Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Já však chci být ustavičně s tebou

Kázání bratra profesora Filipiho na Vinohradech 16.12.2007

Čtení: Žalm 73
Text kázání: Žalm 73, 21-23

Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví,
byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.
Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici…

Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval…Co se to dělo, proč bylo žalmistovo srdce roztrpčené a ledví zjitřené, proč si připadal jako tupec a jako nechápavé dobytče, o tom jsme slyšeli v prvním čtení celého žalmu. Je to příběh člověka, kterému začalo tuze vadit, jak je svět divně, nespravedlivě uspořádán. Dobře se daří lidem nehodným, zpupným, svévolným, násilnickým, těm se vyhýbá lidské plahočení, ano i smrt se jim vzdaluje, bohatství se jim jen hrne, vysmívají se a mluví zlomyslně, utiskují chudé, ano rouhají se nebesům. „Říkají: Což se to Bůh dozví, cožpak to Nejvyšší pozná?“ A hrůza hrůz: lid se za nimi jen hrne…

Připadá nám, že ten žalmista snad ani neskládal svůj žalm kdysi dávno, mnoho staletí před Kristem, on je snad náš současník a vystihuje naše zkušenosti a pocity. Ale také jsme slyšeli, že žalmistu ty zjevné neřády ve světě, ty hrozné nespravedlivosti úplně vykolejily. Prostě on to nechápe. Ale kdyby jen to. On propadl něčemu mnohem horšímu: sebelitování. „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?“ Na mě „se každého dne sypou rány“, mám starost na starost, problémy za problémy, děti se mi odcizily, zdraví nic moc, peníze mi napřesrok nebudou stačit… - ale tamti? „Nevědí, co je lidské plahočení“, životem jen kypí, „bez starosti věčně kupí jmění“. A já co? Tedy nadarmo, zbytečně? Hrozná otázka. Za ní je trpkost, lítost, sebelítost, a to je moc nebezpečná věc. To je jako droga, „sebelítost je horší než chlast“, čtu v jednom americkém románu, a je to pravda. Jak začnu sebe litovat, nevím, kde to skončí, sebelítost je mimo kontrolu rozumu. To náš žalmista také poznal: „Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo“ (Kraličtí ještě trefněji: Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale jevilo se mi pracno). Bodejť by se nejevilo: Kde nastoupila takováto nespokojenost, taková sebelítost, tam můžeme svůj rozum rovnou poslat na dovolenou.

Zbytečně, nadarmo se plahočíme životem? Žádná satisfakce, žádná kompenzace, žádná odměna pro nás? Pro nás, kteří „své ruce umýváme v nevinnosti“? Ale pozor: žalm a žalmistův příběh se náhle překlopil. Ne tak, že by se poměry ve světě změnily k nejlepšímu pořádku a plné spokojenosti. Ale změnily se žalmistovy „míry a váhy“, úhel pohledu. Najednou o sobě žalmista mluví jinak, v jiné tónině zpívá svou píseň. Hledí nazpět a co vidí? Vidí, že to všechno bylo zbytečné, ta roztrpčenost srdce, to rozjitřené ledví, všechna ta závist a ta sebelítost. Byla to tupost, byl jsem „jako dobytče“, které nic nechápe. Signálem toho překlopení, tohoto nového pochopení je v našem textu jediné slůvko: Já však… Ale já… Pokud jde o mne, tak já…

Co: Tak já? Chci být ustavičně s tebou. Takto se rozhodli překládat původní text autoři našeho ekumenického překladu. Kraličtí se rozhodli jinak: Avšak já jsem vždycky byl s tebou. A tak i četné jiné překlady. Kdybychom chtěli přeložit hebrejský originál doslova, znělo by to: Avšak já vždycky s tebou. To může znamenat: Vždycky jsem byl, vždycky jsem, vždycky budu, vždycky chci být. Důležité je nejdříve toto: vždycky. Pořád. Trvale. Kontinuálně, bez přerušení. Nejen někdy. Nejen ráno, ale také večer, nejen v neděli, ale také ve všední den, nejen v radosti, ale také ve starosti, nejen ve zdraví, ale také v nemoci. Vždycky a napořád. Jsem byl a budu s tebou. To je něco jiného než vrtkavé štěstí, než dočasná prosperita, než omezená úspěšnost nešlechetných. Ti stojí na „kluzkých cestách“ a jednou procitnou ze svého přeludu. Ale já: ustavičně jsem a zůstávám.

