Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Hospodin tvoří všechno nové

Kázání bratra faráře Jaromíra Dusa na Vinohradech na Velikonoční pondělí

Čtení: 2. Petrova 3, 1-13

Text: Iz. 65,16-19

Kristus vstal z mrtvých, ano, vskutku vstal! Tato věta se ozývala jako radostný pozdrav v uplynulých hodinách v nejrůznějších jazycích, na nejrůznějších místech světa, od Nového Zélandu až po západní pobřeží obou Amerik a ostrovy Tichomoří. „Kristus vstal z mrtvých!“ doznívá všude, kde se křesťané tímto pozdravem nejen pozdravovali, ale také povzbuzovali, dodávali si novou odvahu, naději a sílu a předávali sobě navzájem - a dal-li Pán i svému okolí - velikou, jásavou radost.

Důvodem pro toto pozdravování a jásání je zvláštní, pozoruhodná událost a zkušenost! Hrob, do kterého uložili tělo Pána Ježíše, našly jeho učednice a o něco později i jeho učedníci prázdný. Brzy potom, v příštích hodinách a dnech, se i mnozí další Kristovi svědkové se svým vzkříšeným Pánem osobně setkali, nebo se jim alespoň ukázal, jak o tom nadšenými slovy vydal svědectví apoštol Pavel.

Křesťané se radovali a radují, neboť směli poznat a uvěřit, že Hospodin, jejich Bůh, není jen a není ani především Bohem řádu a pořádku, jak by se možná některým lidem líbilo, ale Bohem nových začátků, dárcem nových věcí, nových možností a příležitostí, je tím, kdo osvobozuje, uvolňuje, otevírá budoucnost.

Také z našeho dnešního text máme slyšet, že Hospodin chystá nové věci.

Z těch čtyř veršů proroka Izajáše, nad kterými se zamýšlíme, se nám jistě hned po prvním přečtení vybaví, že se zde třikrát opakovala slova já tvořím, nebo já stvořím. To je dost na to, abychom si toho nejen všimli, ale také abychom se právě odtud pokusili textu porozumět.

Hospodin tvoří – nejenom v minulosti, ale i teď a také v budoucnu.

Mám za to, že s Boží stvořitelskou aktivitou v minulosti většina lidí, dokonce i většina lidí v naší zemi, velký problém nemá. Někteří jistě ano. Především ti, kdo první slova bible čtou jako reportáž z místa činu, jako záznam Božího pracovního postupu. Ti jsou obvykle přesvědčeni, že tak to přece být nemohlo, a tedy ani nebylo! Lidé poučenější čtou zprávu o stvoření vesmíru z pera biblických svědků podobně, jako by četli, nebo dokonce zpívali písničku. Písničku o tom, co bylo na počátku - a co se stalo, když Bůh promluvil, a konečně, jak Bůh odpočinul. Odpočinul ne proto, že by byl unavený, ale abychom věděli a pamatovali, že nyní má na nás čas, chce být s námi a chce, abychom my byli s ním.

Setkal jsem se s řadou lidí, kteří bibli nečtou a ani ji moc neznají, a přesto připouštějí, že to byl asi Bůh, kdo nějakým způsobem nebe a zemi udělal, že celý vesmír nejspíš nějak z jeho rukou nebo z jeho mysli pochází – nějaká inteligence tady přece musela být dřív, říkají, aby byl život rostlin, zvířat i lidí vůbec možný.

Většinou si stvořitele veškerenstva představujeme jako jakéhosi prvotního hybatele, jako toho, kdo na počátku připravil scénu, stvořil vesmír, Zemi i Slunce a Měsíc, rostliny i zvířata, všemu dal řád, stanovil své přírodní zákony a pak nám to všechno dal k dispozici, abychom si v tom a s tím žili, jak uznáme za vhodné. A tak zde žijeme, jak kdo může, někdy dokonce, jak kdo umí a chce! Někteří žel pouze živoří, zvláště v té části světa, které říkáme jižní polokoule, ale my, Evropané, jsme se na zemi docela hezky zabydleli! Rozhodujeme si o svých životech, někdy docela sami, někdy necháme druhé, aby nám do našich životů zasahovali, ale s Hospodinem, se Stvořitelem, který by nám chtěl i dnes – tak dávno po stvoření – do našich životů mluvit a zasahovat, nepočítáme a mnozí ani počítat nechceme.

