Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Tajemství uschlého fíkovníku

Kázání Petra Slámy v Orlovech 29.8.2006

 

Mt 21 10 Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: "Kdo to je?" 11 Zástupy odpovídaly: "To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji." 12 Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13 řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude zván domem modlitby', ale vy z něho děláte doupě lupičů." 14 I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil. 15 Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě "Hosanna Synu Davidovu", rozhněvali se 16 a řekli mu: "Slyšíš, co to říkají?" Ježíš jim odpověděl: "Ovšem! Nikdy jste nečetli: 'Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu'?"

17 Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval. 18 Když se ráno vracel do města, dostal hlad. 19 Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: "Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!" A ten fíkovník najednou uschl. 20

Když to učedníci viděli, podivli se: "Jak najednou ten fíkovník uschl!" 21 Ježíš jim odpověděl: "Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: 'Zdvihni se a vrhni se do moře' - stane se to. 22 A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit."

Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch. S Ježíšem nastává rozruch. V chrámu převrací lavice penězoměnců, v církvi mění zaběhané zvyklosti. Nepřevrací jen stoly penězoměnců: namísto důstojných farářů jsou chrámovým kněžstvem děti a postižení, dvě skupiny, které dosud neměly do chrámu přístup. S Ježíšem přichází rozruch. Je to ale rozruch, který není samoúčelný, nekončí sám v sobě. Je to rozruch, který otřásá povrchem věcí a ptá se každého, jestli je doopravdy tím, čím má být.

Po dni plném vzruchů nastává noc a pak jitro a ona zvláštní scéna, na kterou se nyní soustředíme: fíkovník, který zrovna neměl plody, když šel Ježíš kolem, za trest uschl. Je to podivný příběh s mnoha mylnými výklady. Tečou zde po všem tom rozruchu Ježíšovi nervy, že se utrhá na němé stvoření a působí jeho zánik? Jak k tomu ten fíkovník přijde? Fíkovník je v příběhu namísto každého z nás. Uschlý fíkovník chápu jako nadsázku, která chce zdůraznit toto: každý je tu od toho, aby nesl plody. Plody svého druhu. Všichni nemohou nést jeden druh ovoce. Proto je nesmysl jakékoli srovnávání. Možná se fíkovník shlédl v olivě a snažil se zmenšit své lístky, dát jim nádech do stříbrna a kmen si co nejvíc zprohýbat, jako ta oliva. Pro samou snahu podobat se olivě nebyl pak v kritickou chvíli tím, čím měl být, nebyl fíkovníkem, když jím měl být. Nesnažíme se my často být někým jiným, než jsme, a nebráníme tak plodům, které bychom měli nést?

Jiný evangelista, který ten příběh vypráví (Marek 11) ale upozorňuje, že fík nenesl plody proto, že „nebyl čas fíků.“ (Ostatně: souvisí-li příběh bezprostředně s Velikonoci, pak bylo jaro − a to v Izraeli opravdu ještě fíky nezrají). Fíkovník má tedy „objektivní alibi“. Nemohl přece mít plody, když nebyl čas fíků. Co s příběhem teď?

Také to „objektivní alibi“ my ale ze svých životů dobře známe. Do našich životů přichází neplánovaně Pán Bůh a ptá se po plodech, po smyslu našeho života. A my bychom jako ten fíkovník rádi vykřikli: „Pane, vždyť ještě není náš čas, vždyť já teprve studuji, teprve zajišťuji bydlení, jsem v práci teprve ve zkušebním období. Chystám se, chystám — a až se nachystám, pak ponesu plody!“

Houby ponesu! Až se nachystám na závěrečné zkoušky, přijde svatba, po ní práce, děti a jejich chystání. Prožít život jako chystání se na další fázi a v té už zase na tu další — to je cesta uschlého fíkovníku, před níž nás Pán Ježíš varuje. Ten neeokologicky drastický příběh říká: fíkovník uschl, protože nepochopil ono „teď“, které k nám v Pánu Bohu přichází. Pán Bůh k nám přichází a zve nás, abychom žili už teď, abychom zpomalili poklus směrem k další fázi, abychom dnešek vzali jako Bohem darovaný čas, ne čas příprav, ale čas „už-života“.

Nakonec se učedníci diví, „jak najednou ten fíkovník uschl.“ A Ježíš hovoří o víře, která hory přenáší. Čeho se týká údiv učedníků a kam ukazuje Ježíšova odpověď? Byla to jenom pouťová atrakce, obzvláště povedené číslo kouzelníka, který ukáže prstem na strom a ten v tu ránu zežloutne? „Týjo, Ježiš, dobrý, jaks to dokázal?“ A Ježíš mluví o víře, která hory přenáší, a o prosbách a přímluvách. Myslí to tak, že kdo věří, také zvládne podobné kousky? To sotva, promítneme-li si celek Ježíšova konání a učení. O tohle přece v Božím království nejde! Víra není nástrojem likvidace druhých. Ježíš nemluví o víře potřebné k sežehnutí fíkovníku. Mluví o víře toho fíkovníku, o víře, s níž měl navzdory svému alibi, své nezralosti rozeznat čas Božího navštívení, uvěřit, že v tu chvíli může být platný. Pomyslím-li na svou nehotovost a nepevnost, je to opravdu víra těžší než hora. Nechceme-li ale dopadnout jako fíkovník, nechme se pozvat k tomu, že právě my a už dnes smíme v sobě rozpoznávat a užívat plody Božího království.