsem právě četl — nevíme, kdo to byl, a je to jedno — má také svá přání. Ale formuluje je jako modlitbu, jako prosbu: O dvě věci tě prosím… Už to je k zamyšlení: přání jako modlitba. Když někomu něco přejeme — nebo sami sobě přejeme — tušíme, že výsledek není tak docela v našich rukách, a někdy vůbec ne. Něco snad pro to mohu udělat, aby se mé přání splnilo, ale jsou věci, které bych si přál nebo někomu přál, ale ony nejsou v mých silách. Ani „to zdravíčko“. Takže ten starověký modlitebník volí rovnou jinou adresu, kam směruje své přání. Adresu všemohoucího Hospodina. A nám to navrhuje také.

On prosí o dvě věci: vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství. Dvě věci, pouhé dvě věci si přeje, pouhé dvě věci potřebuje, dvě věci mu postačí až do konce života. Říká: neodpírej mi je, dříve než umřu. Modlí se tu smrtelník, jeden z nás, kteří také víme, že jednou umřeme. Ty dvě věci, o něž prosí, mu mají vystačit na celý zbytek života. Není to přání na jeden rok, je to přání na všechna léta, která ještě zbývají. On neví, kolik jich ještě bude, jako ani my nevíme, kolik jich ještě máme před sebou. Ale dejme se poučit starověkým modlitebníkem, co také je možno si pro budoucnost přát, zač prosit, oč se modlit. Pro zbytek tohoto pozemského života, tohoto smrtelného života. Ten modlitebník nehledí přes hranici své smrti, nehledí k věčnosti, on si přeje něco pro tento život, dokud žije a dýchá a prosí za to.

A co si přeje, za co prosí? Za dvě věci. Dvě věci pokládá za potřebné, za nezbytně potřebné, za životní minimum (a zároveň maximum), dvou věcí by nerad byl zbaven, dokud je ještě na světě. Pouhé dvě věci mu stačí pro celý zbytek dnů. Pouhé dvě věci. Kolik věcí si já představuji, že ještě potřebuji jako životní, doživotní minimum! A vy? Bez kolika byste se neobešli?

Pohleďme, které to jsou. Zaprvé: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo. Jak tomu máme rozumět? Jde o to, abych se já nedopouštěl falše a lži — nebo abych se sám nestal obětí falše a lži někoho jiného? Nejspíše obojí. Ta první stránka je krásně popsána v mojžíšském zákoně (Ex 23,1nn): „Nebudeš šířit falešnou pověst…, aby ses stal zlovolným svědkem. Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo…“ Podobně v devátém přikázání Desatera: „Nepromluvíš křivé svědectví proti bližnímu svému…“ Ano, modlitebník prosí, aby nešířil falešné pověsti, aby se nestal křivým svědkem. Ale zároveň také — a to je ta druhá stránka: prosí, aby se nestal obětí falešné pověsti a křivého svědectví. To obojí. Ale co to znamená: falešná pověst a křivé svědectví? Samozřejmě nás napadnou různé skandalizace, pomluvy, polopravdy, úlisné řeči, které se mezi lidmi šíří — dnes už masově, nejen od úst k ústům, ale od deníků k týdeníkům, od rozhlasu k televizi. Jenže jde také o něco ještě vážnějšího. Ty falešné řeči a falešná svědectví, ať bych je šířil sám, třeba i z kazatelny, anebo jim byl vystaven, jsou nebezpečné: Neboť nám vnucují falešný obraz života a světa. Navrhují nám, jak založit život, v co věřit, v co doufat, z čeho mít radost, čemu se vyhýbat, podle čeho se rozhodovat, k čemu vychovávat děti a co radit bližním. O to prosí ten starověký modlitebník: Pane Bože, nedopusť, abych podlehl klamnému obrazu o sobě, o druhých lidech, o světě, o Bohu — anebo dokonce abych takové falešné iluze šířil: o tom, že k doživotnímu štěstí a radosti vede cesta dravé bezohlednosti, velkých majetků, ostrých loktů, vyceněných zubů a širokých ramen; o tom, že Boží svět patří těm, kdo v něm vládnou největší mocí a mají nejlepší zbraně. Vzdal to ode mne.

Vzdal to ode mne. Kdo takto prosí? Někdo, kdo ví, že to všechno, ta šalba a lež, jsou blízko, nikoli daleko. Že to všechno, ta šalba a lež, na něj dorážejí zblízka, dotírají na něj, vtírají se mu do mysli a do srdce, nabízejí se mu a podbízejí, že život v klamu může být i příjemnější, rozhodně však bezpečnější než holá pravda. Že ve lži se lépe ukryješ než v pravdě. Je to blízko, vidím to kolem sebe každodenně, slyším to z médií, která mě přesvědčují, že je to ta nejskutečnější „reality show“ , je to svůdné… vzdal to pokušení ode mne, vzdal je od nás, Pane Bože, a dej nám slovo, jež „nelže a neklame“, slovo pravdy, tvoje slovo, dej nám žít pod Božím slovem a být jeho pravdivými svědky. Pod slovem, jež ujišťuje, že svět, ve kterém žiji, je Božím stvořením, a tedy nepatří mocným, nepatří politikům a tajným službám ani hvězdám showbusinessu; a že život, který žiji, má svou nekonečnou hodnotu a cenu v tom, že Boží Syn i za mne šel na kříž. A že to platí o každém z mých bližních.