A co, s kým: ustavičně jsem a zůstávám ? S tebou. Je toto to nejdůležitější, je toto to skutečné rozluštění problému neúspěšného života? Být a zůstávat s někým? Není důležitější, člověka důstojnější, aby člověk trvale, bez uchylování zůstával sám sebou, sám u sebe, aby byl do krajnosti věren svým vlastním názorům, přesvědčením, postojům, svému majetku, svému právu a svému nároku? Je to pěkné, máme v úctě takové lidi, důsledné a neúplatné, kteří nepřevlékají kabát podle větru právě vanoucího. V občanské společnosti jsou takoví solí politického pokrmu začasté málo chutného. Ale zde žalmista mluví o jiném vztahu: ne o vztahu člověka k sobě samému (ten může skončit, u žalmisty ostatně skončil hroznou sebelítostí, nespokojeností, roztrpčeností), nýbrž o vztahu člověka k někomu jinému. K tobě. Kdo je to ten druhý, ten Ty? Kdo z vás se ještě učil z Heidelberského katechismu, vzpomene si, co se říká v jeho první otázce: Mým největším potěšením v životě i ve smrti je to, že nejsem sám svůj, nýbrž svého věrného Spasitele Ježíše Krista…

O Ježíši Kristu náš žalmista ještě asi nevěděl. Ale věděl, že tím Ty je věrný, věrohodný Hospodin, a že u něho natrvalo zůstává a zůstat chce. A my víme, že tento věrný, věrohodný Hospodin se stal člověkem, člověkem z masa a kostí, narozeným z ženy. Zakrátko o vánocích si to znovu a s plným důrazem připomeneme. To je ten Ty, Ježíš Kristus, který nás zná, jak my sami sebe neznáme, miluje, jak my sami sebe nemilujeme, je naším bližním tak blízkým, jak my sobě blízcí být neumíme. Jemu s žalmistou říkáme Ty: U tebe jsem vždycky byl a vždycky zůstanu.

Ale umíme to říci, umíme to opakovat se žalmistou? Je to naší spontánní touhou, svobodným rozhodnutím? Říkám: Není. Neumíme to říci, není to naší spontánní touhou; naopak naší touhou je, abychom zůstali sami sví, sami svými pány až doposledka, sami na sebe odkázaní, sami zmítaní příjemnou sebelítostí a nepříjemnou závistí k těm, jimž se daří lépe – možná údajně možná skutečně –, než nám.

Jenže to není celý text, je zde ještě pokračování:  uchopils mě za pravici. Ten Někdo, u něhož žalmista trvale byl a chtěl zůstat, byl první na řadě, on jednal jako první. Já zůstávám u tebe, říká žalmista, protože ty zůstáváš u mne. Ty držíš, proto já vydržím. Toto moje „avšak“, které říkám, je založeno v tom, že ty jsi již dříve ke mně řekl: avšak, navzdory; řekls to ke mně, a kdybys to neřekl, já bych to říci neuměl; ke mně, který jsem si to nikterak nezasloužil, který jsem takový, jaký jsem, zmítaný sebelítostí a závistí, neklidný a roztrpčený, nechápavý a jako dobytče před tebou, já pochybovač, že existuje nějaká spravedlnost v tomto světě svévolných, já člověk malověrný anebo už zcela nevěřící – ale tys mě uchopil za pravici, za tu ruku, kterou podávám k pozdravu, kterou píšu, v které držím nástroje svého života. Tys mi podal ruku a držíš mě za pravici jako matka děcko, jako zamilovaný chlapec své děvče, jako manžel manželku, když ji vede k oltáři, jako sestra v LDN babičku, když ji vede na rentgen. Tak něžně a tak pevně, tak laskavě a tak spolehlivě.

Ty mě držíš za ruku. Proto se já odvažuji a říkám: Chci s tebou zůstat. Můžeme to opakovat po žalmistovi? Kdy nás uchopil za ruku? Každý jeden ať si na to odpoví sám, kdy to bylo. Ale obecně platí: Když jsme byli v jeho jméno pokřtěni. Tehdy nám podal ruku a uchopil nás za ruku. Natrvalo a nezrušitelně. A kdykoli se na to rozpomínáme, že jsme byli pokřtěni, a kdykoli se rozpomínáme na všechny ostatní chvíle, kdy nás Pán Bůh držel za ruku, není nám najednou zatěžko odložit všechnu závist a všechnu sebelítost, všechen neklid a roztrpčenost, není nám zatěžko říci: Já chci, já toužím být vždycky, už natrvalo a navždy s tebou.

A s žalmistou dodat: Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, /ó jak dobře to víme!/ Bůh bude navěky skála mého srdce/ pevný bod, který se neviklá podle toho, jakou mám zrovna náladu/ a můj podíl /můj prostor ke spokojenému, bohatému životu/…. Mně však v Boží blízkosti/ v modlitbě nebo bohoslužbě/ je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště /před veškerou nepohodou duše, srdce i těla/ , proto vyprávím o všech tvých činech.