A pak přijdou Velikonoce – prázdný hrob, Kristovo vzkříšení. A to je rána! To je šok! V pravém slova smyslu provokace!

Ti, kdo pokládají za nejdůležitější věc na světě neměnné řády a zákonitosti, musí být přinejmenším zneklidněni! Provokace velikonočního prázdného hrobu není především v tom, že zmizelo Ježíšovo tělo, že Kristus z mrtvých vstal, že Ježíš byl vzkříšen. Provokuje už to, že Bůh nejenom mohl, ale že také skutečně, programově a s plným nasazením do dalšího běhu událostí zasáhl. Lidé už mu vyhradili místo ve svém obrazu světa, on se s tím ale nesmířil a odsunout někam stranou, třeba do role jen vzdáleného pozorovatele, se nedal!

Mělo se za to, že Ježíšův příběh je už jednou uzavřená kapitola! V pátek byl popraven – ať právem nebo neprávem – v každém případě ale v pátek vše skončilo. Jak může Hospodin chtít znovu vstupovat do jednou uzavřeného děje, jak může měnit to „ne“ Ježíšových soudců ve své „ano“? Jak může chtít dodatečně měnit prohru ve vítězství?

Milí bratři a milé sestry! To je ale přesně to, co Bůh chce! Hospodin, náš Bůh, zasahuje a chce zasahovat do běhu událostí, chce je přetvářet, chce je nově tvořit! Neodešel do důchodu, jako již mnozí z nás! Pracuje, tvoří, mění příběh Ježíšův a mění i životní příběhy naše. Z proher činí výhry. Otevřený hrob je novým začátkem. Jiným, než jak začínala Ježíšova cesta mezi námi, a přece znovu nadějným! To je radostná zvěst, to je sláva a pro některé nepochybně i pohoršení velikonoční neděle i všech nedělí dalších! Hospodin může a chce měnit poměry! Může a chce vstupovat do tvého a mého života a přetvářet a přetavovat i zlé v dobré! Nic není tak ztracené, aby s tím Stvořitel nemohl něco nového začít!

Nečekejme ovšem změny, které padají z ničeho nic jako meteority z nebe. Hospodin tvoří jinak, užívá materiál, který je k dispozici. Často starý, dávno vyřazený materiál. Může použít i to, co za nic nestojí: naše pády, trapasy, naše zrady a selhání - a dokonce i z nich vytvořit nové hodnoty pro život, pro život náš vlastní, i lidí kolem nás!

V našem textu nás prorok Izajáš chce povzbudit ujištěním, že Hospodin tvoří nové už tím, že zapomíná. Zapomíná na minulá soužení, zapomíná na naši nevěrnost – ta mu nevstupuje na mysl, četli jsme. To není zapomnětlivost, ale záměr! Hospodin chce zapomenout. Dává mně a tobě šanci začít znovu, nezatíženi minulostí.

Uvažme, že i v této věci nás Bůh zve k následování a volá k napodobování: také my máme jeden druhému zapomínat, co jsme si natropili! Odpouštějte si navzájem, ať je vaše mysl čistá, jasná a veselá, prozářená radostí velikonoční neděle i nadějným očekáváním toho, co pro nás ještě Bůh připravuje. „Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím“, povzbuzuje Hospodin svůj lid prostřednictvím svého proroka. Činí tak v babylonském zajetí. Daleko od domova, daleko od jeruzalémského chrámu. Povzbuzuje svůj lid k radosti i k naději navzdory všemu, co je kolem vidět, co lze očekávat, co se nám jeví jako pravděpodobné.

Pod novým nebem slibuje Hospodin novou zemi.

Země – to je prostor pro život. Alespoň tak to chápali starozákonní Izraelci. Není to ledajaký kus půdy. Je to oblast, kde se žije podle Boží vůle, kde platí Boží vláda. Jak se takové místo pozná? Stačí stručná charakteristika: Prorok řekne, že je to místo, kde lidé žehnají a přísahají v Bohu pravém. Kdo by nechtěl žít v zemi, kde přísaha a slib platí, kde se smlouvy dodržují? Kde ani není nutné smlouvy psát – stačí dané slovo a podaná ruka? A kdo by nechtěl žít v zemi, kde požehnání je upřímné a pravé, jak pravý je Bůh sám?