To je první prosba starověké modlitby. A teď ta druhá: Nedávej mi chudobu ani bohatství. Trochu náhlý přechod z duchovních výšin do materiální všednosti. Že si modlitebník nepřeje chudobu, to naprosto chápeme. Kdo by si to přál? Ale on neprosí ani o bohatství. A v dalším verši to zdůvodní: Abych nasycen (zbohatnuv) neselhal (nezapřel, nezapomněl) a neřekl: Kdo je Hospodin? Bohatství samo se může se stát i požehnáním od Hospodina. Ale právě: Od Hospodina. Pokušení, jež číhá v bohatství, je v tom, že působí amnézii, ztrátu paměti, že se zapomene na to „od Hospodina“, nebo se to přímo popře. Jak jsme to slyšeli v prvním čtení? „Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy…, až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata… jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina…“ (Dt 8,12nn). A v této starověké modlitbě také: Abych neřekl: Kdo je Hospodin? V češtině slovo bohatství souvisí se slovem bůh. Člověk, který má boha-tství, jakoby měl boha. A jak daleko je odtud k představě, že on, který má bohatství, a tedy boha, je sám bůh? Že může jako bůh jednat, vládnout nad jinými lidmi, rozhodovat o jejich štěstí či neštěstí, o jejich osudech? Kdo je Hospodin, když ne já? Zde starověký modlitebník jen prosí, aby nebyl vystaven tomuto pokušení hrát si na boho-rovného bohatého.

Ale prosí i o to, aby nebyl vystaven pokušení chudoby. Abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. Říká se, že chudoba cti netratí. Ale zde se praví, že může poškodit čest — Božího jména. Je to zajímavé: Jak bohatství, tak chudoba mohou být urážkou Hospodina. Kdy chudoba? Tehdy, když bych v nouzi zachování života svého a své rodiny podlehl pokušení sáhnout na majetek svých majetnějších bližních, buď přímo nebo nepřímo, jánošíkovsky. Znovu a znovu žasnu, jak je bible realistická, zemitá kniha. Chudoba dělá z lidí zloděje. Na tom nic nemění naše zkušenost, že ti, kdo u nás nejvíce kradou, nejsou chudí, nýbrž naopak ti nejbohatší z nás. Tuto zkušenost starověký modlitebník na mysli nemá. Možná, že ji také znal. Ale on prosí jen, aby nebyl vystaven pokušení krást z nouze, z potřeby dát najíst svým dětem.

Tentokrát však svou prosbu doplní i prosbou kladnou: Opatřuj mě dostatečně chlebem. Kraličtí překládají: „Živ mě pokrmem podle potřeby mé“. Co je dostatečnost mé potřeby? To je přece různé u různých lidí a v různých dobách. Někomu stačí k večeři chleba se sýrem, Číňanovi hrstka rýže, někdo neusne, když nemá maso, třetí má rád kaviár. Co opravdu potřebujeme? Také k tomuto zamyšlení nás vede starověká modlitba. Co je pro nás dostatečné? Jaké příjmy, jak vysokou penzi potřebujeme? Abychom měli na živobytí, to je samozřejmé. Ale také na činži, která roste a poroste. A nějakou zálohu na výdaje za pohřeb, abych nebyl na obtíž potomkům. A kdyby zbylo také občas na lístek do divadla nebo na koncert… Opatřuj mě dostatečně… Jak: dostatečně? To slovíčko „dostatečně“ přeložili Kraličtí lépe: podle potřeby. Anebo také: Co se patří, co musí být. Cos mi určil k důstojnému životu. Modlitebník nepředepisuje Pánu Bohu, co a kolik toho má být, nechává to na něm. Živ mě pokrmem podle potřeby mé. Jako by říkal: Ty sám nejlépe víš, kolik činí má potřeba. Prosím, opatři mi ji, ale nedej mi klesnout pod její hranici, ale také prosím, nedávej mi raději příliš mnoho nad tuto hranici. Nauč mě žít z ruky do úst. Z tvé ruky.

Uvědomili jste si, že tu starověký modlitebník vyslovuje prosbu, kterou my denně říkáme v modlitbě Páně: Chléb náš vezdejší dej nám dnes? Chléb vezdejší, chléb každodenní (v dnešní češtině) dej nám dnes, každého dne. Ne méně, než dnes potřebujeme, ale žádný zbytečný nadnormativ nad dnešní potřebu; a zítra zase a každého dne. A slyšíme Ježíše: „Nedělejte si starosti o zítřek, zítřek bude mít své starosti“ (Mt 6,34). A ohledně případného nadnormativu slyšíme apoštola Pavla: Pracuj a vydělávej, „aby ses měl o co rozdělit s potřebnými“ (Ef 4,28).

Dvě věci žádá starověký modlitebník, dvě přání má, dvě prosby vysílá. Připojíme se k nim? Také toužíme, aby se nejen tento rok, aby se zbytek našeho života nezakládal na vtíravém klamu, nýbrž na pravdě Božího slova? Abychom po zbytek života nebyli vystaveni pokušení zapřít a znesvětit Boží jméno nadbytkem nebo chudobou? Abychom s důvěrou brali zavděk tím, co nám každodenně k životu dává?

Je-li toto naší touhou, pak máme ujištění našeho Pána Ježíše Krista: „Budete-li o něco prosit Otce v mém jménu, dá vám to“ (J 16,23).

Děkujeme ti, Otče,
že se na tebe smíme obracet jako tvé děti
s žádostmi a prosbami ve jménu tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.
Prosíme tě o moudrost tvého Ducha,
abychom věděli, na čem opravdu záleží pro zbytek našeho života.
Vzdal od nás nápory falešných pravd a uč nás
žít v pravdě tvého Slova.
Vzdal od nás pokušení bohatství i trýzeň chudoby.
A uč nás vděčnosti za to, co každý den z tvé ruky přijímáme.