Ta zaslíbená země, země nová, země vlády Hospodinovy, to není místo, kde jsou uspokojeny všechny mé potřeby, není to místo, kde by se nemuselo hnout ani prstem. Ta země je všechno jiné než idyla v běžném slova smyslu. Vzpomeňte: když přišli Izraelci do zaslíbené země, čekala je především poušť. A přece: je to místo, kde je možno žít poslušně a spravedlivě, kde právě ty dva základní prvky lidského soužití, které prorok zmiňuje výslovně: požehnání a přísaha, jsou pod Boží vládou.

Kdo si bude v té zemi dávat požehnání, bude si je dávat v Bohu pravém. Kdo bude v té zemi přísahat, bude přísahat při Bohu pravém. (Iz 65,16).

Přísaha, nebo také smlouva, je základní projev a podmínka lidského soužití. Je to úmluva, ujednání o tom, jak chceme a jak budeme společně žít. Domlouváme se, jak si vzájemně prospívat, a ne škodit. V přísaze nejde jen o ochotu domluvit se, ale i o odhodlání a touhu omezit svá práva kvůli druhému, vzdát se kvůli druhým části své svobody. Už od počátku stojí vyvolený lid ve „smluvním vztahu“ s Hospodinem. Je to však podivný smluvní vztah, kde jedna strana ustavičně zklamává, zatímco druhá zůstává věrná. Věrná až po to nejzřetelnější Boží ano vůči nám v Ježíši z Nazaretu. Vzpomeňme na slovo, které jsme slyšeli hned na začátku dnešního shromáždění: Vždyť Boží Syn, Ježíš Kristus, nebyl zároveň „ano“ i „ne“, nýbrž v něm jest jasné „Ano“! Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno „Ano“. (2Kor 1,19-20) Přísahat v Bohu znamená vstupovat do vztahu s druhým s vědomím a odhodláním, že se chci vydat, rozdat, obětovat. Podobně jako se Hospodin vydal lidu Izraele.

Požehnáním přeji druhému všechno dobré: upřímně, z hloubi srdce, dobré nejen pro tuto chvíli, ale napořád! Ba víc, přeji mu Boží přítomnost a Boží pomoc! Vyznávám, že Pán Bůh ví lépe než já, co potřebuje, a tak mu přeji, aby mu Hospodin sám požehnal. Jestliže si vzájemně žehnáme, pak zároveň vyznáváme, že náš život není samozřejmý přirozený jev, ale vzácný dar, dar, kterému Hospodin přeje zdar, který chrání a podporuje! A uvědomujeme si, že jediná, situaci přiměřená odpověď na požehnání je naše vděčnost, díkčinění a radost! Však to je také to, čeho chce Hospodin dosáhnout, co si přeje, když tvoří vše nové. I náš dnešní text končí výzvou k radostnému životu: Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. (Iz 65,18) Toto je cíl Božího stvořitelského plánu. Hospodin chce pro lidi radost, jásot a veselí. A nejen to! I on sám se chce těšit a radovat spolu s námi a mezi námi. Náš text přece končí slovy: I já budu v Jeruzalémě jásat a veselit se ve svém lidu.

V prvním našem dnešním čtení jsme slyšeli, co psal křesťanům ve svém druhém dopise apoštol Petr. Je zřejmé, že i on spoléhal na Boží slib a vyhlížel nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Více slov a pozornosti věnoval však v oddíle, který jsme četli, starému nebi a staré zemi a jejich konci. Mnozí z nás dnes v jeho slovech o zničení ohněm tušíme ne jen varování, ale reálnou hrozbu! Já nevím, možná opravdu pohltí staré nebe a starou zemi oheň. V tom případě jej nejspíše sami zapálíme! Chci ale i slovům apoštola Petra rozumět pod zorným úhlem Kristova prázdného hrobu, totiž s jistotou, že smrt nevyhraje - a chci spolu s prorokem Izaiášem vás i sebe povzbudit k vděčnosti a radosti. Buďme veselí a jásejme nad tím, že Hospodin tvoří nové věci, včera, dnes i zítra. Tvoří je proto, abychom mohli být veselí a mohli jásat – a aby se i on mohl radovat s námi. Amen